VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Z pohledu jednoho z organizátorů

Vyše dve stovky ochranárov sa stretli na prelome júla a augusta na 37. ročníku Východoslovenského tábora ochrancov prírody v lokalite Bokšov medzi obcami Malá a Veľká Lodina. Miesto konania tábora sa nachádzalo v území európskeho významu Stredné Pohornádie, ktoré je z ochranárskeho hľadiska mimoriadne zaujímavé. Na pomerne malej ploche sa tu nachádza päť národných prírodných rezervácií, ktoré boli vyhlásené za účelom ochrany pôvodných lesných spoločenstiev a geomorfologických útvarov. Účastníci tábora mali možnosť spoznať najhodnotnejšie lokality Stredného Pohornádia počas práce v 11 odborných sekciách pod vedením skúsených odborníkov. Výsledky potvrdili opodstatnenosť ochrany tohto územia. Chiropterológovia objavili 3 nové kolónie netopierov v obciach Malá a Veľká Lodina, entomologická sekcia determinovala 52 druhov denných a vyše dve stovky nočných motýľov a mykológovia aj napriek suchému počasiu potvrdili výskyt 3 druhov chránených húb. Členovia praktickej sekcie vyčistili brehy Hornádu, zlikvidovali jednu čiernu skládku a označili kolmi vstupy do dvoch rezervácií. S veľkým záujmom sa stretlo poohliadnutie sa do minulosti premietaním záberov z 27. ročníka VsTOPu vo Vyšnej Pisanej. Cieľom celého podujatia bolo okrem prehĺbenia poznatkov o prírodných hodnotách územia aj envirovýchovný aspekt. Obyvatelia obcí mali možnosť hlavne počas práce ornitologickej sekcie dozvedieť sa zaujímavé informácie o kedysi bežných druhoch vtákov ako lastovička či belorítka, ktoré sa v súčasnosti vytrácajú z našich obcí. So záujmom miestnych obyvateľov sa stretla aj prednáška herpetológa Jirku Haleša o našich plazoch a možnostiach ich ochrany. Zaujímavým spestrením pre účastníkov 37. VsTOPu bola prehliadka vodnej nádrže Ružín a jej podzemných priestorov s odborným výkladom.

Marta Hrešová
Regionálne centrum ochrany prírody Prešov

Z pohledu lektora

Na letošní TOPku (moji už pátou) jsem si jela odpočinout. Setkat se s přáteli, poznat kousek nové krajiny, přidat se k ornitologům při pozorování ptactva a odchytech do sítí, navštívit netopýry v jeskyni nebo kostelní věži nebo mapovat syslí nory a také se podělit s účastníky o pár poznatků z mého oboru - hydrobiologie. To jsem také nabídla přípravnému výboru v přihlašovacím mailu před odjezdem na tábor. Při prezentaci na místě jsem pak zjistila, že jsem vedoucí odborné sekce. Ouha, většina navštívených lokalit, jak se ukázalo poté, co jsme se k nim vyšplhali strmými zalesněnými svahy, byla totálně suchozemská - vápencová bradla a stepní loučky nad údolím Hornádu. Tradičně se účastnící slovenská botanička se na poslední chvíli omluvila, tak jsem lovila z paměti znalosti z botaniky. Bylo to ještě zajímavější o „jazykovou bariéru“, přece jen se čeština a slovenština ve jménech rostlin z velké části liší (a mnohdy velmi malebně), latinská jména laičtí účastníci neznali. Záhy jedna z účastnic přinesla objemnou knihu o léčivých rostlinách zahrnující stovky druhů, tak jsem si po večerech vypracovávala slovníček. A protože léčivky jsou mým zájmům z botaniky (kromě mokřadních rostlin a samozřejmě řas) nejbližší, postupně se náplň „mých“ exkurzí vyvíjela tímto směrem. A vida, posluchačů přibylo, mezi nimi maminky s dětmi, ale objevili se i vystudovaní přírodovědci, kteří se rádi vzájemně podělili o nápady, co všechno v přírodě sníst, zčajovat nebo naložit do kořalky. Užitou botaniku jsem v průběhu týdne obohatila o téma invazivních rostlin: pozorovali jsme, kam až se táhnou netýkavky malokvěté do lesů podél cest, kde je vystřídají domácí porosty s převažujícím čarovníkem, husté porosty „invazek“ kolem Hornádu a obou Lodin. Sledovali jsme i křídlatku podél plotu místního chataře, kterému byl náš ochranářský tábor trnem v oku. Tento novousedlík se domníval, že mu patří i žleb s potůčkem, ze kterého jsme brali vodu pro táborovou umývárnu (podle starosty obce nikoliv). S domorodci jsme naopak měli vztahy mírumilovné. Romské menšině užívající si horké dny cachtáním v Hornádu nebo posedáváním na plastových židlích přímo ve vodě naše skupiny táhnoucí se za poznáním rozpáleným terénem sloužily spíše k pobavení. Představitelé obou obcí se účastnili večerních besed a zdá se, že se podařilo vyjasnit mnohá nedorozumění vzniklá vyhlášením evropských chráněných území, která považovali za jednoznačné omezení svých práv. Poslední dva dny byly moje exkurze konečně zaměřené na vodní život. Vyrazili jsme k prameni „Mária“ (jeden český chlapeček jej nazval Máriův pramen, panenka Mária mu zjevně říkala méně než italské mužské jméno) a lovili vodní bezobratlé živočichy, ale i obratlovci se tu našli: těžko říct, zda děcka více nadchly larvy mloků s placatými hlavičkami a keříčky žaber nebo myšice utopená v lahvi od vína, postavené vedle studánky (překvapením bylo obojí). Dozvěděli se, že blešivci jsou příbuzní mořských krevet a podobně chutnají a ti malí tmaví tvorové v pramenné stružce že nejsou pijavky, ale ploštěnky - ty se nepřisávají, ale sbírají potravy vychlípitelným hltankem na spodní straně těla. Změřili jsme teplotu vody a porovnali ji s jiným vývěrem níže ve svahu, dobře podchycený pramen byl skutečně o několik stupňů chladnější. Poslední den vyrazila na hydrobiologické bádání „dětská sekce“ - směs dětí různého věku od předškoláků po „náctileté“. Zkontrolovali jsme, jak krasový potůček mizí mezi listím a o nějakou stovku metrů dolů žlebem se voda znovu objevuje, tentokrát z několika svahových pramenišť. Prohlédli si blešivce a sestoupili níže k táboru, kde jsme ve vodnatějším potůčku pod kameny nacházeli už i larvy jepic a chrostíky ve schránkách (příští rok s sebou na tábor určitě přibalím knížku Ondřeje Sekory Ferda mravenec v cizích službách). Expedici jsme zakončili v Hornádu a tam jsme kromě jiné zvířeny chytili i několikacentimetrovou dravou larvu pošvatky (rod Perla), kterou jsme nazvali Perlou Hornádu, a ta zaujala i dospěláky.

No a největší radost mi udělal chlapeček s otázkou, jestli budeme příští rok zase pozorovat vodní zvířátka. Na začátku výletu jsem totiž vyslechla jeho stížnost: „Ja neviem, prečo ma mama poslala do takého krpála.“ Tak za rok zase, do krpálov i do vody.

Olga Skácelová