VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Seděli jsme u ohně na břehu rybníka, povídali o všem možném a občas se zaposlouchali do nočního ticha přerušovaného jen občasným houkání sýce rousného z protějšího břehu rybníka. Pak se ozval zvuk, který nás okamžitě zaujal. Táhlé vysoké tóny nesoucí se z protějšího břehu, z míst, která jsme znali jako divočinu bývalého vojenského prostoru. Vlci. Nemohli jsme se mýlit, protože jen o několik měsíců dříve jsme je slyšeli na shromaždišti jeřábů v sousedním Sasku. Shodou okolností právě z míst, odkud se k nám vlci pravděpodobně rozšířili.

To bylo začátkem března 2014. V létě pak bylo prostřednictvím fotopastí kolegů z CHKO v téhle oblasti doloženo první rozmnožování vlků na území ČR po více než 100 letech. Od té doby se zde vlci pravidelně rozmnožovali až do roku 2020, kdy pravděpodobně v důsledku rozsáhlého kácení ve jménu kůrovce, nastala několikaletá přestávka. Vlčata byla na fotopastech zaznamenána opět až v roce 2025, ovšem v jiné části CHKO Kokořínsko - Máchův kraj.

Vlci se na území Čech novodobě objevili v roce 2012 ve Šluknovském výběžku, kam zaběhli ze sousedního Německa. V Ralsku se usadili o 2 roky později, samozřejmě nutno zohlednit i několik náhodných a nedoložených pozorování z dřívějších let, kdy dotyčný laický pozorovatel svůj zážitek většinou popsal takto: „Asi jsem viděl vlka, nevím, vypadal tak…“. Já si v té souvislosti vzpomněl, jak jsem o rok dříve monitoroval na stejné lokalitě drobné savce a při noční kontrole jsem měl v lese takový ten nepříjemný pocit, jako když vás někdo sleduje a byl jsem rád, když jsem kontrolu dokončil a mohl se vrátit k autu. Vybavuji si, jak jsem si říkal, že je fajn být v Čechách, kde nejsou medvědi ani vlci.

Od roku 2014 monitorovala Správa CHKO společně s Hnutím Duha vlky v Máchově kraji prostřednictvím fotopastí a zimního stopování. Počty se lehce měnily, podle toho, zda byla nalezena stopa smečky a jak před fotopastí defilovala vlčata. Reprodukce byla pravidelně zaznamenávána až do roku 2020, vlčata se objevovala v počtu 2-5. V tomto roce byla rovněž u silnice nalezena vlčice jen s jedním uchem, která však nebyla přejetá, ale zastřelená. Skutečný důvod její smrti odhalil rentgen provedený před pitvou. Pachatel zjištěn nebyl, případ byl odložen a lebka s kůží je nyní umístěna v muzeu v Bělé pod Bezdězem. Vlčice v minulosti rodila, mohlo by se tedy jednat o alfa-samici místního páru, čemuž by odpovídala i absence vlčat v následujících letech.  

Bývalý vojenský prostor Ralsko ukrýval, stejně jako jiné dříve uzavřené oblasti, přirozené biotopy s mnoha původními druhy, často zvláště chráněnými. Zachovalá příroda, tvořená s velké části porosty borovice na písčitém podloží a protkané sítí pískovcových skal, byla ponechána po mnoho desetiletí svému samovolnému vývoji. Uchovala se zde např. rašeliniště se zamokřenými lesy a rozlehlé lesní komplexy později silně narušené kůrovcem a následnou těžbou.

25 let před příchodem vlka došlo v této oblasti k další významné události - objevil se zde do té doby téměř neznámý druh ptáka, jehož absence v české fauně co do délky předčila i vlka. Jeřáb popelavý. Nevíme, do kdy u nás v minulosti hnízdil a kdy vymizel. Víme jen, že v roce 1677 se za něj v jižních Čechách ještě vyplácelo zástřelné a koncem 19. století už se o něm nezmiňuje ani Šír v Ptactvu českém. Julius Komárek (1948) o něm píše, že: „…bývali u nás v starých dobách obyčejnými ptáky močálů a hnízdili na lesních bažinách, kde si zakládali hnízda na starých pařezech nebo na kopečcích uprostřed mělké vody, ale tato doba již dávno minula.“ Takže hnízdil u nás „v starých dobách.“

Jeřáb popelavý je velký Impozantní pták s výškou těla 110 cm a rozpětím křídel více než 2 m. Rozhodně žádný drobeček. Přesto dokáže žít velmi skrytě a je u nás stále málo známý. Laik si ho snadno splete - třeba trochu paradoxně s mnohem známějším pštrosem. Pohybuje se téměř výhradně po zemi. V době hnízdění téměř zmizí, žije velice skrytě, a to především v době, kdy vodí mláďata. Ve 2. polovině 20. století to byl u nás opravdu vzácný pták jen s ojedinělými záznamy, jehož novodobé první hnízdění bylo doloženo až v roce 1989 Pavlem Kurkou. Jeho počty stoupaly jen pozvolna, v roce 2000 bylo v celé ČR zaznamenáno jen 8 hnízdících párů. Za dalších 25 let už se posunul výrazně dál a dnes můžeme předpokládat hnízdění 250-300 párů.

Zajímavé je místo jeho prvního zahnízdění. Bylo to na Českolipsku, a to téměř přesně v místech, kde se o čtvrt století později objevil i první vlčí pár. Je tedy Ralsko, kde v minulosti byl uzavřený vojenský výcvikový prostor, vstupní branou staronových zástupců naší fauny? Zdá se, že by tomu tak mohlo být. Jak jeřáb, tak vlk, se k nám dostali z Horní Lužice. Přesněji z oblasti kolem Budyšína, kde je rovněž vojenský prostor a kde je částečně uzavřená oblast po povrchové těžbě uhlí z důvodu bezpečnosti. Charakter krajiny je místy podobný. 

Jak jeřábi, tak vlci se do Horní Lužice rozšířili z jihozápadního Polska a odtud pak dále do Čech. Museli jen překonat Lužické hory, aby se dostali do krajiny odpovídající té, kterou dobře znali. Jejich původ je u vlka doložen geneticky, u jeřába pak na základě migračního chování. Všichni jeřábi se po vyhnízdění totiž přesouvají na sever, na shromaždiště v Sasku, odkud pak odlétají na zimoviště do Francie a Španělska. Mnozí se ale v posledních letech už na cestu nevydávají, zůstávají buď v Německu nebo se vrací do Čech. Mírné zimy jen s lehkou sněhovou pokrývkou jim umožňují dostat se k potravě i po toto nepříznivé období, což je pro ně nejdůležitější. Na mrazy jsou zvyklí i ze zimovišť. Při sčítání jeřábů se španělskými kolegy v oblasti Gallocanta jsme zažili chumelenici, ve které jsme neviděli vůbec nic.

Jak probíhá soužití vlků a jeřábů? Zdá se, že celkem v míru, i když je vlk vrcholovým predátorem. Dává přednost sudokopytníkům, ale jinak loví i náhodně potkanou kořist. Pravděpodobně občas jeřába uloví, ale rozhodně není pravidelnou součástí jeho jídelníčku. Jednou jsme pozorovali mladého vlka, jak se honí za jeřáby, kteří usedli na nocoviště před rákosinou polovypuštěného rybníka. Trochu to působilo dojmem hry, jeřábi jen popocházeli, někdy popolétli, ale neodletěli. Že to ale jen hra nebyla, o tom svědčilo soustředěné „odhánění“ vlka, kdy za ním chodili ve větším počtu a snažili se ho vystrnadit. Podobné chování známe i v případě setkání s orlem nebo s divokými prasaty.

Jeřábi a vlci. Doputovali k nám z Polska přes sousední Sasko a usadili se v Máchově kraji, který vyhovuje jejich nárokům na prostředí. Zpočátku si vybírají odlehlá místa, ale později jsou nuceni přizpůsobit se kulturní krajině a žít v lidmi obývaném území. To není snadné ani pro jednu stranu, ale je to vývoj prostředí ve všech souvislostech, je nutno vzít to na vědomí a přizpůsobit se novým podmínkám. Krajinu obývanou jeřáby a vlky má rád ještě jeden druh. Neméně atraktivní a impozantní - orel mořský. Najdeme ho jak v okolí polských jezer, tak v kraji kolem Budyšína. Jeho cesta k nám nezačala na severu, ale na jihu Čech. Na Českolipsku už však také léta hnízdí a krásná je představa, že pod orlím hnízdem se za dne procházejí jeřábi s mláďaty a v noci tam probíhají vlci.

Petr Lumpe (19??) pracuje jako zoolog v AOPK ČR, na správě CHKO Kokořínsko - Máchův kraj. Od konce 20. století se věnuje výzkumu a ochraně jeřábů popelavých.

Markéta Ticháčková (19??) se věnuje výzkumu a ochraně jeřábů popelavých, je zakladatelkou organizace Jeřábí život, pracuje jako terénní ornitoložka v ZOO Ostrava.