VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ing. Tomáš Rothröckl

31. října 1955 - 1. února 2026

Vážím si faktu, že mohu na stránkách časopisu Veronica vzpomenout z pozice blízkého kolegy na otce zakladatele a dlouholetého ředitele Správy Národního parku Podyjí Tomáše Rothröckla. Jeho odchod působí zvláštně, překvapivě a nikdo z nás ho nečekal. I má poslední schůzka s ním probíhala zcela věcně a pracovně. Tomáš byl veselý, vtipný člověk a vážné situace či zlomové body v oboru komentoval spíše s nadhledem a humorem. Obejdu s dovolením klasický nekrolog, neboť si myslím, že by si ho Tomáš nepřál. Zkusím si vybavit několik obrazů z jeho pozoruhodné cesty oborem, který se mu stal celoživotním posláním.

Ouvertura

Je začátek osmdesátých let 20. století a Tomáš Rothröckl nastupuje v jihomoravských Pohořelicích vojenskou prezenční službu u železničního vojska. Je čerstvým absolventem pražské Vysoké školy zemědělské - zootechnického oboru. Přesně v rámci pravidel vojenské absurdity byl přidělen mimo svůj obor a co nejdál od domova. A jak tato roční epizoda souvisí s ochranou přírody? Tomáš usoudil, že jižní Morava je jistě krásná zem, a i přes nepříjemné zážitky z vojny tu chtěl načas zakotvit a najít zaměstnání. Při jednom opušťáku mimo vojenskou posádku zabloudil i na Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně a jeho budoucí kolegové mu doporučili právě vzniklé a personálně nedořešené pracoviště Správy CHKO Podyjí ve Znojmě. Zmíněné načas trvalo se dvěma přestávkami téměř čtyřicet let a ochraně přírody zasvětil celý svůj profesní život!

Učňovská léta

Začátek práce v oboru Tomášovi předurčilo osobité vedení jeho nového šéfa Jardy Krejčího, prvního a jediného vedoucího Správy CHKO Podyjí. Jarda byl okresním konzervátorem ochrany přírody a úřadování nemiloval. Leccos z jeho idejí i pohledů na komplexnost krajiny od něj Tomáš navnímal pro svou další profesní dráhu. Mnoho krásných stromů ve znojemském okrese tak dostalo cedulku strom chráněný státem jaksi bez zbytečné byrokracie. Prošli spolu desítkami jednání s okresní státní meliorační správou, stavebními úřady a zemědělskými družstvy, kdy se snažili zabránit, či aspoň zdržovat zbytečné odvodňování pozemků, odstřel skalních výchozů na východě CHKO Podyjí a taky nesmyslné stavby. Na Havranickém vřesovišti tak nevnikla ani obří kasárna pro tisíc mužů, ani překladiště dřeva, a ani na Kraví hoře nepostavili socialističtí plánovači panelové sídliště. „Křoví se nenažerete, soudruzi, zrno je třeba.“ Takto jim spílal jeden projektant při obhajobě remízku kdesi u Jevišovic. S takzvanou metodickou pravomocí to byl často boj s větrnými mlýny. Prohrané případy, zbytečné ničení krajinných struktur, zánik lokalit, to vše Tomášovi pomohlo k tříbení argumentů a chuti proniknout k podstatě absurdity a vzdělávat se v právních předpisech. Když v roce 1985 odcházel do Prahy, jeho pokojík s empírovým nábytkem v podkroví vranovského zámku načas osiřel. Za dva roky jsem se do něj nastěhoval já.

Pražská léta

Ve věku, kdy je člověk snad nejvíce vnímavý ve svém profesním rozvoji, odešel Tomáš na pražský Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Byl tu coby elév rovnou vhozen do těžkých bitev, kdy řešil stanoviska státní ochrany přírody k velkým liniovým stavbám. V oddělení velkoplošných chráněných území se jeho pracovištěm stala celá Česká republika. Začal budovat svůj obrovský přehled v oboru postavený na talentu, paměti, znalosti práva a vstřícnosti při mnoha kontaktech s důležitými i obyčejnými lidmi. Do Znojma si občas přijel odpočinout, a to jsem se s ním poprvé potkal. Měl vždy plnou hlavu kauz, které řešil, a protože nadřízení poznali jeho schopnosti, byl zavalen prací.

Zrození národního parku Podyjí

Tohle území bylo vždy tak trochu za bukem, téměř celé schované v hraničním pásmu, z Prahy i Brna daleko. Při vstupu na své přírodní pracoviště jsme se museli čtrnáct dnů předem hlásit na velitelství Brigády pohraniční stráže ve Znojmě a svůj zájem co dva dny telefonicky obnovovat. Občas se stalo, že v den našeho plánovaného vstupu za dráty nastalo nevysvětlené, takzvané zvláštní opatření, a nešli jsme nikam. Tomášovi byla jednou odebrána propustka do hraničního pásma na základě anonymního udání, že zmlátil policajta. Trvalo rok, než se tento nesmysl vysvětlil a propustka mu byla vrácena. Režim ale chřadnul a my jsme mohli vstupovat do zadrátovaného údolí čím dále tím častěji.

Zrození národního parku s odstupem pětatřiceti let působí jako malý zázrak. Sled událostí odpálilo zveřejnění záměru výstavby další přehrady v údolí Dyje v roce 1984, což by znamenalo zátopu území na naší i rakouské straně se vzdutím až téměř po Hardegg. V té době se nezávisle objevují první myšlenky brněnských akademiků na zřízení národního parku. V roce 1988 vznikl na Ministerstvu kultury České republiky materiál, který počítal s několika národními parky - Šumavou, Křivoklátskem, s Jeseníky a Podyjím, což byla zřejmě ze strany režimu úlitba vzmáhajícímu se ekologickému hnutí. O zařazení našeho milého Podyjí jsme s Tomášem vášnivě diskutovali, v každém případě v tom měl prsty on. Na podrobnosti se ho už bohužel nezeptám. Společenské změny z konce roku 1989 přinesly vznik Ministerstva životního prostředí ČR. Tomáš stanul v čele oddělení velkoplošných chráněných území na nově vytvořeném Českém ústavu ochrany přírody. Řešili jsme nový zákon o ochraně přírody a Tomáš se velmi zasazoval o to, aby správy národních parků přímo vykonávaly právo hospodaření v lesích na svém území. To se nakonec podařilo, ale schválení zákona předešel v roce 1991 vznik národního parku Podyjí. Jeho ředitelem byl ministerstvem jmenován celkem logicky Tomáš Rothröckl.

Tomáš po čtyři desítky let ovlivňoval vývoj oboru ochrany přírody svým analytickým uvažováním, přehledem a diplomatickými schopnostmi při stovkách důležitých, často i klíčových jednání. Krátce působil i jako náměstek ministra životního prostředí a trvale se angažoval ve federaci evropských chráněných území Europark. Chtěl jsem tu však spíše přiblížit jeho profesní začátky a nutně mě v této souvislosti napadá, co po člověku zůstane po jeho fyzickém odchodu. Domnívám se, že vznik a profilace národního parku Podyjí je Tomášovým nejsilnějším vkladem do budoucnosti ochrany přírody ve střední Evropě. Tím mimo jiné usnadnil cestu rakouským kolegům při vyhlášení našeho dvojčete na rakouské straně údolí Dyje - národního parku Thayatal 1. ledna 2000.

Takto na něj budu především vzpomínat. Čest jeho památce!