VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Profesor František Kubíček

*8. dubna 1929 - †7. února 2025

Ve stejném čase, kdy dozrávalo první letošní číslo našeho časopisu „Splynout s krajinou“, odešel na druhý břeh pan profesor Kubíček. Co měl tento moudrý, laskavý člověk společného s Veronicou? V jednom z prvních čísel časopisu publikoval spolu s gymnaziální studentkou H. Žákovou článek s názvem Renesance pramenných vod, kde je hned v úvodu kromě kulturních hodnot spojených se vztahem lidí ke studánkám zdůrazněno i racionální jádro zájmu o prameny jako náhradního zdroje v případě havárií vodovodní sítě nebo při nedostatečné kvalitě kohoutkové vody pro kojence, stejně jako varianta pro kávové nebo čajové labužníky. Také několik jeho bývalých studentů z brněnské Masarykovy univerzity je s časopisem v přímém kontaktu; i já jsem studovala na přírodovědecké fakultě ve druhé polovině 70. let 20. století a František Kubíček byl mým učitelem. Pod jeho ochrannými křídly jsem se začala věnovat hydrobiologii, a to tehdy na soustavě Holáseckých jezírek. Z té doby mi také utkvěla jeho z dnešního hlediska prorocká slova, pronesená na přednáškách, a to že oteplení vodního prostředí oproti průměru o pouhých 0,5 °C přinese nezvratné změny. Stalo se.

Přednášky z hydrobiologie byly za dob mého studia sice upozaděny parazitologií, ale z terénních exkurzí si účastníci často odnášeli i veselé vzpomínky. Traduje se historka o tzv. „Kubíčkovu skoku“. Pro překonání širokého potoka si pan profesor jako vedoucí vyzul jednu botu, to že prý bude stačit, pak se rozběhl, na břehu se odrazil bosou nohou a tou obutou skočil doprostřed koryta. 

Pan profesor Kubíček stál v pozadí i u přípravy výstavy Proč kvete Brněnská přehrada Moravského zemského muzea v Brně a ekologického institutu Veronica, konzultovala jsem s ním i scénář následující výstavy Voda z Víru pro Brno - ano, či ne?. Planktonu údolní nádrže v Kníničkách (Brněnská přehrada) a vodárenským sedimentačním nádržím se totiž věnoval v počátcích svého profesního vědeckého života. Od konce 50. let pracoval na výzkumu tekoucích vod a v roce 1965 založili s profesorem Sergejem Hrabětem Laboratoř výzkumu tekoucích vod. Přestože byla v roce 1970 na doporučení stranické organizace oficiálně zrušena (obnovena byla až v roce 1991), pokračovalo se v bádání a výchově studentů s nezmenšenou intenzitou. 

Pan profesor zpovzdálí sledoval profesní i lidskou dráhu svých bývalých studentů a nejvyšším oceněním byla pro mě jeho slova při setkání na jedné z limnologických konferencí: „Vedeš si dobře, děvenko.“ 

Sbohem, pane profesore.

Olga Lepšová Skácelová (roz. Bauerová)

Autorka je absolventkou Přírodovědecké fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně v roce 1980 (od svého vzniku v roce 1919 do roku 1960 a poté opět od roku 1990 Masarykova univerzita). Po ukončení studia se zprvu věnovala zooplanktonu, poté rozšířila svůj obor o řasy. V současnosti působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a věnuje se výzkumu a managementu mokřadů.