VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nová Sedlica je nejvýchodnější obec bývalé Československé republiky obydlená Rusíny a najdeme ji na trojmezí zemských hranic nynějšího Slovenska, Polska a Ukrajiny. Pro nás milovníky přírody je snad nejznámější tím, že od obce je to jen skok do proslulého pralesa Stužica. Štěstí měl každý, kdo tam dříve byl či někdy pobýval. Cesty tam končily a říkávalo se, že je tam konec světa. Krajina v okolí sice už není součástí CHKO Východné Karpaty, vyhlášené v roce 1977, ale je nyní součástí národního parku Poloniny. Jde i o nejtmavší oblast Slovenska, tedy nejméně zasaženou světelným znečištěním, proto je od roku 2010 vyhlášena i jako Park tmavej oblohy. Myšlenku vytvoření původně zamýšleného trilaterálního národního parku se sice nepodařilo v plném znění realizovat, ale i tak nakonec přece jen vznikly ze všech stran národní parky: z polské strany Bieszczadský NP (vyhlášen v roce 1973), ze slovenské strany NP Poloniny (1997) a z ukrajinské Užanský NP (1999). A pokud máte pocit, že jde o konec světa, nenechte se mýlit, konec světa to nebyl nikdy, jen to je svět jiný, než si naše „civilizovaná“ mysl dovede představit. Jiná krajina, jiní lidé, jiná příroda. I čas tu mívá jiný rozměr, třeba pohřby jsou mnohahodinové a svatební veselí trvá několik dnů. Vše je jaksi původnější, zemitější, bez zbytečných nánosů civilizace a pevně ukotvené v přírodě, ale právě snad o to životnější.

Osobně jsem tam byl několikrát. Prvně ještě jako student se zvěčnělým Janem Lacinou, já tehdy východem nedotčený, jsem si odtud přivezl lásku k církevním obřadům východního ritu, které mi díky své zpěvnosti od té doby nejsou nikdy dlouhé (osobně jejich zpěvy považuji za archetypální ozvěny pradávných rituálů). Zúčastnil jsem se tamních bohoslužeb a jejich zpěvnost a libozvučnost mne zasáhla na celý život, a navíc mně ty zpěvy postupně otevřely vnímání a mysl i pro veškeré jiné sborové zpěvy.

Podruhé jsem měl možnost se zúčastnit malé expedice s pracovníky tehdejší katedry lesnické botaniky a fytocenologie Lesnické fakulty brněnské Vysoké školy zemědělské (dnes Mendelovy univerzity). S docentem Vorlem a s dnes již profesorem Koblížkem jsme tehdy v oblasti masivu Stinky hledali místa výskytu kručinky křídlaté a rozchodníku ročního.

Potřetí jsem tam pobýval, když jsem s tehdejší CHKO uzavřel smlouvu na mapování chráněných druhů rostlin, především orchidejí, což měl být jeden z četných podkladů pro přípravu vyhlášení chystaného národního parku.

Skoro nedotčená příroda, tedy nejen rozsáhlé hluboké, většinou bukové lesy a luční společenstva polonin, jsou úchvatné. Nezapomenutelný zážitek mám, když jsem za mlhavého dne na pár metrů před sebou na hraničním patníku s Ukrajinou spatřil sedět puštíka bělavého. V prvním okamžiku jsem se domníval, že je to smrt, a nedivte se, pokud se podíváte na podobu bělavé sovy o velikosti výra, nic jiného vás napadnout ani nemůže. Rád také vzpomínám na častá setkání s tajemnými lesními kury jeřábky, které u nás osobně už zná asi málokdo, a vzrušující byla také reálná možnost setkání s šelmami tehdy v našich zemích skoro mytickými, s medvědem, vlkem či rysem; ta možnost při našich pochůzkách jitřila naši představivost každodenně. Občas k takovému setkání skoro i došlo, byť jen ve formě čerstvých stop či trusu. Ostatně vlčí trus jsem jako tehdy vzácný dárek dovezl své ženě, která to jako lesní inženýrka uznale ocenila. Navíc se při našem pozdějším společném pobytu v tamní krajině na málo přehledné lesní pěšině s vlkem málem srazila, překvapení bylo oboustranné. Rovněž nevím, jak v těch krajích působí gravitace, ale nikde jinde jsem neviděl, že by hříbek rostl na převisu lesní cesty hlavou dolů. V okolních lesích to ale nebyla jen setkání s živými tvory, ale i se stopami ve formě pomníčků na paměť mrtvých, jako vzpomínek na dějinné události, které se místním krajem přehnaly. A ty dějiny byly hodně spletité - Maďaři, Němci, Rusové, partyzáni, banderovci, komunisté a kdoví kdo ještě tady zanechal své stopy.

Místy na mne příroda sice velice zapůsobila, ale za svého pobytu jsem měl možnost se také částečně sžít i s místními lidmi. Zúčastnil jsem se pohřbu (byl šestihodinový, samozřejmě se zpěvy), a i na svatbu jsme byli pozváni a svatební výslužku obdrželi. A třebaže mnozí lidé byli prostí, byli přirozeně inteligentní, jinak by také v těch nesnadných podmínkách nemohli přežít. Není divu, že vnímavý člověk si z toho světa odnáší plno zážitků, což se přihodilo i fotografu Pavlu Vavrouškovi. Byl okouzlen lidmi i krajinou a tamější rázovitý svět při svých návštěvách v letech 1971-1981 fotografoval. Přivezl svědectví nejen o lidech, ale i o krajině, protože v podtextu jednotlivých snímků krajinu stále cítíte. Zachytil práci v lese i na poli, lidi, svátky, svatby, pohřby i různé obyčeje a zvyky. Fotografie dlouho zůstávaly v jeho archivu, a až nyní je uspořádal do publikace. Vznikla tak velkoformátová kniha trvalé hodnoty plná nevšedních fotografií, a navíc v tak sličné úpravě, že bude určitě nominována na nejkrásnější knihu roku.

Knihu Pavla Vavrouška Nová Sedlica vydalo výběrové autorské nakladatelství PositiF v roce 2021, 166 stran, 880 Kč (k dostání v e-shopu nakladatelství - positif.cz).

Ivo Dostál