VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Tuším od roku 1985 jezdím s přítelem Vasilem Musilem (čestným členem naší redakční rady) pravidelně kolem svátků 8. (dříve 9.) května do Karpat, kde mapujeme mizející svět rozptýleného osídlení, seníkových luk a vůbec tradiční plužiny. Vzpomínám si jako dnes, jak jsme ve „slavných květnových dnech“ 1989 kráčeli Dolnou Oravou. Byl to totiž velmi zajímavý vandr - sedmého května jsme večer dorazili do Brezovice a vzhledem k tomu, že napadl sníh, museli přenocovat v autobusové čekárně. Odtud jsme se pak ubírali do Zábiedova a pak přes hřeben Skorušiny do Habovky a Zuberce. Ovce na pastvě nad Zábiedovem byly kvůli tomu sněhu trochu zmatené a blatouchy vykukující z bílé pokrývky vypadaly skoro komicky…

V Zuberci v drevené krčme bylo ticho jak v hrobě, přitom tam sedělo za dlouhým stolem asi dvacet na pohled starých hospodářů - gazdů. Od jednoho z místních, jenž k nám přišel a k hospodářům evidentně nepatřil, a pokud ano, tak jen k těm z mokré čtvrti, jsme se po borovičce, jež mu rozvázala jazyk, dozvěděli neuvěřitelný důvod onoho mlčení: „Vy neviete, prečo sú gazdovia ticho? Zobrali jim role…“ Rázem jako bychom se ocitli v padesátých letech, ale psal se květen 1989 (sic!).

Cestou do vesnice Huty, spravedlivě rozhořčeni (po několika borovičkách nám ani nevadilo skutečně psí počasí), jsme diskutovali o tomto neuvěřitelném jevu. Gazdové totiž stejně museli chodit do fabrik, ale pole nedali, pracovali na nich ve volných chvílích, často v brzkém ránu či večeru jako v dobách před zrušením roboty, ale i tak jim je tehdejší mocipáni vzali, respektive kolektivizovali. V dobách panování komunistického „krále Oravy“ Stanislava Babinského (jenž mj. zval přední slovenské komunisty na lov jelenů z vrtulníku), asi šlo i to, co by jinde již neprošlo. Sice o ta pole přišli jen na několik měsíců, ale to tehdy nikdo nemohl vědět.

Chtěli jsme dojít do Oblazov v Kvačianskej doline, kde Maňo (Mikuláš) Huba a další ze Slovenského zväzu ochrancov prírody a krajiny (SZOPK) opravovali starý roubený mlýn, ovšem gazda Kuráň z první hutské usedlosti nás nekompromistně zadržel s tím, že je škaredě a že nás dál nepustí. Myslel si totiž, že chceme na hřeben Roháčů, a nevysvětlili jsme mu, že tomu tak není. Naštěstí. Protože jsme se díky tomu ocitli v tradiční rolnické rodině, přespali tam na seně ve stodole a byl to vůbec krásný zážitek: syn gazdy a jeho žena rodičům vykali, jejich malé děti prarodičům onikaly a hubičku na dobrou noc jsme jim museli dát i my, ujové… Gazdovi jsme se alespoň odměnili číškou dobručké (jak se sám vyjádřil) meruňkovice (tehdy meruňky ještě pravidelně rodily), protože gazdiná držela pálenku pod zámkem, od něhož měla klíč v podolku sukně.

Druhý den jsme proto pokračovali dále Dolnou Oravou přes Velké a Malé Borové, tehdy ještě z velké části složené z roubených usedlostí, Malatinou, stále kolem Velkého Choče, do Pokryváča, kde jsme na konci dědiny nocovali v jakési staré boudě. Když totiž nevyšla Kvačianská dolina, chtěli jsme další den dojít alespoň do kopaničářské osádky Podšíp, kterou také zachraňovali muži ze sekce Ľudovej architektúry SZOPK v čele s Maňem Hubou, jenž při jednom z našich setkání o Podšípu tvrdil, že jde o jednu z nejkrásnějších osad na celém Slovensku. Mimochodem, byl to právě Huba, který mne svým filmem o historických strukturách krajiny na Slovensku, premiérově promítaným tuším na Ekofilmu v Havířově v roce 1988, přivedl k celoživotnímu nadšení pro historické struktury krajiny, o nichž dodnes tu a tam píšu a které sice občas pomáhám kosením zachovávat, nikoli však jako on, který v krajině se svými přáteli zachránil množství historických reliktů - seníků, salaší, kopanic či lazů…

Počasí se nicméně tehdy, právě na 9. 5., změnilo, a cesta přes Komjatnou a Žaškov byla v jarních třiceti stupních pravým utrpením. Hospody v obou obcích ovšem byly zavřeny, aby snad jejich pravidelní návštěvníci nenarušili důstojnost svátku osvobození. Došli jsme tak sice na Žaškovské sedlo (720 m n.m.), ale ani vidina odměny spatřením osádky Podšípu nás k náročnému stoupání přes vrchol Šípu (1 170 m n.m.) a stejně náročnému klesání z jeho vrcholu do Podšípu (750 m n.m.) a pak ještě na vlak do Stankovan (450 m n.m.) nepřinutila… Mimochodem, tehdy se na sedle a okolních loukách ještě páslo a stál tam salaš, nicméně bača byl někde mimo, čehož dva přítomní valaši využili a svátek nesvátek, sťali se, jak zákon káže, takže příliš hovoru o tom, co by nás ve stoupání čekalo, s nimi nebylo. Inu, sešli jsme pouze do Stankovan na vlak s tím, že návštěvu Podšípu, Šípu a vůbec celého okolí necháme napříště…

To příště ovšem nastalo až po 35 letech. Bez přítele Vasila, ale také ve dvou. Bohužel, protože stoupat v červencové horúčave ze Stankovan na Podšíp a zejména na Šíp by se asi ve třiceti letech zvládalo mnohem lépe než v pětašedesáti. Osádka Podšíp nicméně dodnes působí skutečně jak z jiného světa. Znám téměř každou kopanici na Kysucích, i ty, co už nestojí, nebo jsou v různém stádiu rozpadu, ale tam je většinou i na pěkně a s citem spravených usedlostech vždy cosi nového…

Zde nikoli: všechny střechy dokonale pokryté šindelem, na rozích pěkně dokulata, nic, co by narušovalo dávnou harmonii (byť život zde musel být hodně náročný). Výhled na hřeben Malé Fatry a zejména na Stoh a Rozsutec je odtud zcela monumentální. A samozřejmě, usedlosti jsou skryty ve stínu nezbytných jasanů či lip… A nikde nikdo. Okenice i dveře na některých obalené pavučinami svědčí o tom, že i ti, co usedlosti kdysi opravovali, zestárli a nejsou tam již tak častými hosty. Samozřejmě, sláva Podšípu se v mezidobí již rozšířila (opěvovala ji i paní v lubochnianské restauraci, do níž bych neřekl, že by se tam vydala pěšky), a tak tam nejspíš tu a tam zajdou i turisté, aniž by museli poté absolvovat skutečně náročný výstup na Šíp. Cesta, nicméně i tak pěkně strmá (dobrých 300 výškových metrů), vede jak do Stankovan, tak do zastávky Kraľovany na trati na Oravu… Ostatně, na snímcích lze posoudit, zda je to osada nejhezčí na celém Slovensku…

Po strastiplném výstupu na Šíp nádherným bukovým lesem, v blízkosti osady s častými polykormony, svědčícími o dávném výmladkovém hospodaření, a možná ještě strastiplnějším sestupu, jsme došli na známé Žaškovské sedlo. Salaš už tam dávno nestojí, nicméně místo něj tam kdosi vybudoval příjemný přístřešek vhodný i k noclehu. Louky jsou kosené, takže i bez pastvy je na ně pěkný pohled. Nocleh v přístřešku, a hlavně osvěžení ve studánce Zárubná, která sice moc netekla, ale naštěstí stačila naplnit dva hranty plné vody, v nichž byla skvělá koupel, to vše stálo za to. A to jsem ani netušil, že na Maňa Hubu narazím druhý den, kdy jsme se spustili přes hřeben Havrana do Ľubochne …

Z lázeňského města jsem si totiž umanul vystoupat pod Kútknikov kopec (1 064 m n.m., dalších skoro 700 výškových metrů) a podívat se na tamní horské louky, jestli tam ještě stojí seníky (zde zvané štále), co do nich ukládali Gombašané (dřívější název pro vesnici Hubová, do níž katastrálně spadají, byl Gombaš) seno ze zdejších květnatých luk. Seníky, jak si je pamatuji z návštěvy v roce 2004, stály kousek pod hřebenem, z něhož se otevírá výhled na Velkou i Malou Fatru a na celé jejich podhůří. Tehdy jsme v jednom z nich spali, nicméně jeho šindelová střecha už měla nejlepší roky za sebou a místy protékala. Vznikl tak nápad nějak ji sanovat, protože pomyšlení na to, že poslední dva stojící seníky na těchto loukách (ostatní již byly v různém stádiu rozpadu - jakmile totiž povolí střecha, je s takovou stavbou do několika let definitivní konec - a dnes již po nich není ani památky) by vzaly za své, to nám připadlo naprosto trestuhodné. Nu, zůstalo opět jen u plánu, přece jen je to z Brna hodně daleko, a všechen materiál by se tam tak jak tak musel vynést na zádech…

Ke svému překvapení jsem oba tyto poslední mohykány nalezl stojící, opravené, pokryté šindelem, v rozích i pěkně dokulata a zdobící tak tamní nejspíš již však nekosené louky dodnes. Zásluhu na tom má opět Maňo Huba, jak jsem se dočetl na nedaleko umístěné tabuli, jenž se svými přáteli nenechal tyto seníky padnout. Nocleh v nich, za doprovodu charakteristického chrčení vzácného chřástala, stál samozřejmě za to. A vzhledem k tomu, že mezi seníky bylo pokosené, leč tráva již senem začala pomalu prorůstat, tak jsem těm, co se o štále starají, alespoň pomohl tím, že jsem seno shrabal a skupil. Naštěstí v senících byly jak hrábě, tak senné vidle. Pravda, i kosa, ale kosit jsem se „na cizím“ neodvážil. A tak při cestě dolů do Hubové na vlak ani nevadila malá bouřka…

Dovětek Mikuláše Huby

Veľká vďaka! Má to len malú chybu krásy: príliš sa tam zdôrazňujú moje zásluhy. O všetko spomínané sa zaslúžili stovky obetavých ľudí, napr. mlyny v Kvačianke má už roky pod palcom Martin Petráš zvaný Pedro so svojou partiou, na Podšípe sa angažuje rovnomenné Občianske združenie Podšíp a opätovná obnova senníkov na Kútnikovom kopci je už oveľa viac zásluha mojich synov (najmä mladšieho Jakuba) s pomocou miestnej rodiny Orosovcov, ako moja. Takže, ak sa to podarí publikovať vo Veronike spolu s týmto mojím malým dôvetkom, bude to fajn.