VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Někteří scestně uvažující zelení mužíci vnášejí do diskusí o nutnosti zvyšovat spotřebu energie otázky šetření neboli úspor energie. Naštěstí jich není moc, a tak jejich hlas ve sporech o Libkovice, fosilní paliva, manažerské odměny v ČEZ, o větrné a vodní elektrárny, jadernou energii atd. téměř zaniká. Kromě toho nejsou jejich úvahy založené na seriózních studiích, ale pouze na jakýchsi povrchních, neodborných, a tím nekvalifikovaných dojmech. Chtít však po chudých producentech energie, aby platili studie o možnostech úspor energie? Co kdyby v důsledku využití jejich výsledků zkrachovali, s nimi i celé národní hospodářství a otřásla se burza nejen pražská. I když jeden neví: možná by úspory energie u nás umožnily ještě více energie vyvážet a zlepšit tak bilanci zahraničního obchodu.

Jenže úspory energie se dají jen těžko prosazovat. Bylo by správné po někom chtít, aby šetřil energii, když všichni ví, že je jí potřeba stále více? Je možné ve svobodné společnosti někomu přikázat, aby šetřil kvůli pozitivní bilanci zahraničního obchodu? Nebylo by uplatnění ekonomických regulativů (např. vyšší ceny nebo daně za nadlimitní spotřebu energie apod.) znásilněním svobody podnikání?

Energii přece nespotřebováváme zbytečně. Velkým požíračem energie je prý stále průmysl. Nelze ale jinak. Zelení intelektuálové sice pořád opakují, že ve srovnání s technicky vyspělejším průmyslem spotřebuje ten náš při výrobě téhož zboží mnohem více energie. Jenže růst HDP a pozitivní bilance exportu výrobků z ČR se přece nemůže obejít bez růstu spotřeby energie. Když víc vyrábím, musím více spotřebovat. To ví každý průměrně vzdělaný politik.

Třeba doprava. Prý se stále zvyšuje objem přesunů všeho kamkoliv jinam. Přece ale nechceme, aby naše obchody vypadaly jako před rokem 1989. Tehdy třeba vůbec nebyla k dostání australská, kalifornská či argentinská vína. Maruška už dnes nemusí chodit prosit dvanáct měsíčků, aby jí v zimě dali jahody, hrozny a ranné brambory. Tak se tiráci stali přítelem člověka. A díky cestovním kancelářím se lidé mohou letecky dopravit do každého exotického koutu a užít si tam pořádnou dovolenou. Přece se nebudeme chodit koupat do rybníka. Stejně už to tam je tak znečištěné odpady z kanalizace, že by se tam stejně koupat nedalo. Ještě že existuje letecká doprava. Škoda, že zatím ještě nemá každý pracující svůj tryskáč, aby si mohl zaletět na snídani do Londýna a nemusel se schovávat před českou závistí. Vždyť i význam každodenní individuální dopravy autem z domova do kanceláře, do supermarketu nebo do trafiky je neoddiskutovatelný. Cestování veřejnou dopravou nebo chození pěšky na obrovské vzdálenosti několika set metrů je pod úroveň. Díky výrobcům automobilů a motocyklů můžeme jezdit neuvěřitelnou rychlostí a všechno tak stihnout. Jen kdyby bezpečnost bezúhonných řidičů bezpečnostními opatřeními prošpikovaných aut neohrožovaly stromy stojící kolem silnic, bránící současně ve výhledu na reklamní sloupy.

Při projektování staveb není třeba myslet na spotřebu a cenu energie. Když v Praze před lety postavili palác Motokovu, pyšnili se, že spotřebuje tolik elektřiny, co okresní město. Dnes se už takovými výdobytky nikdo nechlubí, protože samozřejmým požadavkem pokroku a postmoderní doby se staly klimatizované skleněné paláce. Výjimkou jsou snad obchodní centra z vlnitého plechu, ale i tam si mohou prodavačky přitápět přímotopy.

Reklamy jsou dnes viditelné z družic. Vyžaduje to totiž obchod. Lidé si mohou užít každou volnou chvíli. V Berlíně se staví kryté tropické pláže, v Saudské Arábii kryté sjezdovky. Fotbal se sluší hrát pouze při umělém osvětlení a na vyhřívaném trávníku, hokej už není závislý na zamrzání jezer a lidé si jej mohou zahrát třeba na Floridě. Reklama to všechno zaplatí. A navíc: kolik nadějných hokejistů, nehledě na lidi, v minulosti utonulo, když se na místním kačáku prolomil led.

Taky nesmíme zapomínat, že kromě nezaměstnaných máme moc práce, a tím pádem málo času. Takže vybavení domácnosti myčkami, mixéry, kráječi na elektrický pohon, varnými konvicemi a zubními kartáčky na baterku je naprostou nezbytností. Kvalifikovaný člověk pozdně moderní doby se nemůže zdržovat čekáním na píšťalku čajníku, krájením cizokrajného ovoce nožem na prkýnku nebo mletím kafe v kafemlýnku. A o časové náročnosti aplikace kvedlačky snad ani není třeba mluvit. Výrobci těchto zázraků společně s částí ochránců přírody hbitě spočítají, že každý z uvedených výdobytků osvobozené domácnosti je sám o sobě energeticky úsporný. Otázku, jaký má nahrazování drobné ruční práce desítkami strojků a stroječků vliv na celkovou spotřebu energie ve špičce, si není třeba klást. Všichni přece víme, že energetická náročnost výrobků soudobé elektrotechniky je směšně malá. Za naprosto nesmyslnou je možné považovat otázku, kolik energie padlo na výrobu plastů, z nichž je vybavení domácností vyhotoveno.

Možná však je starost o zdroje energie skutečně zbytečná, jak hovoří vesměs ekonomové, bouchající do stolu knihami Lomborga či Simona. Zatím se však nedaří získávat jadernou energii z plazmatu doma v ledničce, motory na vodík včetně hybridních jsou v začátku, o nevyčerpatelném množství metanu se dosud jen píše. Je proto trochu nejasné, když za situace, kdy je všeho dost a bude ještě víc, dávají takové miliardy do výzkumu vesmíru, kam se musí lidstvo přestěhovat, aby si tam vytvořilo prostředí, které si tady zničí.