VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ptákem roku 2013 vyhlásila Česká společnost ornitologická břehuli říční. Břehule je naší nejmenší vlaštovkou a se svými známějšími sestřenicemi jiřičkou a vlaštovkou sdílí většinu základních životních projevů: živí se létajícím hmyzem, hnízdí pospolitě a zimu tráví v teplých a na hmyz bohatých močálech Afriky. Na rozdíl od nich nestaví hnízda na domech či ve stájích, ale hrabe si až metr dlouhé nory v písčitých či sprašových březích divočících řek. Tedy hrabala - dokud se nestalo toto prostředí ve střední Evropě extrémně vzácným. Dnes má většina řek napřímená koryta a opevněné břehy, o přirozené podobě toku si můžeme nechat jen zdát. Břehule přišly o valnou většinu svých hnízdišť, takže u nás osidlují téměř výhradně pískovny, hliníky, výkopy a další člověkem vytvořená stanoviště.

Nejčastějšími místy hnízdění naší populace, čítající zhruba 15 až 30 tisíc párů, jsou pískovny. Vytváření obrovských hnízdních stěn vede ke vzniku velkých kolonií. V několika pískovnách u nás hnízdí i přes tisíc párů, tedy okolo 10 % celé populace. Břehule jsou proto mnohem zranitelnější, než by byly v přirozeném prostředí, kde jsou malé kolonie rozptýleny na velké ploše. Jakákoli tragédie ve velké kolonii vede k okamžité likvidaci hnízd významné části populace. A nemusí ji mít na svědomí člověk, stačí třeba rozsáhlé deště, při kterých se část stěny sesune. Tato skutečnost, zřejmě společně se zhoršujícími se podmínkami na zimovištích, je hlavním důvodem vytrvalého úbytku břehulí u nás. I proto se stala tato nenápadná vlaštovka ptákem roku 2013.

Pomoc břehulím na hnízdištích je celkem jednoduchá a někde ji zvládne i jednotlivec. Základním předpokladem pro úspěšné hnízdění je dostatečně rozsáhlá čerstvá hnízdní stěna. Břehule nerady obsazují loňské nory, mnohem raději si hrabou každý rok nové v panenské, čerstvě stržené strmé stěně. Chrání se tak před parazity, kteří se v koloniích snadno šíří a v loňských hnízdech mohou přežívat. Bez obnovy je břehule za nějaký čas nevyhnutelně opustí, protože nebudou strmé a čerstvé. Zásah tedy spočívá v obnově strmé stěny, což v malých opuštěných pískovnách zvládneme i rýčem. Stěnu můžeme obnovit už na podzim, ale ještě lépe na jaře těsně před příletem břehulí. Čím delší část stěny obnovíme, tím lépe.

Na paměti je samozřejmě potřeba mít i skutečnost, že břehule jsou, stejně jako všichni ptáci, chráněny zákonem. Pokud tedy zjistíme, že někdo jakoukoli hnízdní stěnu v době hnízdění poškozuje, je nezbytné okamžitě volat Českou inspekci životního prostředí. Ať chceme, nebo ne, největší díl ochrany břehulí leží na provozovatelích pískoven. Naštěstí je valná většina z nich vstřícná a s incidenty se v poslední době setkáváme spíše zřídka. Základním předpokladem koexistence těžby písku a břehulí je, aby byla po celou dobu hnízdění, od začátku dubna do konce srpna až září, ponechána dostatečně velká část hnízdní stěny bez těžby. Těžaři většinou dobře vědí, které části provozoven břehule nejraději obsazují, a v době hnízdění jednoduše těží o kus dál. Po vyhnízdění je naopak velice žádoucí hnízdní stěnu odtěžit nebo alespoň strhnout a srovnat, aby byla na příští rok čerstvá.

Někdy se břehule vytrvale snaží obsadit aktivní těžební stěnu a těžbu směřovat jinam nelze. Pak je potřeba před příletem břehulí upravit stěnu, aby měla sklon maximálně 80˚, kdy pro břehule není atraktivní. Jde však o opatření spíše výjimečné a podmínkou by mělo být vytvoření vhodné stěny v jiné části těžebny.

Břehule jsou na naši pomoc odkázány proto, že jsme (nejen) jim vzali jejich přirozené prostředí. Věřme, že se břehule brzy vrátí do říčních břehů. Ocenili by to nejen tito sympatičtí ptáci, ale i lidé postihovaní povodněmi. Zkrátka, když BŘEHule nemohou hnízdit v BŘEHu, je něco špatně. A je-li něco špatně v prostředí okolo nás, dříve či později na to doplatíme.

Zdeněk Vermouzek