VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus) patří při obecném úbytku početnosti netopýrů k našim nejběžnějším druhům. Těžištěm jeho výskytu jsou především lidská sídliště městského a venkovského typu, kde se podle rozsáhlých a dlouholetých šetření autorů Jiřího Gaislera, Josefa Chytila, Mojmíra Vlašína aj. soustřeďuje až 95 % jedinců. Zbytek připadá na stromové dutiny, ptačí budky a jiné příležitostné úkryty. Lze tedy hovořit o značně synantropních sklonech jeho populací. Jako denní úkryty vyhledává úzké štěrbiny a škvíry zejména v podkroví, pod římsami apod.

Zvláštností ekologie a etologie tohoto drobného netopýra jsou dosud nedostatečně objasněné náhlé výskyty v místnostech různých budov včetně bytů, které mají povahu hromadných invazí v pozdním létě. Ačkoliv k nim ojediněle dochází již koncem července a poslední jsou zaznamenány ještě počátkem října, těžištěm je obvykle druhá polovina srpna a počátek září, kdy stejně rychle nastávají, jako vyznívají. Do budov a místností netopýři pronikají otevřenými okny a chodbami. Za dne se ukrývají pod garnýžemi, za nábytkem, ve škvírách pod tapetovými a jinými lištami, pod dřevěnými obklady stěn, pod obrazy apod., vždy poblíž stropů místností. Prozradí se nejenom poletováním, když po uzavření místností je nemohou opustit, ale hlavně množstvím trusu zejména pod těmito úkryty a zaschlými kapičkami moči na stěnách, podlaze a různých předmětech. V těchto dočasných koloniích jsou desítky až stovky jedinců, kteří se hlasově projevují něžným cvrlikáním nebo „ševelením“. Výklad těchto „migrací“ je zatím nejasný. Protože však velká většina jedinců v koloniích připadá na tohoroční subadultní kusy, možná jde o vyhledávání nových úkrytů.

V budovách Mendelovy univerzity, které dominují Černým polím nad parkem Lužánky v Brně, patří tyto prázdninové invaze netopýra hvízdavého k poměrně častým jevům. Proto jsme je opakovaně hlásili profesoru Jiřímu Gaislerovi, který je léta soustavně zaznamenával. Docházelo k nim zejména při větrání místností a chodeb vyšších poschodí, zvláště často poslucháren a cvičeben tehdejšího Ústavu zemědělské entomologie a fytopatologie. K mimořádně silné invazi došlo 15. a 16. srpna 1997, kdy netopýři pronikli otevřenými okny do místností a chodeb Ústavu ochrany lesů a myslivosti ve třetím patře Lesnické a dřevařské fakulty. Úkryt nalezli ve čtyřcentimetrové štěrbině mezi přední a zadní stěnou chodbové přepážky, kam se dostávali škvírou kabelového vedení. Zatímco ve cvičebnách a posluchárnách v budově zemědělské fakulty stačilo invazi čelit prostým uzavřením oken po večerních a nočních výletech netopýrů, na Lesnické a dřevařské fakultě se situace značně zkomplikovala a skončila pro netopýry tragicky. Úvahy o jejich přenesení z poněkud kuriózního úkrytu předpokládaly rozsáhlou a obtížně realizovatelnou demontáž přepážky. Jediným řešením se zdálo ponechání otevřených chodbových oken až do půlnoci a jejich následné uzavření, čímž by se zabránilo zpětnému návratu netopýrů. Akcí byli pověřeni pracovníci noční ostrahy, jimž netopýři ztrpčovali život bezděčným zapínáním poplachového signalizačního zařízení. Navrhované opatření ale přišlo příliš pozdě (až 25. srpna) a jeho realizace nebyla dobře promyšlená a důsledná, protože nerespektovala celonoční aktivitu netopýrů.

V prvních dnech invaze byla okna na chodbě na noc uzavírána. Proto vyhladovělí netopýři nemohli budovu přes noc opouštět a začali hromadně hynout. Od konce druhé dekády srpna se ze škvír a otvorů v přepážce začal šířit nesnesitelný zápach. Puch rozkládajících se mrtvolek, netopýřího guana a moče zamořoval chodbu, přilehlé místnosti a schodišti se šířil i do sousedních poschodí. Kalvárie s neodstranitelným mrtvolným pachem vrcholila v posledním týdnu v srpnu, kdy škvírami mezi podlahou a přepážkou začaly hromadně migrovat statné muší larvy (strusky). Některé larvy putovaly po zdrsněné vnitřní stěně přepážky nahoru a po přechodu na její vnější hladkou stěnu padaly na podlahu. Odtud se všemi směry rozlézaly a vyhledávaly vhodná místa ke kuklení (např. pod textilními rohožkami). Larvy se objevovaly také na přilehlém schodišti a všude byly bezděčně personálem rozšlapávány. Migrace muších larev skončila koncem srpna. Dospělci much se z kukel v chovných nádobách líhly od 5. do 16. září.

Pro trvající zápach exkrementů a částečně mumifikovaných mrtvolek netopýrů a pro masu migrujících larev much bylo nakonec potřeba přepážku demontovat. Bylo v ní nalezeno ještě asi 60 přežívajících a nejméně sto uhynulých netopýrů.

Celou událost lze stručně shrnout takto: Invaze netopýra hvízdavého do chodby ve třetím poschodí budovy lesnické fakulty nastala v polovině srpna. Netopýři našli v duté přepážce chodby dosti kuriózní a nepřístupný úkryt. Jediným řešením, jak se jich zbavit, bylo ponechávat na noc otevřená okna, a to od počátku invaze až do jejího vyznění (tj. po dobu asi dvou týdnů). Uzavření chodby na noc způsobilo, že netopýři nemohli své denní úkryty v noci opouštět a po vyhladovění začali hromadně hynout. Pozdní otevírání oken na chodbě (po 10 dnech od počátku invaze) umožnilo noční výlety jen malému počtu přeživších jedinců. Na rozklad mrtvolek zareagovaly dva druhy mrtvolných (kadaverikolních) dvoukřídlých (Diptera), a to bzučivka Lucilia sericata (Meigen, 1826) a masařka Liopygia argyrostoma (Robineau-Desvoidy, 1830). Jedná se o teplomilné a v našich zeměpisných šířkách vysloveně synantropní druhy much, které se vyvíjejí ve zdechlinách a mrtvolách (včetně lidských) v intravilánu sídlišť, v bytech apod.

Samičky L. sericata jsou vejcorodé (oviparní). Vajíčka kladou na zdechliny, a to po jejich zahřátí v důsledku mikrobiálního rozkladu nebo po oslunění jejich povrchu. První migrující dorostlé larvy se objevily 27. srpna a první mouchy se líhly 6. září, tj. za 10 dnů. Celkový vývoj od vykladení vajíček po vylíhnutí dospělců trvá (při konstantní laboratorní teplotě kolem 25 ˚C) průměrně 12 dnů. To znamená, že první netopýři začali v úkrytech hynout již před 20. srpnem, tj. necelý týden po invazi.

Masařka L. argyrostoma je živorodá (viviparní). Její larvy se po počátečním žíru na mase zdechlin chovají později jako dravci (predátoři), kteří přepadávají larvy bzučivek - v našem případě larvy bzučivky L. sericata. Migrace larev masařky byla pozorována již 25. srpna. Lze tedy předpokládat, že larvy masařky konzumovaly larvy bzučivky (jejíž larvy se líhnou z vajíček za necelý den) již asi pět dnů. I to odpovídá předpokladu, že netopýři začali hynout hladem již třetí (nejpozději čtvrtý) den po invazi. V laboratoři nebylo možné zachytit celý vývoj obou druhů much (zejména nástup a průběh líhnutí larev z vajíček L. sericata, dobu kladení larev prvního instaru L. argyrostoma a dobu trvání prvního a druhého larvového instaru obou druhů). Datum migrace larev obou druhů a v laboratoři zjištěné období líhnutí dospělců umožňuje zpětnou extrapolací dosti přesně určit počáteční dobu úhynu netopýrů. Tento postup je obvyklý také v soudní (forenzní) entomologii při určování stáří nepohřbených lidských mrtvol nebo zdechlin zvířat.

Popsaná kalvárie s netopýrem hvízdavým je pro nás, kteří jsme ji zažili, nezapomenutelná. Přitom byla celkem zbytečná, protože jí bylo možno předejít. Již po prvotním náletu bylo třeba v noci ponechat všechna okna na výukové chodbě ústavu otevřená, aby netopýři mohli vylétávat. Po několika dnech (nejpozději do dvou týdnů) by invaze spontánně odezněla. Pozdní otevírání oken v době, kdy vyhladovělí netopýři ve svém denním úkrytu začali již hynout, nemohlo tragédii zabránit. Svízelné soužití s nezvanými hosty dnes připomíná pouze prosklená skříňka v ústavních výukových sbírkách lesnické entomologie a ochrany lesů. V ní jsou kromě uhynulých netopýrů vystavena také vývojová stadia obou druhů dvoukřídlých a pro poučení studentů a veřejnosti jsou v ní uvedeny i základní informace o invazi.

Pozdně letní nálety netopýra hvízdavého do bytů a chodeb domů jsou dosti časté hlavně v nižších polohách naší republiky. Obecně lze doporučit, aby se na ně nereagovalo jinak než zmíněným celonočním otevíráním oken od začátku invazí až do jejich ukončení.

Dalibor Povolný, Jaroslav Urban

Prof. RNDr. Jaroslav Urban, CSc., působí na Ústavu ochrany lesů a myslivosti Mendelovy univerzity, zabývá se lesnickou zoologií a entomologií.
Prof. dr. ing. Dalibor Povolný, Dr. h. c., (1924-2004), zabýval se především aplikovanou a systematickou entomologií, byl stálým autorem Veroniky a jejím vzácným příznivcem.