VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ještě za šera zatápím v kamnech a uléhám zpátky do vyhřátých peřin. Probleskující plameny dopadají na skříň z třešňového dřeva a míchají spolu tu nejkrásnější teplou medovou barvu. Ze sladké dřímoty mě probírají až energické hvizdy strakapouda, který zase sýkorkám a pěnkavám obsadil krmítko a teď namyšleně dává najevo, kdo je tady pánem. Pohlédnu z okna a pozdravím se s tím nezbedným ptákem. Kulatá hlava a červená čupřina prozrazují prostředního z rodiny strakatých šplhavců. Dívá se na mě trochu provinile, kroutí hlavičkou a pak odletí na moruši. Mám radost, jitro je sice mlhavé, ale v té mlze je tolik světla, že dnes už bezpochyby slunko konečně zvítězí. Vstávám z postele a jdu přivítat nový den. Vrzající dveře na chvíli všechny ptáky poplaší, ale poodlétnou jen na blízký ořech a vyčkávají, jestli v krmítku něco nepřibude. Jihovýchodní větřík mi do hlavy přináší horňácké nápěvy. A už mi to nedá a halekám do ticha svým kozím ranním hláskem:

Za našima humny, ej, za našima humny za našima humny, orech malovaný
Kdože ho maloval, ej, kdože ho maloval kdože ho maloval, barev nelutoval
Maloval ho malér, ej, maloval ho malér maloval ho malér, ze samého neba
A on mu dal barev, ej, a on mu dal barev a on mu dal barev, kolej bylo třeba

Ptáci přeletěli o notný kus dál, až na lípy, a raději začali švitořit sami. Přisypu jim tedy slunečnici a sobě naliju pohárek mišpulovice. Je sladká i po ránu. Než se na plotně ohřeje voda, obejdu chalupu a zastavím se u napučených dřínů. Ještě to potrvá, ještě měsíc je do jara, i když to dnešní vlahé ráno k němu má mnohem blíž. Obrysy lesa se ukážou, ještě než dopiju hrnek mateřídouškového čaje, a první paprsky mě zastihnou už mezi stromy.

U potoka vyplaším laně a ve stejnou chvíli se z protějších svahů temným hrdelním hlasem ozve krkavec. Vzdušně seběhnu údolím až tam, kde končí les, a rychle stoupám po jeho kraji mezi statnými, sluncem zalitými duby až tam, kde vládu přebírají chladné, modrošedé kmeny buků. Pořád výš a výš se ženu do příkrého svahu Lenivé hory, a těším se na spočinutí na jejím temeni, které se při pohledu zdálky vskutku líně sklání do údolí Kyjovky. A už jsem tam a oddychuje vzpomínám, jak jsem tu horu kteréhosi dubnového dne objevil, jak jsem byl omámený tisíci květy dymnivek a sasanek a dojatý dobrotivostí spících dubů, které si tu krásu nechávají ujít jen proto, aby vůbec mohla vzniknout a aby se z ní mohli ostatní tvorové těšit.

Zvedající se vítr přináší těžké předjarní vůně červenohnědé vody v dutinách buků, která má barvu třikrát převařeného silného šípkového čaje, vůně rychlého, překotného tlení, které bude brzy přehlušeno pučením nového.

Ty vůně mě ženou dál, přes hřbety a údolí až na vzdálené jižní svahy, kde snad z blížícího se jara ucítím a zachytím víc. Na výslunných stráních Bradla, mezi dříny a hlohy a břeky, svlékám za poledne svetr a nabírám jen skrze tenkou košili ten první pozdrav teplých krajin. Najednou pocítím tu milou únavu, sestřičku jara, a uléhám poprvé letos do vyhřátého dubového listí. A zase vzpomínám na svoji první návštěvu zdejšího ostrůvku lesostepi v moři bučin a dubohabřin, na rozpálený žíznivý vrcholek léta, na rajčatovou svačinu, na sýr a dobromysl, a na vysvobozující sklenici chladného piva v hostinci na Kameňáku. I dnes mám sucho v hrdle při té vzpomínce, rád sám sebe přemlouvám a už klopýtám do proslulého chřibského podniku. Žel se zrovna čistí trubky, a tak musím vzít zavděk lahvovým Jarošovem. Ale útulno tady je a v kamnech se topí, dávám si tedy ještě česnečku, abych tu milou vzpomínku na tehdejší léto náležitě uctil. Sestřička únava je pryč, vyběhnu svah za hospodou a po cestě mladou jaseninou uslyším vzdálené krríííí… Snažím se v mysli vytvořit věrný datlův portrét, ale ne a ne nalézt správnou červeň na jeho temeno. Vtom na zemi zasvítí šarlatový ohnivec a obraz je rázem dokonán, z datla je černokněžník, ohnivý šarlatán. Vystupuji ještě na bájný Železňák, který (jak říkal starý pan Jurčička) stáhne každú búřku. Před pár roky tady na největším buku postavily svoje dílo divoké včely. Vzpomínám na pravěké touhy vyšplhat do koruny a jako muži z jeskyně La Arana ochutnat divoký med, ale plástve byly vysoko a kůra buku příliš hladká…

Z Velké Ostré, jak je dnes také Železňák nazýván, jsou již Češky na dohled, utopené v lesích a obklopené jmelím prorostlými korunami lip. Seběhnu tedy ke studánce, svlažím jarní ošlehaný obličej v ještě zimní mrazivé vodě a za měkkých paprsků sklánějícího se slunce se vracím na místo, které mám nade všecka rád.