VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pecharová, E., Svoboda, I., Vrbová, M.: Obnova jezerní krajiny pod Krušnými horami. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy 2011, 108 s.

Podkrušnohorská krajina je zakotvena v povědomí většiny lidí jako zaprášený průmyslový kraj sužovaný těžbou a chemickým průmyslem. Málokdo zná její původní podobu, proto může název publikace překvapit. Autoři nás po úvodních pasážích zavádějí do minulých časů, kdy Podkrušnohoří bylo klimaxovou krajinou, jejíž podnebí ovlivňovalo naše největší jezero - Komořanské (56 km²), a provádějí dalším vývojem krajiny od jejího odvodnění ve prospěch lidských aktivit, avšak územím stále ještě na vodstvo bohatým a harmonickým. Současný trend přeměny velkoplošných povrchových dolů ve velkoplošné vodní nádrže označují jako návrat k jezerní krajině pod Krušnými horami a počítají s kladným ovlivněním klimatu oblasti trpící odvodněním, průmyslovými exhalacemi a povrchovou těžbou. Vodní režim podkrušnohorské krajiny v průběhu historie až po cílový stav po obnově je znázorněn v přehledných modelech (str. 25). V teoretické části i na příkladech jezer stávajících (Chabařovice, Most), napouštěných (Medard-Libík) a plánovaných po ukončení povrchové těžby v dalších velkolomech se zde seznamujeme s technickými opatřeními zamezujícími problémům (kvalita vody, břehová abraze aj.). Zdůrazněna je v knize potřeba pravidelného monitoringu chemismu a oživení vody.

Autoři neřeší, zda má těžba v podkrušnohorském regionu dále pokračovat, či nikoliv (není to předmětem publikace). Nestavějí se do konfliktu s těžařskými společnostmi - mimo jiné zmiňují, že klima regionu bylo v minulých desetiletích více zdevastováno provozy spalujícími hnědé uhlí než nyní těžbou. Vycházejí ze stavu, který zde je, eventuálně nastane po další těžbě. Osvětové působení tria krajinná inženýrka - hydrogeolog - historička krajiny spočívá v podrobném vysvětlení metodiky obnovy krajiny. Výsledek holistického (celostního) přístupu k obnově se má lišit od tradičně prováděných rekultivací, jejichž výsledkem byla unifikovaná krajina využitelná vesměs zemědělsky, avšak z hlediska pestrosti tvarů i života mnohem chudší oproti stavu před těžbou, a tím i podstatně méně funkční pro obnovení zdravého klimatu, biodiverzity i rekreačního potenciálu.

Vysvětlena jsou zde technická úskalí rekultivace (tvar a stabilita výsypek, stařinový systém důlních vod atd.). Z kontextu vyplývá, že mnohem složitější i finančně nákladnější je rekultivace jam, kde byla ukončena těžba náhle, naopak lepších výsledků je dosahováno, když je rekultivace připravována již během těžby a při dotěžování (umístění vnitřních výsypek - budování ostrovů napouštěných jezer, sklon a tvarování břehů, zajištění proti abrazi).

I přes názorovou různorodost na rekultivace (jíž je ostatně věnováno tohle číslo časopisu) lze publikaci doporučit nejen těžařům, ale také ekologům studujícím sukcesi v potěžební krajině i lidem, kteří zde žijí nebo ji budou navštěvovat.

Olga Skácelová