VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Věra Fojtová

(3. července 1947 - 20. března 2026)

Krev pulsuje listím

a na slova sedá déšť.

Teď chodím ke studánkám

pro víno

a vinným listem

zakrývám hřích,

nevinná.

Chtěla bych chodit sama

uprostřed prázdných hlav, 

na vlasech stříbrnou misku 

přetékající

sladkým, těžkým a vinným

za touhu mít právo

navštívit ráj.

Bylo to takové až přízračné, něco mezi nebem a zemí, a ne náhodou zrovna když jsem se podél Bobravy, v níž už zase hospodaří bobři, vracel z koštu vína ze Želešic. V přítmí ještě nerozkvetlého a neolistěného lužního lesa, kráčeje do Popovic u Rajhradu na vlak, mi najednou v mysli začala rezonovat velmi vtíravá myšlenka na Věru. Kdysi, někdy před třiceti lety, jsme šli právě tímto lesem, a pak dál, za trať, až do Rajhradu. A snad po těch desetiletích mohu i přiznat, že jsme k sobě tehdy měli hodně blízko. Jakkoli jsme spolu seděli v jedné redakční místnosti Domu ochránců přírody a při přípravě Veroniky jsme si já, jako šéfredaktor vychovaný každodenní novinovou rutinou Lidové demokracie a předtím Vědy a života a spolupracující s Veronikou téměř od jejích počátků, a ona, jemná a citlivá básnířka, mírně bohémského ražení (to jsme ale měli, každý trochu jinak, společné), trochu svéhlavá, která do časopisu přišla v roce 1994, dokázali často vjet do vlasů… Mohl bych si v tom březnovém večeru říci, ano, víno v tobě vyvolalo dávné nostalgické vzpomínky, však to není poprvé, co se ti to děje. Kdyby ovšem v té chvíli nezazvonil telefon a na jeho displeji se neobjevilo jméno: Věra Fojtová. Z telefonu však nezazněl její hřejivý alt, ale hlas jejího manžela Ivana, kdysi Věřina spolužáka z mikulovského gymnázia, s nímž se opět sblížila po svém odchodu z Veroniky na jednom setkání gymnaziální třídy: „Věra před hodinou umřela…“ 

Věra byla duší, charakterem a konečně i svým půvabem Valaška. Její rod pocházel z pasek nad Huslenkami, ovšem její rodiče odtud, z chudého kraje, odjeli osidlovat pohraničí. Na pasece zůstala jenom „stařa“, jak říkala. A tam, daleko na jihu, v Novosedlech u Mikulova se i narodila. Kdykoli ovšem, jak se svěřila ve své Krajině srdce - a nedá mi to, abych znovu nepřipomněl, že to byla právě ona, kdo tuto nejstarší a dodnes živou rubriku našeho časopisu založil a vložil do ní v roce 1995 první text, z nějž nyní cituji - „do této krajiny vcházím, činím tak s hlavou sklopenou a pokorou v duši“… neboť je to „vzácný šperk, který jsem dostala darem“. Ovšem ani rodnou krajinu nemohla ve svém srdci zapřít, protože „dětství nás určuje jednou provždy. A proto se tam vracím, a jednou i vrátím. … A do hlavy mi břízku zasaďte,“ napsala, jak říkala, trochu z legrace, když procházela kolem novosedelského hřbitova. „Ale někde v hloubi duše,“ dodala, „to myslím vážně. Každý člověk by se měl vrátit k věčnému odpočinku tam, kde se narodil. Domů.“ Ano, a vracela se tam - byl jsem tam s ní (na rozdíl od paseky nad Huslenkami, což mne dodnes mrzí) dávno, ještě v redakčních časech - a navštívil ji tam párkrát i ne tak dávno, kdy se tam se svým manželem přestěhovala. V Brně totiž nikdy nebyla až tak moc šťastná. Tož snad se i ta břízka nad její hlavou na novosedelském hřbitově ujme. 

Oběma svým krajinám srdce navíc zanechala Věra i mimořádný testament. Amanet v podobě drsné komorní ságy o životě na pasekách a osidlování pohraničí, nazvané Odpusť nám jejich viny (2004). Po vydání své básnické sbírky Klíče v roce 1990 tvrdila, že tím skončila se svým básněním (jakkoli své básně psala a také ve Veronice uveřejňovala i nadále), a začala psát zejména knihy detektivního či mírně historického žánru. Ale teprve tato kniha byla její skutečnou románovou prvotinou a svým způsobem i velmi předčasnou závětí. Pravdivým vylíčením pasekářského života, spjatého s přírodou více, než by si snad pasekáři přáli, ale také bezprostředním představením úrodných jihomoravských rovin pohledem člověka z hor, který do nich přišel po válce hledat štěstí. Příroda a hospodaření v ní je v této knize ale pouze dokonale vypsaným rámcem pro drsný rurální román o osidlování pohraničí. Odpusť nám jejich viny! Jejich? Ano, viny předků - rodičů, prarodičů, všech těch osidlujících pohraničí, kteří v touze po lehčím živobytí opouštěli svá rodná kamenitá horská políčka a, možná nechtěně, způsobili křivdy svým blízkým - dětem, partnerům, které vytrhli z jim důvěrně známého a milovaného prostředí a vyšli s nimi vstříc nejisté budoucnosti. Vstříc budoucnosti, která ani zdaleka nebyla taková, jakou si vysnili, vstříc novým hospodářským podmínkám, jimž se mnohdy ani jejich potomci nenaučili rozumět. Odpusť nám jejich křivdy na původním obyvatelstvu, které s nimi muselo sdílet své staleté domovy předtím, než definitivně opustilo zemi, jež jim sice staletí byla vlastí, ale již jako svou vlast ve své většině odmítli… Sága podle mne zcela a neprávem nedoceněná v nepříliš košaté soudobé české próze.

Zní to dnes jako pohádka, že kdysi měla Veronica dva redaktory, k tomu redakční radu a redakci, v níž se, díky Věře, střídali básníci a výtvarníci tak, že často nebyl ani čas na práci. Že redakce byla jakýmsi kulturním centrem ve středu Brna. A otcové zakladatelé si toho považovali. „Sestro Věro“ říkával jí něžně Jan Lacina (byli holt oba evangelíci, byť už spíše jen svým vychováním a původem, on z Vysočiny, ona z Valašska), „naše paní básnířka“, hovořil o ní uctivě Antonín Buček. Ostatně i desítky jejích reportáží a článků byly jejím básnickým duchem prodchnuty… Když v roce 2002, v době, kdy Veronica tak trochu zmírala na nedostatek financí, musela z časopisu odejít, odešel s ní i ten krásný bohémský duch redakce. A tak, díky, Věro, za vše, co jsi časopisu dala, i za ta krásná léta.