VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Pojďte za mnou, já to tady znám!“ Tímto hlasitým zvoláním vyzval Mojmír Vlašín přítomné, kteří se na návsi v Hostětíně shromáždili, aby společně putovali několik kilometrů k předem vybranému letitému buku. Jelikož ovšem nepočetná skupina přítomných docela dobře znala brněnského zoologa a naivního divadelního režiséra, nemohla mu na takovou výzvu skočit. Do čela skupiny poutníků byl rozumně instalován místní rodák a znalec zdejší krajiny Radim Machů. Byla sobota 28. března, těsně po poledni.

Měli jsme před sebou něco více než hodinu putování ke stromu, který měl být transformačním rituálem proměněn z profánní dřeviny na sakrální památník. Tato lesní památka s budoucí rituální ochranou byla určena, aby vzdávala hold dvojici krajinných ekologů, geobiocenologů, ochránců přírody a mužů mnoha akademických titulů a životních zásluh - Antonínu Bučkovi (1942-2018) a Janu Lacinovi (1944-2020). První zastavení zelené pouti proběhlo ještě dříve, než jsme opustili hostětínská humna, u rodného stavení dlouholetého ředitele Nadace Partnerství Miroslava Kundraty. A jak je v kraji zvykem, štamprle slivovice byla hostům nalita souběžně s podáním ruky. Naštěstí známe z literatury, že na poutích „nesluší se, ano hříšno jest, přespříliš času jídlu a pití věnovati, ano hověti mlsotě, obžerství a opilství…“ (Eichler 1887; více viz box), záhy jsme se tedy vydali cestou do lesního typu 3B3 (nebo nějakého příbuzného). Jaro toho dne spíše nesměle vykukovalo zpoza ještě zasněžených vrcholků okolních bělokarpatských kopců. Zkrátka počasí, že i Jeník Holan nazul místo svých pověstných žabek pohorky. Dobře nám tak. Z Úvodu do umění vábit jaro od Jana Laciny víme, že jaro se každoročně musí přivábit pohárkem griotky, jenže letos jsme jaksi zapomněli. Nezbylo než urazit svižným krokem asi šest kilometrů na katastr sousední obce Pitín, kde už u buku čekala početnější část slavnostního společenství, která se ke kultišti přiblížila automobily.

Shromáždění přítomní vesměs patřili do širší „rodiny Veronik“, jak společenství okolo ČSOP - nadace / institutu / časopisu / cimbálové muziky ad. nazývá ředitelka tohoto zeleně příbuzenského klanu Yvonna Gaillyová. Moderování ceremonie se ujal iniciátor celé ideje profesor Petr Maděra, vedoucí Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie na Lesnické a dřevařské fakultě MENDELU, kdysi student a později kolega obou vzpomínaných mužů. Neotřele pojatá slavnost připomínala krátkometrážní kulturní festival. Proslovy střídaly různé podoby hudební produkce: Helena Továrková hrála na housle, až z toho v kulisách lesního chrámu mrazilo, Marek Gonda s Josefem Šléglem šířili šamanské tóny a vibrace, Jan Holan strhl přítomné ke zpěvu písně Když sa buček zelená. Nemohlo chybět obřadní kouření jemenských cigaret Kamaran, oblíbené značky Antonína Bučka a jeho výzkumného sokotránského týmu. Přítomným dětem byl podle starobylé místní tradice nabídnut ke kouření jako alternativa dutý stonek čertova ocasu plaménku plotního (Clematis vitabla). Recitálu tematických insitních veršů Zbyňka Ulčáka se ujal autor této reportáže: „Ať věčně žijí docenti Buček a Lacina / děkuje jim česká krajina!“ U pamětního buku pak byla instalována dřevěná tabule s reprodukcí grafiky stromu od Petra Čermáčka.

Aby snad uměřené blbnutí příliš nezdivočelo, dohlížel nad přítomnými svým vědoucím úsměvem „svatý František“ brněnské diecéze Jan Hanák. Jeho požehnání přítomným a pamětnímu buku ukotvilo vzácnou chvíli sblížení v hlubokém souznění veškerenstva. Ne náhodou vybral pro daný okamžik Chvalozpěv stvoření sv. Františka z Assisi, ze kterého ocitujme kratičkou pasáž: „Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr / a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, / kterým živíš své tvory.“ V nastalé chvíli ztišení štěbetali v korunách stromů početní živáčkové a člověk měl pocit, že se mu v bělokarpatské krajině „podařilo napojit krevní oběh na zdejší potoky a říčky, na vodivá pletiva stromů a květin, do proudění větrů a vánků“ (Jan Lacina).

Pavel Klvač je předsedou redakční rady časopisu Veronica a ředitelem Knihovny Karla Dvořáčka ve Vyškově. Jeho postoj ke kavárenskému způsobu života je veskrze pozitivní.

Radim Machů řídí jedinečný provoz, který je vzorem sociálního podnikání s environmentálním přínosem. Od roku 2000 vede v Hostětíně první biomoštárnu u nás, založenou na zpracování místních odrůd z Bílých Karpat.

Petr Maděra, profesor lesnické botaniky na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně, hrdě se hlásící k odkazu svých učitelů pánů Bučka a Laciny.