Jsou krajiny, kde děti ještěvlakům mávají.Vždycky jsme malinko smutnína malých nádražích,kde nikdo nečeká.
Najednou máme bílou duši z bezu,najednou je v nás příliš z člověka.
(Jan SkácelHodina mezi psem a vlkem, 1962)