Čtení na tyto dny

Dno

Vzpomeň si, jak jsme sbírali
u hájovny křik
divokých husí

Rybník byl na zimu vypuštěný.

Nad černým dnem —
v přísných a potrhaných řádkách
letěla hejna.

Ze střechy křídel
jsem skládal vlastní dno.

(Jan Skácel
Smuténka, 1965) 

 

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček


Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41

K malbám Matěje Lipavského jsem se dostal prostřednictvím poezie. Nadšen jeho básnickou sbírkou vydanou brněnským Hostem jsem vyťukal jeho jméno do Googlu a byl vzápětí zahrnut malbami, které mi sedly na první pohled: světlem, barevností, zobrazovaným světem, kaligrafickým rukopisem, schopností ulpět u detailu na jedné straně, citem pro zkratku na straně druhé. Zákoutí zahrady se starou vanou, barelem na vodu, zteřelé laťkové ploty, křivolaké čáry vápnem na stěnách skleníku, minimalistické zimní průhledy zahradou, krajina za oknem pomalého vlaku, pohled skrze větvoví, ztichlá hladina řeky…, to vše jsou místa, která i mne zajímají, rád je hledám, rád na nich prodlévám.

Malujete v plenéru. Podle čeho si vybíráte místa, kde malujete? Je to intuitivní, náhodné? Nebo máte nějaký plán, koncept?

Maluji opakovaně podobné motivy nebo podobnou prostorovou skladbu. Je to intuitivní, ale myslím, že je v tom kontinuita. Zní to možná legračně, ale to, čím se orientuji především, je pocit dojetí, nevím, jak to nazvat přesněji. Prostě jdu ven, a kde ucítím, „že to tam je“, zapíchnu stojan. Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit.

Tématem tohoto čísla Veroniky jsou místa ve městě, která jsou náhodou či cíleně ponechaná vegetaci, jejímu spontánnímu vývoji. Na vašich malbách nacházím zákoutí či zátiší, která mi taková místa evokují: zapomenuté kouty zahrad, napůl rozpadlé ploty… Čím Vás právě taková místa oslovují?

V takovém prostředí jsem vyrostl. V Košířích, nedaleko tehdy opravdu temného a křovisky zarostlého parku Klamovka. A v podhůří Železných hor. Zůstalo to ve mně a pořád taková místa vyhledávám. Jde o prostorové spleti, průhledy houštinami, mělké měkké misky vegetace. Několikrát jsem se snažil důkladně zanalyzovat, proč inklinuji právě k podobným místům a proč mě, a to přestože maluji hlavně krajinu, nikdy příliš nezajímal třeba horizont, daleké rozhledy, hory… Jde mi o intimitu, zadýchaný kout, a vlastně i o lidský rozměr. Byl jsem na Islandu, kde je možné vidět sopky, padesátimetrovou úplně černou sopečnou stěnu, ze které padá bílý vodopád. Jsou to místa takového měřítka a intenzity, že si s nimi vlastně nevím rady. Snažím se malovat místa ke každodennímu životu.

Pro výtvarníka je vždy důležité světlo… U některých vašich maleb mám pocit, že světlo, jeho odrazy a lomy na listech jsou jejich hlavním aktérem, tématem. Máte oblíbené světlo? Roční či denní dobu, kdy nejraději v plenéru malujete?

Pro mě je světlo tím hlavním. Mění totiž všechno. Při malbě v plenéru si jde jen těžko říct: „A tohle namaluji zítra…“ Další den je totiž obvykle všecko jinak, právě kvůli tomu, že se změní světlo a místo, před kterým jsem stál nadšený, najednou přejdu bez povšimnutí… Nejradši mám, když napadne sníh. Četl jsem rozhovor s Jiřím a Danielem Reynkovými, kteří říkali, že v okruhu Staré Říše, z níž jejich otec v jistém smyslu vzešel, se uctíval až jakýsi „kult sněhu“. To mě pobavilo, protože to mám také tak. Dny pod bílým nebem a mělký, místy děravý sníh.

Píšete také básně. Zdá se mi, že v nich rozpoznávám výtvarníka: způsobem vidění, smyslem pro detail… Lze rozpoznat také básníka v malbách?

Doufám, že ano. Zajímá mě poezie - zprostředkovávání pocitu. Tomu se věnuji, aǐ už se snažím zorganizovat slova, nebo tím že organizuji barevné skvrny na obraze.


Matěj Lipavský (*1985, Praha). Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malířství I / škola prof. Jiřího Sopka a ateliér sochařství II / škola prof. Jindřicha Zeithammla. Od roku 2009 vystavoval na desítkách samostatných i společných výstav. V roce 2016 mu nakladatelství Host vydalo básnickou sbírku Nika. Své básně a jiné texty publikoval časopisecky například v Souvislostech, Listech či Přítomnosti. Je zastoupen v antologii Nejlepší české básně 2015.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu