VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rádi bychom se ještě vrátili k poslednímu loňskému čtvrtému číslu prostřednictvím tří reakcí na článek Tomáše Grima Tragikomedie ochrany přírody. Reakcí se sešlo nakonec více. Z došlých jsme vybrali ty věcné a zdravě polemizující s původním článkem.

Možná si ještě dovolím i svůj pohled. Problematice paradoxů v ochraně přírody se věnuji mnoho let. S tím souvisí poznávání mnoha názorů od různých odborníků. Tomáše Grima „čtu“ mnoho let a jeho pohled na věc, ať už myšlením, zkušenostmi nebo interpretací, rozhodně patří do debaty, především tehdy, když sledujeme krizi ochrany přírody. Proto jsem si ho vybral do seznamu přispěvatelů k tématu paradoxů.

Když jsem dostal první verzi článku, nebylo to pro mě překvapení, jen potvrzení, že jsem zvolil správně. O řadě věcí bychom se mohli přít, ale jakmile si ověříme skutečnosti, zjistíme, že Grimův článek uvádí věci na pravou míru, byť zahalen v expresivním a pro někoho příliš sebevědomém hávu. Ale i to je rozmanitost. Vilém Jurek, odborný garant č. 4/2024.

Paradoxy a smysl ochrany přírody

Není snad paradoxem sám život? K čemu všemu pak to životní úsilí. V povrchním slova smyslu ano a stejně je to i s některými paradoxy ochrany přírody. Pokud postrádáme smysl, nastupuje paradox - a ten je o hledání smyslu. Někdy je snadné psát reakci na článek, a často je to jednodušší než psát článek samotný. Je to podruhé, co se k tomu na stránkách Veroniky odhodlávám - poprvé to bylo někdy před 20 lety. Byť s řadou věcí v článku Tomáše Grima Tragikomedie ochrany přírody (4/2024) nelze než souhlasit, řada uvedených skutečností a velmi často i forma sdělení mně připadá až příliš fundamentalistická na to, aby zůstala bez odezvy. Pardon, ale zdůrazňování přírodního výběru při péči o opuštěné živočichy má jen kousek k tomu, aby jiskra přeskočila z říše živočišné na tu lidskou. Dále - může skutečně přírodní výběr za to, že auto srazí vodící srnu nebo jiného živočicha., že se poštolka zaplete mezi dráty vysokého napětí?

Ve stejné době, co čtu tento článek, dočítám i podnětnou knihu D. Goulsona Tichá země (Kazda 2022). Goulsonova kniha pojednává o tom, jak je to dnes špatné s hmyzem, a hledá cestu nápravy. Návody zde prezentované jsou sice radikální, jdoucí k podstatě věci - nikoliv však důležité, nikoliv ale na takovou konzumní úroveň, jako je ta naše - tudy cesta nevede. Zásadnější je změnit naše chování a ukázat, že to jde i jinak. Jsme zpátky u toho rozpuštění ochrany přírody do každodennosti tak, aby zemědělec nebo lesník svým počínáním přírodě pomáhal, a ne jí škodil. Aktivní ochrana přírody pak bude redukována pouze na zcela ojedinělé segmenty a prvky.

Připouštím, že vzdělávání v aktuálních otázkách ochrany přírody je důležité - polemizuji však s tím, že např. některé znalosti z historie jsou zbytečné. Snad se nevzděláváme tak, že se učíme jen věci, které jsou k něčemu praktickému využitelné. Zásadnější mezeru ve vzdělávání však vidím v tom, co se za našich školních let jmenovalo pěstitelské práce - ano, moc rádi jsme je neměli, každý na vesnici taky něco doma na zahradě pěstoval a byl do procesu zapojen, takže to bylo spíše nošení dříví do lesa. Dnes je ale doba jiná a ani na vsi není užitková zahrádka takovou samozřejmostí. Tím se opět dostávám k článku a cituji: „příroda není zahrada. Spíš je jejím opakem.“ Opět vedle. I na zahradě stejně jako v krajině může být ponechán kousek divočiny, nehledě na to, že aktivní péčí lze biodiverzitu zvýšit. Jistě je třeba rozlišit, co je to zahrada; za tu nepovažuji okrasné trávníky s živými ploty tvořenými nepůvodními jehličnany. Profesí lesník nemohu se nevyjádřit k lesům - jak uvádí autor článku: k posedlosti jimi. Za to asi opravdu může ochrana přírody (včetně nebo hlavně té nevládní), neb kdyby se se stejnou vehemencí pustila do zemědělství, jinak by to vypadalo v naší krajině. To, že tyto „paradoxy“ zažíváme v ochraně přírody, ale svědčí o tom, že se stává samostatným oborem (odvětvím), ale obávám se, že další pokrok bez vědomí a změny celku je druhořadou záležitostí. Bohužel jsme zašli při svém hospodářském počínání tak daleko, že neumíme nebo nechceme jednat tak, aby zůstala příroda nepoškozena, a místo toho jí vyčleňujeme (tak jako kdysi západní člověk domorodcům v Severní Americe) jen rezervace a národní parky.

Ochrana přírody nemá v současnosti takovou sílu, aby byla schopna změnit chování (nastavení) dnešní společnosti. V extrémních případech může k dosažení svých cílů používat také intenzivní (industriální) nástroje, ale paradoxně snad jen proto, aby ukázala, že tudy cesta dlouhodobě nevede a je třeba začít uvažovat a jednat jinak.

Antonín Martiník, akademický pracovník Ústavu zakládání a pěstění lesů MENDELU v Brně.

Nešťastný přístup Tomáše Grima k ochraně přírody

V posledním loňském čísle Veroniky se objevil dle mého názoru nešťastně pojatý článek biologa, fotografa a cestovatele Tomáše Grima, známého nejen v úzké ornitologické komunitě. Obdivuji jeho znalosti a rozhled, stejně jako bohaté terénní zkušenosti z různých koutů světa. Jistě nikoliv náhodou patří profesor Grim mezi nejcitovanější světové vědce. Oceňuji jeho přínos pro kvalitní popularizaci biologie. V článku Tragikomedie ochrany přírody T Grim oprávněně upozornil na některé problematické aspekty vnímání ochrany přírody. V lecčems s ním souhlasím, nicméně s celkovým vyzněním jeho textu rozhodně souhlasit nemohu. Problém mám už s úvodním tvrzením, že lidská přirozenost je ve vztahu k přírodě čistě kořistnická a prospěchářská. U většiny lidí to rozhodně platí, ověřil jsem si to mnohokrát. Podle mne to však není možné takto zobecnit. Existuje menšina (a sám T. Grim k ní patrně patří), která vnímá přírodu jinak, nejen jako zdroj potravy, otopu, surovin či prostor k realizaci aktivit přinášejících peníze. Chápu jeho rozhořčení nad zbytečným odnášením ptačích mláďat do záchranných stanic vyplývajícím z nevědomosti „zachránců“. Nechci nijak zpochybňovat, že mláďata jsou „spotřebním materiálem“ a 80 % ptačích mláďat se dalšího jara nedožije ani s dokonalou péčí rodičů, natož při člověčím pokusu rodiče nahradit. Že by ovšem záchranné stanice byly pouhými chráněnými dílnami pro osoby s přemrštěnými pečovatelskými pudy, si rozhodně nemyslím. Jistě, věnovat ušetřené peníze do nákupu pozemků budoucí soukromé rezervace je jistě lepší než piplat zvířecí mláďata. Ale v tomto státě (a nejenom v něm) se vyhazují peníze za mnohem větší hovadiny, než jsou záchranné stanice. Hrozící kolaps sítě záchranných stanic, nad kterými se stahují černá mračna již několik let, považuji za špatný a nedomyšlený.

Záchranné stanice se přece neomezují na ono „piplání“ mláďat. Občas se tam dostane nějaký vzácnější druh, byť to pan Grim bagatelizuje. A v některých případech se jej podaří vrátit zpět do přírody, a dotyčný jedinec je potom třeba dokonce zaznamenán v rámci hnízdního páru (příklad postřeleného orla mořského na Vysočině). Velmi se mi zajídá odpor prof. Grima k místní, „okresní“ zkušenosti. Pořád je u nás určité procento lidí, kteří moc necestují a tráví život na „rodné hroudě“. Vysmívat se jejich snahám o ochranu a „zvelebování“ té „jejich“ přírody je podle mne kontraproduktivní. Nemůže být každému dán přístup k vědeckému poznání, čímž nijak nechci zpochybňovat význam osvěty.

Ale zpět k záchranným stanicím. Když jsem před asi patnácti lety pracoval ve státní ochraně přírody, bytostně jsem nesouhlasil s tím, že se Agentura ochrany přírody a krajiny zbavila záchranné stanice v Pavlově na Vysočině, protože prý tato činnost nepatří mezi úkoly orgánu státní správy. Vedení AOPK, které sedí na pražském ředitelství v podobném složení dodnes, tenkrát tvrdilo, jak se záchranným stanicím v režii ČSOP bude dařit. No a zhruba po deseti letech se stanice ocitly v zásadních potížích. Státní ochrana přírody se předáním Pavlova zbavila patrně jediné své organizační jednotky, která byla veřejností vnímána pozitivně. Běžný občan totiž obvykle pohlíží na ochranu přírody (nejen na ni, podobné je to s archeology, památkáři apod.) jako na něco, co jej otravuje a omezuje. Záchranná stanice v Pavlově umožňovala desítkám školních exkurzí přímý kontakt se zvířaty. Samozřejmě s těmi jedinci, jejichž návrat do přírody již nebyl možný. Podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, záchranné stanice zajišťují komplexní péči o všechny živočichy dočasně neschopné přežít ve volné přírodě s cílem navrátit je do přírody (v tom případě je nutné zajistit, aby si nenavykli na člověka). Kromě toho poskytuje živočichům trvale neschopným přežít v přírodě, je-li to vhodné a účelné, odpovídající dlouhodobou péči. To opravdu neznamená zbytečné piplání každého kosího mláděte, jak se nám snaží namluvit pan Grim. A to nejdůležitější, stanice dle zákona poskytují informace o příčinách ohrožení a vhodných způsobech ochrany živočichů. Považuji tuto jejich funkci za nezastupitelnou a myslím, že by každé dítě školou povinné mělo aspoň jednou nějakou záchrannou stanici navštívit. Škoda, že to není realizovatelné. Kdyby třeba u pouhých 10 % školáků návštěva ZS nějakým způsobem formovala jejich budoucí vztah k přírodě, rozhodně to má svůj význam. Na svém webu T. Grim u nabídky přednášek uvádí, že smysl své práce vidí v osvětě, výchově veřejnosti a sdílení zkušeností. Jak se to slučuje s jeho zatracováním záchranných stanic?

Mimochodem, záchranné stanice umožňují také důkladné a dlouhodobé sledování jinak utajeného života některých zvířat. Nebo snad chce pan Grim tvrdit, že se třeba zoolog a výtvarník Ludvík Kunc (1934-2021) díky soužití s poloochočeným rysem nic nenaučil a nijak nepomohl ochraně divoké přírody?

V rozhovoru pro časopis Ptačí svět (č. 3/2023, dostupné on-line) T Grim říká: „Jestliže chci skutečně chránit přírodu, pak musí jít mé city stranou - city jsou jen původní motivace něco vůbec dělat, ale co máme konkrétně dělat, to už musí být jen racionální ekonomické rozhodnutí. Jinak ani skutečná profesionální ochrana přírody nefunguje. Jen veřejnost to někdy nechápe... “

Tady musím panu Grimovi opět důrazně oponovat, neboť racionální ekonomický kalkul bez citů rozhodně ochranu přírody nespasí. A s tím, že profesionální ochranáři vynakládají prostředky na péči o druhy či biotopy vždy účelně, lze rovněž polemizovat.

Zdaleka ne každý má to štěstí, že může za předmětem svého zájmu cestovat po světě. Pan prof. Grim se samozřejmě do tohoto stadia dopracoval tvrdou prací. Přesto by panu Grimovi slušelo trochu více pokory.

Hynek Skořepa, geograf, biolog a ekologický aktivista, v poslední době se věnuje zejména snahám bránit mizení starých stromů z naší krajiny.

Ochrana přírody mezi teorií a praxí: proč nestačí jen čísla

Dovoluji si zareagovat na článek Tragikomedie ochrany přírody Tomáše Grima, ve kterém se snaží upozornit na hledání důležitějších priorit ochrany přírody z čistě pragmatického odborného pohledu. Stejně jako je pestrá příroda, kterou se snažíme chránit, měli bychom zachovat i pestrý přístup k její ochraně. Ne každá přímá cesta, která zdánlivě vede nejkratší cestou k cíli, může být tou pravou - někdy je lepší ta delší a složitější. To platí nejen v pohádkách, ale mnohdy i v reálném světě.

Nejprve zmíním, co na článku považuji za přínosné. Autor přináší pohled, který zatím není mezi širokou veřejností příliš populární, ale o to důležitější - zaměřuje se na stanovení priorit ochrany přírody z přísně vědeckého hlediska a upozorňuje na to, že je třeba odhlédnout od „laických“ emocí. Tento pohled je cenný a v celkovém přístupu k ochraně přírody nezbytný. Zvlášť pokud jej prezentují vědci, pro které by měla být srozumitelná komunikace odborných témat součástí jejich práce. Nicméně důvodem mé reakce jsou body, které považuji za nutné doplnit.

Účinek záchranných stanic není negativní, alespoň prozatím

Tomáš Grim převzal moji myšlenku na zrušení záchranných stanic, ale je nutné ji vždy doplnit o další souvislosti. Ano, ideální stav by byl takový, že by se „skutečné“ problémy ochrany přírody vyřešily natolik, že by činnost záchranných stanic už nebyla nutná. Mohly by být zrušeny stejně jako ekocentra, nebo dokonce ochrana přírody jako celek - ne proto, že už nebude co chránit, ale proto, že už to nebude potřeba. Naše civilizační vymoženosti by byly tak dobře nastavené, že by docházelo k minimálnímu zraňování či usmrcování volně žijících druhů. Bohužel k tomuto ideálnímu, a možná dokonce utopistickému světu vede ještě velmi dlouhá cesta.

Předčasné rušení záchranných stanic by přineslo více škody než užitku

Co by se patrně stalo, kdybychom záchranné stanice, ekocentra nebo ochranu přírody zrušili předčasně? Začaly by spontánně vznikat nové stanice. Zakládali by je převážně naprostí laici, kterým osud přihrál do cesty zraněné divoké zvíře. A protože by nenašli v okolí fungující stanici, pokusili by se o „záchranu“ sami.

Ve většině případů by snahy laiků končily neúspěchem - s tím se už dnes v záchranných stanicích setkáváme často. Mnoho lidí se snaží pomoci po svém, což vede ke zhoršení situace zvířete. Na druhou stranu by se některým podařilo zraněného jedince vypiplat a „zachránit“ - tedy vrátit do přírody. Původně živé, ale možná po pár dnech v přírodě znovu mrtvé. Tento zdánlivý úspěch by některé povzbudil k větší aktivitě, až by se z nadšených amatérů stali profesionálové.

Nakonec by nové záchranné stanice čelily stejným problémům jako ty dnešní - s tím rozdílem, že by jim chybělo několik desetiletí zkušeností. Pokud by se nesloučily do národní sítě stanic, jejich fungování by doprovázely podobné porodní bolesti, jaké už má většina současných stanic za sebou. A nejvíce by na to doplatila právě ta zvířata, kterým se snažíme pomoci. Okamžité rušení záchranných stanic by problém nevyřešilo - naopak by jej oddálilo a zkomplikovalo.

Vzdělávání jako rychlejší a lepší cesta

Místo rušení stanic je daleko efektivnější cestou vzdělávat jejich pracovníky i veřejnost. Ochrana přírody není jen o záchraně jednotlivých zvířat - daleko větší smysl má zaměřit se na prevenci a řešení příčin problémů.

To znamená například zabezpečování sloupů elektrického vedení a prosklených ploch proti úrazům ptáků, osvětu proti zbytečnému „zachraňování“ zdánlivě opuštěných mláďat nebo ochranu hmyzu jako klíčového potravního zdroje pro většinu živočišných druhů. Důležité je také poskytování vhodných úkrytů, zimovišť, hnízdišť či napajedel.

Tyto informace musí nejprve pochopit vedoucí záchranných stanic, pak ošetřovatelé, lektoři, operátoři pohotovostních linek, hasiči, strážníci a novináři. Osvětou mezi učiteli, ve školách, na sociálních sítích a v médiích se pak postupně dostanou i k široké veřejnosti.

Povyšováním se nad laiky si nepomůžeme

Pokud budeme jako odborníci zesměšňovat veřejnost za to, že se snaží zachraňovat i invazní druhy, jako jsou mývalové, američtí norci nebo husice nilské, nebudeme je motivovat k lepšímu přístupu. Naopak.

To, že lidé mají soucit s živými tvory a chtějí pomoci, není tragédie, ale základní předpoklad k celospolečenské změně. Pokud tento zájem správně uchopíme, můžeme ho nasměrovat k efektivnější ochraně přírody. Pokud se ale nad laiky budeme povyšovat, uzavřou se vůči našim argumentům a nebudou mít důvod nás poslouchat.

V Jaroměři jsme už touto cestou ovlivnili tisíce lidí - další desetitisíce skrze média. Kdyby takto postupovali všichni, za pár let až desetiletí by byl problém efektivní ochrany přírody mnohem lépe uchopitelný.

Klimatická změna jako problém pro biodiverzitu

V debatách o ochraně přírody se setkávám s oběma extrémními názory: „Nemá smysl chránit biodiverzitu, když nakonec všechno zničí klimatická změna.“ A: „Nemá cenu se zabývat klimatem, protože hlavní problém je přímá likvidace biotopů.“ Ano, přímá destrukce prostředí je dnes pro biodiverzitu větší hrozbou než změny klimatu. Ale zároveň pro některé druhy znamenají klimatické extrémy poslední hřebíček do rakve. Pravda je někde uprostřed - obě témata jsou propojená.

Pokud například prořeďujeme lesy, aby lépe odolávaly klimatickým extrémům, nebo obnovujeme mokřady, zároveň tím podporujeme i biodiverzitu. A rozumné snížení spotřeby a tlaku na přírodní prostředí přispívá k oběma cílům zároveň.

Ochrana přírody potřebuje rovnováhu, ne extrémy

Změna ochrany přírody není otázkou jednoduchých a radikálních řešení. Je nutné najít rovnováhu mezi efektivitou, vědec­kými poznatky a reálnými možnostmi, jak ochranu přírody prosazovat v praxi.

Pokud chceme skutečnou změnu, musíme nejen hledat správná opatření, ale také pracovat s veřejností - trpělivě ji vzdělávat a citlivě směrovat k efektivní ochraně pří­rody. To je cesta, která vede ke skutečným výsledkům.

David Číp, několik let byl předsedou Národní sítě záchranných stanic, je hlavním koordinátorem mezinárodní ochranářské skupiny JARO. V letech 2014, 2017, 2023 byl nominován na Cenu Josefa Vavrouška.