VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Motto: Cestuji často a rád, žádné roční období nevynechávaje.

V lednu 2008 jsem podnikl neobvyklou dvoudenní cestu do oblasti Žlutic v Karlovarském kraji. Konkrétně jsem zamířil do zaniklé obce Skoky (dříve Mariánské Skoky, německy Maria Stock), která je jednou z „obětí“ vodní nádrže Žlutice. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto po roce 1945, po roce 1950 zůstala opuštěna i fara dříve spravovaná premonstráty, stavba přehrady započatá v roce 1965 dokončila dílo zkázy zcela. Zbylo zde pár domů a především úžasný poutní barokní kostel Navštívení P. Marie z roku 1738.

Bylo sychravo a mlhavo a ptal jsem se sám sebe, co v tomto období, zde, v takových opuštěných a bezútěšných místech sám pohledávám. Asi na to nedokážu patřičně „rozumně“ odpovědět. Snad Boha, snad sebe, snad vnitřní klid, snad odpovědi na spoustu otázek, snad genius loci, snad něco docela jiného.

Dorazil jsem do Skoků se soumrakem a utábořil se na nedalekém návrší u kostela. Začala zvláštní noc. Ani ohni se nechce hořet, tak jsem zde na mrazu a větru jen sám s baterkou a na duši mi veselo není. Ležím ve spacáku, přikryt celtou, naslouchám okolí, rozjímám o tom místě a jeho osudu, o životě, ale hlavně se sám sebe znovu ptám, co zde v takové „sibérii“ hledám. V noci se často budím a naslouchám, zda někdo okolo nejde. Kdo by sem však lednovou nocí šel? Značená cesta sem nevede a do nejbližší obce jsou to alespoň čtyři kilometry.

Ráno jsou všechny noční chmury, krom toho mlhavého nečasu, pryč. Začínám prohlídku Skoků, respektive toho, co z nich zbylo. Dohromady asi čtyři domy, jedno hospodářské stavení, opuštěný hřbitov a onen krásný barokní kostel. Ten je však ze všech stran zabarikádován, vchody zazděny a zapečetěny. Není se co divit. Kostel se v posledních letech těšil zvýšenému zájmu vandalů a lapků, kteří neváhali kvůli kousku mědi odříznout, shodit a zničit obě kostelní báně.

Počasí se nemoudří, a proto se rozhoduji zkrátit pobyt ze tří dní na dva. Další noc si odpustím. Vyrážím domů pln neobyčejných zážitků, zaniklá obec ve mně zanechává spoustu zvláštních pocitů. Mířím pěšky na nejbližší vlakové nádraží do Žlutic a ptám se sám sebe, co mi to místo dalo?

Nalezení již ztraceného a zatraceného světa? Asi spíše poznání, že člověk musí nejdříve putovat do „horoucích pekel“, aby teprve tam zjistil a pochopil, že spoustu věcí, které stále hledá a po nichž touží, má vlastně doma. Ale to bez toho putování bohužel a možná „díky Bohu“ neví. A právě v tom putování může asi být to prozření. Naši předkové putovali na zkušenou, poutníci se za Bohem vydávali a vydávají do blízkých i odlehlých míst.

Velká moudrost je v cestách a na nich, a proto i cesta může být cíl.

Pavel Švec

Doc. RNDr. Pavel Švec, Ph.D., pracuje na katedře geoinformatiky VŠB - TU Ostrava, kde se vědecky zaměřuje na aplikaci geografických informačních systémů (GIS) v přírodovědných oborech, zejména při výzkumu klíšťaty a komáry přenášených onemocnění a studiu šíření invazních neofytů. Rád cestuje s batohem na zádech a pořádá cestovatelské přednášky. Často navštěvuje Arménii, kterou si zamiloval.