VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Co má situace z léta 1999 a 2011, kdy probíhala blokáda, společného, a co je naopak jinak?

Obě blokády vznikly za stejným účelem, jsou tou nejkrajnější cestou zabránit kácení lesů v místech, kde je zřejmé, že je naplňován jeden z hlavních cílů NP - umožnit samovolný vývoj přírodních procesů. Trojmezenský prales bylo v roce 1999 nesmyslné kácet, protože by byl, kdyby se skácely všechny kůrovcem napadené stromy, vykácen celý. Blokáda tehdy účinně této zbytečnosti zabránila a nejméně část pralesa skutečně zahájila samovolný vývoj. Ten naprosto jasně dokazuje, že les se obnovuje velkou rychlostí i bez intervence člověka, a zůstaly mu všechny atributy přírodního lesa, včetně velkého množství mrtvého dřeva, nenarušeného půdního povrchu, velmi úspěšného přirozeného zmlazení a zachovaného prostředí pro vzácné druhy rostlin a živočichů.

Blokáda byla organizována poměrně malou skupinou lidí z Hnutí Duha, a tehdejší vedení NP (ředitelem byl Ing. Žlábek) si zřejmě s touto formou protestu nevědělo úplně rady. Přestože účastníků bylo málo, nebylo zakročeno silou, všichni, včetně dřevorubců, dodržovali bezpečnostní zásady a nikdy se nekácelo, pokud by hrozilo nebezpečí zranění někoho z přítomných. Ministr vnitra nepovolil nasazení policejní zásahové jednotky proti tomuto typu občanského protestu.

Na Ptačím potoce byla situace již zcela jiná. Spravedlivě nutno konstatovat, že Ptačí potok není tak cenná lokalita jako Trojmezenský prales, ovšem jedná se o rozsáhlou oblast přírodě velmi blízkého lesa, která je vklíněna do okolních, v tuto chvíli bezzásahových lesů. Z hlediska územní strategie jde tedy o válku v týlu, ovšem vlastním. Navíc kácení kůrovcových stromů je tu také zbytečné, protože hlavní fronta gradace kůrovce už je za Ptačím potokem (směrem do vnitrozemí) a „boj s kůrovcem“ je tady zbytečný. Ten musí být vybojován v nižších polohách parku, kde jsou smrkové monokultury v oblasti původně smíšeného lesa a zastavení kůrovce je nezbytné. Nelze ale ve jménu záchrany nepůvodních hospodářských monokultur smrku vykácet přírodě blízký les na původním stanovišti podmáčených horských smrčin.

Potlačení blokády Ptačího potoka, které se účastnilo řádově více lidí než na Trojmezné, bylo zvůlí současného vedení NP, které ke kácení nemělo platné výjimky ze zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Aktivita zásahové jednotky policie západočeského kraje nebyla podložena platnou legislativou a je osobní odpovědností policejních velitelů, že zásah byl proveden. Docházelo ke zraňování osob, dřevorubci nedodržovali pravidla bezpečnosti práce. Pevně doufám, že případ bude řádně vyšetřen a viníci potrestáni.

Proč se vědci, obce a orgány ochrany přírody dosud nedokázali shodnout na konsenzu, který by přinesl potřebnou stabilitu ve správě lesů národního parku Šumava?

Protože panuje rozpor, kolik území NP má být ponecháno přírodním procesům a zda kůrovec je, či není přirozenou součástí horských lesů. Středoevropan vychovaný 200 lety průmyslového lesnictví smrkových monokultur zapomněl, že les není mozaika stejnověkých čtverců lesa, kde se v dospělém lese dobře chodí a jakýkoliv uschlý strom je bezodkladně odstraněn. Tak přirozený les nevypadá. Změť pokácených či suchých nebo ohořelých stromů je obrazem přirozeného lesa stejně jako les majestátních velikánů, kde v podrostu čekají na svou příležitost mladé semenáčky. Onu příležitost jim dává často vichřice, kůrovcová gradace či požár, které jim uvolní cestu ke světlu a dodají živiny a prostor rozpadajících se kmenů předchozí generace. Rozpor mezi zastánci jednotlivých názorů je v tom, jak má národní park vypadat. Velká část místních se bojí, že budou mít vesnici obklíčenou „mrtvým lesem“. Protože suchý strom je pro ně smrt. Přírodovědce, lesníky a ochranáře čeká ještě mnoho vysvětlování, že úhyn dospělých jedinců jediného druhu rostliny (smrku ztepilého) neznamená vůbec smrt lesa, ale spíše jeho ozdravení, byť pro někoho „nehezké“. Podle mého nejlepšího vědomí je možno nechat ihned zcela spontánnímu vývoji zhruba 30 % rozlohy NP. Na podstatně větším zbytku les lesnickými postupy převést na přírodě blízký a ten pak postupně ponechat samovolnému vývoji.

Plán péče je základní strategický dokument o cílech a realizaci opatření ochrany přírody v národním parku, připravovaný na 10 let. Jeho platnost pro NPŠ skončila 31. 12. 2010. Proč není schválen aktuální plán péče?

Nový a kvalitní plán péče je připraven od roku 2010. Sám jsem na něm spolupracoval velmi intenzivně. Schvalování tohoto plánu péče ale bojkotovali obce a zástupci krajů v Radě NPŠ (v čele s Janem Stráským). Tehdejší ředitel František Krejčí jejich tlaku podléhal a prodlužoval dobu, kdy byl čas plán péče přijmout. Mechanismus, jak to udělat, existoval, a ani obce by nebyly ve svých námitkách opomenuty. V současnosti je minulý plán péče (který byl obcemi velmi kritizován) prodloužen do roku 2013 (a to se souhlasem těch samých obcí). Nepřijetí nového plánu péče je jednoznačně výsledkem snahy obcí a tehdejšího předsedy Rady, dnešního ředitele NPŠ. Podle mých informací NPŠ na novém plánu péče nijak nepracuje.

Jsou kroky ředitele Stráského v souladu s jeho postoji ve funkci předsedy NPŠ, kterou předtím zastával 5 let?

Naprosto. Pan dr. Stráský je představitelem tradičního hospodářského pohledu na lesy (lesy se musí pěstovat, včetně nemilosrdné likvidace kůrovce kdekoliv), podle něhož mrtvý strom do přírody nepatří, všechna místa v NP mají být přístupná, cesty vyznačeny a výstavba posílena. V tomto duchu jako ředitel koná. Nekoná tedy tak, jak by měl konat ředitel národního parku.

Co je podle Vás klíčové při probíhající přípravě zákona o NPŠ?

Nezapomenout na to, že je to zákon o národním parku - že ochrana přírody, tj. samovolného vývoje přírody, jednotlivých druhů rostlin a živočichů, ale i cenných částí kulturní krajiny (luk), má přednost před všemi ostatními aktivitami.

Jak lze propojit život obyvatel národního parku s ochranou přírody?

Snadno, pokud místní obyvatelé pochopí, že NP je dlouhodobá záležitost a není rozumné snažit se zbohatnout ihned na prodeji pozemků, lákání mas turistů na atrakce, které jsou v rozporu s ochranou přírody (sjezdovky, akvaparky) tohoto evropsky cenného území. V tomto kontextu je také těžko určit, kdo je to „místní obyvatel“. Asi těžko lze za místní považovat podnikatele, kteří se na Šumavu přemístili s vidinou rychlého zisku. Nejsou to ani bohatí podnikatelé z velkých měst, kteří si zde staví často architektonicky zcela neadekvátní rekreační objekty a kteří někde začínají dominovat místním zastupitelstvům.

Rozhovor připravili Dana Zajoncová a Pavel Šamonil