VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Začali jsme v kuchyni

Zdejší domky patřívaly ke Strahovskému klášteru, žili v nich námezdní rolníci. Když Velká Praha začala polykat okolní pole a vinice, Tejnka z toho ještě vyvázla bez úhony. Jakmile se začalo schylovat k obvyklé komunistické asanaci, šlo do tuhého. Rudá radnice vyhlásila nad čtvrtí stavební uzávěru, většina domů chátrala, zahrádky a dvorky pustly. V podobných případech lidé využívali státní nabídku odstěhovat se do panelových sídlišť, kde na ně čekalo ústřední topení, metro, velké samoobsluhy. V Tejnce lidé zůstávali, spojeni s jejím rázovitým kouzlem.

Než sem stačily vjet buldozery a srovnat osadu se zemí, přišel listopad 1989. Potom začali zle dotírat developeři. Některé půvabné kouty zmizely, jinde se začaly objevovat ohyzdné nástavby. Na radnici se rojily návrhy změn územního plánu, mnohé projekty se zakusovaly do veřejné zeleně. Abychom nebyli úplně bezmocní, sešli jsme se v sousedčině kuchyni a založili občanské sdružení. Sepisovali jsme petice, odvolání, žádosti. Stálo nás to čím dál víc času i peněz. Požádali jsme o grant a dostali jsme od Nadace VIA sedmdesát tisíc korun. Nechali jsme si za ně udělat webové stránky, pohlednice, hlavičkové papíry, razítko. Největší díl peněz jsme ovšem věnovali na něco jiného.

Stará čtvrť v nové situaci

Svolali jsme sousedy do hospody, kde jsme se u řízků a piva domluvili, že odporovat stavebnímu boomu nestačí. A že jedním ze způsobů, jak zdůraznit unikátní kouzlo Tejnky, je zklidnění zdejší dopravy. Sehnali jsme čerstvého absolventa fakulty architektury Petra Husáka, aby nám zkusil vymyslet, jak starou čtvrť přizpůsobit nové situaci. Pomohl nám převést do odborné řeči budoucí podobu „obytné ulice“, ve které by asfaltové záplaty plné děr vystřídala původní dlažba. A protože Tejnkou kdysi procházela starobylá poutní cesta a stávala tu jedna z kapliček, které ji lemovaly, zalíbil se nám nápad připomenout ji pítkem s posezením a stromem. Také jsme požádali o vyhlášení památkové zóny.

Někdy je to nekonečné martyrium. Developeři mají hlad, čas a peníze, nám elán chvílemi dochází. V jednom případě nezbylo než vybrat dost tisícikorun na to, abychom si mohli najmout právníka: investor, který se rozhodl postavit v bývalé zahrádkářské kolonii areál čtyřpatrových bytovek (říká jim vzletně „viladomy“), hodlal vyústit provoz z podzemních garáží mezi opukové domky, z nichž většina nemá pořádné základy a kameny jsou poslepované jílem. Scházeli jsme se kvůli tomu po práci několik měsíců a bylo to úmorné. Paragrafy, posudky, emoce. Kolikrát se k něčemu takovému vzchopíme? Víceméně v tichosti se přitom objevují další projekty, které svou bezohledností budí mnoho nevole.

Kam vedou naše kapličky

Konec nářků. Do Tejnky se vrátily kamenné kostky a přibyly zpomalovací hrby. Doprava v uličkách, kterými si automobilisté zkracovali cestu do centra, se docela zklidnila. Několikrát ročně pořádáme pouliční slavnosti se spoustou muziky, jídla a pití, které se protahují hluboko do noci. Když chceme ulevit domácnostem od zbytečností, sneseme to na jednu hromadu a každý si může odnést, co se mu zalíbí - říkáme tomu Bizar Bazar. Po mnoha letech byla vyhlášena památková zóna, takže argumentace proti nejkřiklavějším stavebním zhovadilostem se o něco zjednodušila. Už nám zbývají síly i na zábavnější kousky, než je obcházení úřadů a shánění expertiz. Dosavadní úsilí naše domácnosti sblížilo a vytáhlo lidi ven.

Nedávno jsme například vyrazili zjistit, kam vedou „naše“ kapličky. Loreta, Malovanka, Ladronka, Vypich, Bílá hora - a dál? Z dvaceti se jich dochovalo jedenáct. Některé stojí mezi dálničním obchvatem a skladovacími halami podél výpadovky a rozpadají se, jiné jsou hezky opravené. Po třinácti kilometrech cesta končí v Hájku. Slavných poutí mířících k tamější loretánské kapli se kdysi účastnily tisíce lidí z Prahy, Berouna, Dobříše, Kladna. Klášter za totality znetvořila armáda, dnes se vrací do původní podoby. Spravují jej františkáni, nebydlí tu nikdo. Domluvili jsme si prohlídku předem a čekal nás tu ochotný páter, po výkladu došlo i na společnou modlitbu. Náš „hlouček“ čítal sedmdesát hlav.

Facebook, nástěnka i zápraží

Ještě letos se dočkáme nového zákoutí s lavičkami a pítkem, o kterém již byla řeč. A těšíme se, že to zase pořádně oslavíme. Když chystáme opravdu velkou pouliční sešlost, natáhneme mezi domy transparent s prosbou, aby motoristé buď odbočili, nebo alespoň zpomalili a měli s námi trpělivost. Kdo chce, přinese svou kulinářskou specialitu nebo třeba aspoň krajíce chleba a pomazánku, jiní mají na starosti sud a pípu, někdo si postaví před dům pultík a nabízí vlastnoruční výrobky (šperky, textil, bloky) či jiné domácí poklady (obvykle roztodivné dekorace). Sejde se obvykle víc než stovka místních i přespolních, k vidění a slyšení je toho spousta a po setmění přichází na řadu sousedský tanec.

O granty už nežádáme. Děsíme se dalšího papírování a navíc jsme zjistili, že většinu úkolů lze zvládnout svépomocí. Když je potřeba, dokážeme mezi sebou vybrat i nějaké peníze, ale tím největším vkladem je beztak náš čas. Snažíme se aktualizovat web i facebook, ale víc se nám osvědčuje obyčejná nástěnka na zídce pod kaštanem, kudy alespoň jednou za týden musí projít snad každý z ulice. Vůbec nejspolehlivějším médiem jsou naše zápraží: stačí vyjít před dům a o všem podstatném se můžeme navzájem informovat osobně.

Za největší hodnotu našeho sousedství považujeme, že jsme se tu sešli ve skvělé sestavě, byť profesně jsme si často na hony vzdáleni: máme mezi sebou uměleckého řezbáře i manažera elektrárenské společnosti, učitelku angličtiny i strojního inženýra, právní expertku, divadelnici, kuchařku. Udržet zdejší svéráz bývá někdy náročné, ale baví nás to. Koneckonců, děláme to hlavně pro sebe. Pak jde většinou všechno samo.

Marek Šálek (1964) - novinář a občan Prahy 6, šéfreportér časopisu Týden momentálně hostující v Nadaci VIA (v rámci programu Rok jinak Nadace Vodafone ČR), tejnka(zavináč)tejnka.cz