VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kuncová, S., Tyller, R.: Romantické cesty neznámým Sokolovskem. Fornica, Sokolov 2009, 144 s.

Bývaly doby, kdy rozmanitá těžební území byla jednoznačně považována pouze za jizvy, ba bolestivé rány krajiny. Vnímali jsme je jako ošklivá a chmurná území zmaru, kterým je radno se zdaleka vyhýbat. Současný pohled krajinných ekologů na taková území (alespoň některá) již není pouze negativní. A dokonce je nelze brát ani jako krajinné segmenty výhradně ošklivé.

Přesvědčuje nás o tom i objevná fotografická publikace Romantické cesty neznámým Sokolovskem autorů Světlany Kuncové a Rudolfa Tyllera. Tím „neznámým Sokolovskem“ jsou hluboké jámy po vytěžených velkolomech Medard a Libík, kde umělým zaplavováním vzniklo rozlehlé (přes 400 ha) jezero Medard. Autoři (dokumentaristka přírodovědného oddělení muzea v Sokolově a zeměměřičský inženýr na odpočinku) se do tohoto území vydali dokumentovat jeho předjezerní tvář. A procítili ji nejen s objevitelským zaujetím Kolumba, ale i s citlivostí malířskou.

„Když jsme prošli svahy i pláně, zelenající se nově vysázenými stromky, tak se před námi objevila drsná a členitá krajina plná neobvyklých tvarů a nečekaných barev. Jejich paletu jako by vytvořili moderní malíři. Od temně rudé přes červenou až k oranžové a béžové. Mezi bílou a šedou bylo nepopsatelné množství odstínů,… To vše bylo rozloženo v hnědošedočerné krajině poseté kopečky, vyvýšeninami a erozí rozbrázděnými vysokými svahy… Zabydleli jsme se v ní a zároveň jsme si připadali jako objevitelé neznámých světů“ - píší autoři úvodem. Zasvěcenými texty doplňují i podle jedenácti vymezených teritorií rozčleněné barevné fotografie (kromě převzatých historických je jich 118), které zachycují tuto antropogenní krajinu od časného jara s průkopnickými podběly přes načervenalé klasy třtiny v létě, zrudlé náletové osiky na podzim až po kaskády rampouchů, ve které mráz proměnil vodopády důlních i srážkových vod. V těch celkových záběrech, polocelcích i detailech se zdá, jako bychom putovali nikoliv Severočeským hnědouhelným revírem, ale tu Islandem, tu Grónskem, Saharou a občas i sibiřskou tajgou.

„Rozsáhlá a devastující činnost člověka krajinu zcela nezničí, jak jsme si myslívali dříve,“ soudí autoři v závěru. „Jen ji přemění; po opuštění a ponechání v klidu dá přírodě příležitost začít s novým životem… Člověk přitom může být jen pozorovatelem a vůbec nemusí zasahovat.“

Neříká se mi to lehce, ale musím uznat, že oba autoři objevili nejen romantiku, ale i krásu devastované krajiny Sokolovska. Aniž bych ovšem souhlasil s tím, aby takto „krásných“ krajin přibývalo na úkor těch dřívějších.

Jan Lacina