VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Provázel jsem anglického prince

Kdepak by se nebožtík pan Chmela nadál, že po jeho pozemku, který v roce 1996 odkoupila Nadace Veronica, se jednou bude procházet britský následník trůnu a obdivovat jeho sušárnu na ovoce! Ještě před půl rokem šlo o pouhou ideu předloženou velvyslankyni J. E. Sian MacLeod v odpověď na otázku, kam bychom zavedli nejmenovaného vzácného hosta se zájmem o životní prostředí. Definitivní potvrzení jsme dostali až v únoru po návštěvě inspekce z princovy londýnské kanceláře. Britská ambasáda zveřejnila pracovní program prince Charlese v Hostětíně teprve čtrnáct dní před samotnou návštěvou.

Média se malé obci postarala o nevídanou publicitu a organizačnímu týmu začalo docházet, že hlavním problémem nebude obsah návštěvy, tj. co z ekologických projektů koncentrovaných v Hostětíně princi ukázat, ale jak to skloubit s obrovským zájmem veřejnosti o osobu prince. Jako rodák jsem docela pyšný na to, s jakou odpovědností se přípravy ujali místní občané v čele se starostou Robertem Janotou a jakou energii a chuť dál rozvíjet spolkovou činnost královská návštěva v lidech zanechala. Množství neviditelné práce odvedli zaměstnanci a dobrovolníci Veroniky, zejména ředitelka Centra Hostětín Jana Tesařová, která převzala roli prostředníka mezi britskou stranou a místními organizátory. Ještě pět dní před očekávanou návštěvou ležel všude sníh a napevno jsme počítali s variantou, že se kvůli blátivé cestě bude muset princ i celý doprovod přezout do terénní obuvi. Charles ale přivezl do kraje jarní sluníčko a mávnutím ruky přezouvání zrušil. Na bláto je ze svého statku ve skotském Highgrove zvyklý.

Vzácnou návštěvu jsme uvítali krátce po poledni. Princ si statečně poradil se štamprlí starostovy slivovice a ředitelka Ekologického institutu Veronica Yvonna Gaillyová ho provedla výtopnou. Zajímal se o všechno: o palivo z dřevní štěpky i pecek místních pálenic, o souvislosti s ochranou klimatu, o lidi, kteří výtopnu obsluhují. S pomocí tlumočnice si popovídal s pány Zajíčkem a Skočovským a kolem nové fotovoltaické elektrárny jsme vykročili do vesnice. Hned před výtopnou čekal hrozen lidí, dav ho vítal podél celé trasy. Princ se stačil pozdravit s velkým množstvím občanů, zastavit u dětí z pitínské školy a mezitím komentovat a ptát se. Čím bezprostřednější a milejší byl, tím více lidí mu chtělo stisknout ruku; místy musela jednat i ochranka - zvlášť když se mu jedna paní vrhla kolem krku.

Od kořenové čistírny jsme přes potok vstoupili na pozemky Nadace Veronica a novým genofondovým sadem pokračovali ke staré sušírně ovoce. Téma ekologického zemědělství a ochrany původních moravských odrůd ovoce je princi zvlášť blízké. Mluvili jsme o skloubení tradic a ekonomiky a Radim Machů ho provedl moštárnou, kde princ ochutnal pět vzorků moštů a sirupů. Posledním zastavením odborného programu byla krátká diskuse v pasivním domě.

Z otázek i komentářů prince z Walesu vyzařoval jeho bytostně konzervativní světonázor (u člena královské rodiny bychom jiný nečekali), jak ale odlišný od českých i evropských politiků, kteří sami sebe prohlašují za konzervativce! Ochrana přírodního a kulturního dědictví, krajiny, tradic a kořenů je mu blízká stejně jako ekosystémové myšlení a odpovědnost za prostředí, které předáme budoucím generacím. Fandí sice moderním technologiím a sám je na svém statku používá, ale vždy se snaží o jejich skloubení s místním koloritem. Opakovaně se vracel k začleňování staveb do krajiny a používání místních materiálů, zejména hlíny a slámy.

Na závěr návštěvy Charles zamířil na náves, kde zatančil dětský soubor Světlovánek z Bojkovic a kde čekaly stánky nositelů regionální značky Tradice Bílých Karpat. Princ se zastavil u každého z nich, živě se zajímal o jejich řemeslné výrobky, neobešlo se to ani bez další ochutnávky domácí slivovice. Tentokrát od bednářské rodiny Fryzelků z Vlachovic. Poděkoval mladým muzikantům a před obecním úřadem se rozloučil podpisem kroniky a zasazením jablůňky ze školky bojkovického sadaře Radima Peška.

Během pouhých dvou hodin si stačil naklonit srdce místních občanů, kteří na návštěvu století budou dlouho vzpomínat. Princův vzkaz „seeing is believing“ (vidět znamená uvěřit) zůstane povzbuzením pro Centrum Veronica Hostětín, jehož posláním je ekologická řešení pro evropský venkov v praxi ukazovat a předávat zkušenosti dalším obcím. Takových Hostětínů, říká Antonín Buček, by totiž mohlo být v republice aspoň tisíc.

Miroslav Kundrata

Opravdický (ale úplně opravdický) princ

Jako dítě jsem Angličanům záviděla, že mají opravdického prince. Pak mě to přešlo - viděla jsem ho v televizi a připadal mi starý a poněkud suchar. Už dávno nemám nic proti sucharům, nicméně k pozvánce na debatu s princem Charlesem o udržitelném rozvoji jsem skeptická. Co si asi tak za půl hodiny řekneme? Zopakujeme pár klišé, zažertujeme o panu prezidentovi a konstatujeme, že rozvoj je neudržitelný a mělo by se s tím něco dělat. Tak přemítám cestou do knihovny, kde se má celá neformální debata se studenty konat. Abych mohla vyprávět, jak jsem na vlastní oči viděla prince? Budu si to muset pro vnoučátka trochu přikrášlit, pravda je, že princ přijel debatovat s doktorandy, já tam budu hrdě dělat křoví.

Prošli jsme přes nezbytné detektory a už jsme usazeni na místa. Teď tu budeme víc než hodinu sedět a čekat na celebritu. Venku je krásně a kdosi konstatuje, že bychom se měli jít radši podívat na právě rozkvétající koniklece. Ale všichni jsou zvědaví a díky té vznešené nervozitě a mírné absurdnosti celé situace je to nakonec docela zábavné.

Pobíhající organizátoři, dvacet mikrofonů, jmenovek, celá akce chystaná alespoň měsíc dopředu. Co mně připadá jako formální divadýlko, je pro prince asi spontánní výlet do podhradí. Jaký to musí být život a jakou roli v debatě o environmentálních problémech může princ sehrát? Kolik má času udělat si názor? Má šanci jít do hloubky? Dozvíme se od něj něco nového? A má vlastně vůbec vliv… a už je tu.

Kupodivu to opravdu bylo neformální a milé - princ debatu sám moderoval, zajímal se, co kdo ze studentů dělá a dalo se mu věřit, že svůj zájem nehraje. Pak se jedné slečny zeptal, proč se zabývá zrovna charakteristikou proteinů u huseníčku rolního. A ze slečny vylezlo něco ve smyslu: „Protože jsem si to vybrala jako téma disertace.“ Nebyl to jediný moment, kdy se mi zdálo, že jsou studenti zaskočeni otázkou, proč studují zrovna toto a jaký reálný dopad pro šetrnější lidskou existenci na planetě to může mít: „Jsme sběrači dat, potřebujeme prostředníky mezi námi a politikou.“ V křoví to nesouhlasně zašumělo obavou, že si princ odnese dojem, že čeští studenti vidí problém ochrany životního prostředí jen jako záležitost vědy a posléze politiky, která zakáže jednu technologii ve prospěch nějaké méně jedovaté. Působilo nevyváženě, že mezi diskutujícími jsou tři čtvrtiny přeborníků v laboratorních disciplínách a jenom několik zástupců společenskovědních oborů. Spíš než debata hrozila prezentace jednotlivých disertačních projektů.

Ale nebylo to tak, zásluhou samotného prince. Udělal mi radost tím, jak propojující a znepokojivé otázky pokládal - jak dlouho ještě budeme muset studovat vedlejší efekty toho, jak s přírodou nakládáme, než si přírody samotné začneme opravdu vážit? Dokázal studentům vyjádřit nehraný respekt k jejich práci, ale zároveň upřímně říci, že takový přístup k environmentálním problémům nepokládá za zásadní, že zkrátka nestačí, protože udržitelný rozvoj má svůj společenský, ekonomický a hodnotový rozměr.

Také jsem vděčná, že vyzdvihl roli občanské společnosti a zejména nevládních organizací, bez jejichž práce není posun společnosti k šetrnějšímu hospodaření s přírodním a sociálním kapitálem uskutečnitelný. Z vlastní zkušenosti vím, že mnozí přírodovědci mají tendenci význam občanských iniciativ značně nedoceňovat. Potěšilo mě i to, že princ se neveze na módní vlně, kdy se všichni přetírají na zeleno, že věcem, o nichž mluví, skutečně rozumí. Bylo to patrné např. z jeho zmínek o problémech současného zemědělství.

Strašně rychle to uteklo, trochu jsem litovala, že nedošlo na nějaké kontroverznější téma. Naproti tomu je dobře, že se neformální debata obešla bez laciných provokací typu: co nám to tady vykládáte o šetrnosti, když lítáte do Hostětína letadlem. I když věřím, že by z nich princ vyšel se ctí.

Už nehledám celebritu na bílém koni. Dospělejší představa prince se samozřejmě zakládá na aristokracii ducha - schopnosti vidět souvislosti, odvaze o nich mluvit, odvaze k jistému charitativnímu nebo osvětovému úsilí, odvaze stát se terčem vtipů. To všechno následník britského trůnu myslím prokazuje, takže, milá vnoučátka, jsem asi skutečně viděla opravdického (ale v hlubším slova smyslu opravdického) prince. Je pravda, že jsem se nedozvěděla nic nového, ale konečně mi došlo, že by byla hloupost tím poměřovat přínos princovy činnosti. Není ani vědec ani původní myslitel. Je ale důležité, že tak významná postava zastává promyšlené ekologické postoje. Do jaké míry přispěje k jejich šíření, se uvidí. Každopádně Angličanům jejich prince už zase závidím.

Zuzana Kostřicová

Vize prince Charlese

Příjezdem prince, doslova rozjařeného z hostětínské návštěvy, jsem byl překvapen. Jeho dobrá nálada a vstřícné vystupování ve mně probudily očekávání, že diskuse nemusí být marná. Po krátkých úvodních řečech byla započata tématem znečištění Ostravy, které je předmětem bádání několika doktorandů z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. K jejich poznatkům nebylo co dodat. Na obecnější rovinu znečištění životního prostředí nikdo diskusi nesměřoval. Princ si s prezentovaným tématem asocioval zámek v Jezeří, který leží na hranici mostecké uhelné pánve. Před lety na jeho rekonstrukci sám přispěl. Zajímal se o jeho osud. Nabízela se diskuse na téma důlních limitů v ČR, kterou však nikdo z nás neotevřel.

Ostych studentů a pasivitu moderátora překonal princ Charles svým zájmem o výzkumná témata účastníků debaty. Převzal aktivní roli a doslova vyvolával. Jednotlivá zjištění v rámci různých vědních oborů přímo zasazoval do společenských a politických kontextů. Každého se dotazoval, k čemu jeho výzkum může posloužit v praxi. Apeloval na to, aby nezůstalo pouze u měření jednotlivých veličin. Vybízel studenty k přemýšlení v širších souvislostech a k popularizaci jejich zjištění. Prakticky převzal roli přítomných humanitních environmentalistů. Studentovi, který se ve svém výzkumu zabývá půdou, doporučil zaměřit pozornost na biofarmaření a permakulturu. Bylo patrné, že v jeho podání nejde o pouhá klišé, ale o žitou skutečnost. Princ Charles podporuje biofarmaření již od 80. let a hospodaření na jeho pozemcích lze považovat za příklad ekologického zemědělství.

Nejvíc mě zaujal jeho názor na oceňování ekosystémových služeb a přírodního kapitálu. Zdůraznil, že dosavadní ekonomická hodnota těchto služeb je vnímána jako nulová. Vyjádřil nutnost docenění přírodních funkcí, jako je fotosyntéza nebo schopnost krajiny zadržet vodu. Podle něj není nadále udržitelné, aby byly ekosystémové funkce brány jako samozřejmé. Princ se obává, že bychom se po jejich hodnotě začali ptát až v okamžiku jejich zničení, kdy je budeme muset nahrazovat uměle.

Charles dále upozornil na to, že neexistuje volně ložený přírodní kapitál, jehož hodnota by byla odvozena pouze od vytěžení. Podle jeho názoru je třeba, aby se lidé, kteří si uvědomují nekomerční hodnotu přírody, zasadili o její zhodnocení. Jako zásadní označil roli nevládních neziskových organizací. Z jeho projevu vyplynulo, že je nutné, aby existovaly sociální vazby mezi neziskovou a komerční složkou společnosti. Přestože je sám představitel konstituční monarchie, o roli politiků a aristokracie nebyla příliš řeč.

Dost možná, že chtěl předejít chvalozpěvům na svou osobu, které nakonec stejně přišly. Masarykova univerzita mu po skončení debaty udělila ocenění v podobě Velké zlaté medaile za činnost v oblasti ochrany životního prostředí a kulturního dědictví. Princ cenu převzal s tím, že ji bere spíš jako závazek než jako odměnu za vykonané dílo.

Jeho přístup považuji za příkladný. Prince Charlese jistě nemůžeme považovat za odborníka na otázky životního prostředí, ani za aktivistu bojujícího proti systému. Je to spíš člověk otevřený novým informacím, který se snaží chovat se s ohledem na jejich závažnost. Na základě vědeckých zjištění upravil svůj životní styl tak, aby byl trvale udržitelnější. Jeho dobrou vůli nemůže pošpinit jakkoliv oprávněná kritika reálně nákladného životního způsobu.

Po skončení jeho návštěvy jsem si uvědomil, že vlastně odpověděl i na všechny otázky, které jsme mu nestihli položit. Za velice krátkou dobu předal studentům environmentální poselství, jehož hodnota se odvíjí především od toho, že vzešlo z úst vrcholného politika a následníka trůnu. Z debaty jsem si odnesl podobný pocit jako z návštěvy papeže Benedikta XVI. Dal by se vyjádřit slovem naděje.

Lukáš Kala