VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rok 2013 je rokem nedožitých sta let Oldřicha Bárty, jednoho z nejvýraznějších poválečných redaktorů, 15. listopadu uplynulo už 20 let od jeho úmrtí. Drásovský rodák se zapsal do kulturní paměti Moravy jako redaktor významných periodik šedesátých let. Časopisům Lidé a Země, Host do domu nebo Index dal tehdy i typografickou tvář. Podílel se na nich s osobnostmi, jako byli Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Oleg Sus, Ludvík Kundera, Jan Trefulka a další. Tyto bohatýrské doby, v nichž si Oldřich Bárta také vysloužil svou přezdívku „Markýz“, by dnes nejautentičtěji dosvědčili jeho žijící spolupracovníci Milan Uhde, Jan Steklík nebo Miroslav Plešák. Sdíleli spolu i osud černých ovcí po roce 1968.

S Veronikou spojil Markýz poslední etapu svého pracovního života; od roku 1985 až téměř do své smrti. Seznámila mě s ním jeho snacha Jitka Bártová, když jsme hledali, kdo by nám mohl pomoci s redakcí. Starý pán byl tehdy z nicnedělání nemocný a my jsme sice měli vizi pro nový časopis propojující přírodu s kulturou, ale absolutně žádné zkušenosti s profesionální redaktorskou prací. Když jsem ho někdy na podzim 1985 oslovil, ohromně ožil a pustil se s vervou do práce. Zase z něj byl ten starý energický Markýz, krásný chlap, a i jeho rodina byla za to ráda. Dali jsme dohromady nulté číslo, obsah i zrcadlo, jehož principy drží Veronica dodnes. Byli jsme nadšeni. Pan Bárta nás vedl a učil typografickému i redaktorskému řemeslu. Jak promyšlené krácení prospívá textu, jak pracovat s prázdným místem, linkou či titulkem, jak umístit fotografii na stránce, jak využívat kresbu či krátký verš pro uzavření stránky a mnoho dalších. Když bylo číslo hotové, začali jsme hledat tiskárnu.

Dnes už si neuvědomujeme, kolik nástrojů cenzury komunisté tehdy používali. I když jsme mávali v ruce jakýmsi povolením k vydávání bulletinu Českého svazu ochránců přírody a slovu časopis jsme se opatrně vyhýbali, nikdo v Brně nechtěl Veroniku vzít do tisku. Pamatuji si, jak mě pan Bárta vedl do tiskárny Rudého práva na dnešním Moravském náměstí a ještě před vchodem mi říkal: „Tady je to jistota, Mirku, kluci mně znají, tiskl jsem u nich toho tolik…“ Vyšli jsme do patra, vstoupili do sazárny a najednou všechno strnulo, vzduch se dal krájet. Když spatřili Markýze, měli najednou děs v očích a bylo jasné, že s touto personou non grata nechtějí nic mít. Po chvíli se vzpamatovali, vyměnili si s ním pár povrchních přátelských slov a vzpomínek, nechali si představit zrcadlo chystaného časopisu a s kombinací neurčitých slibů a vytáček nás vypoklonkovali z tiskárny. Naše nálada byla na bodu mrazu. Pan Bárta se tam šel pak ještě jednou zeptat, zkoušel to i jinde, ale brzy bylo jasné, že v žádné tiskárně v Brně se Veronica tisknout nebude. Když ne kvůli obsahu, tak už jistě proto ne, že je spojena se jménem Oldřicha Bárty, redaktorské legendy šedesátých let.

Plynuly týdny a měsíce a už jsme pomalu ztráceli naději, když jsem se o tom zmínil svému prostějovskému kamarádovi a amatérskému filmaři Ivanovi Stříteskému. Ten zapojil svého tátu a už jsem vezl Markýze s týmž nultým číslem časopisu na schůzku do tiskárny v Prostějově. Nejprve jsme se potkali s nevýrazným mladým vedoucím. Měli jsme strach, že se brněnský scénář bude opakovat, ale zlom nastal v sazárně. Té velel starý pan Havlík. Malý mužík s bystrýma očima, rukama černýma od sazečského olova, který vysokému Bártovi sahal sotva po ramena, ale okamžitě si padli do oka. Pan Havlík si se zájmem prohlédl zrcadlo Veroniky a bylo vidět, že se mu líbí Bártova typografie. Mluvili spolu o řemesle a já jsem viděl, že je ruka v rukávě, že máme v tiskárně spojence ze staré školy, který má rád svoje povolání a v tiskárně má větší přirozenou autoritu než vedoucí. Vzal si Veroniku pod křídla. Dodali jsme texty, pan Havlík je vysázel, udělali štočky obrázků a stříhali jsme první „špígl“. Učili jsme se od Bárty postupu, korekturám, kontrole tiskových náhledů. Při tehdejší technologii všechno zdlouhavé, pracné, ale výsledek o nic horší než při dnešní výrobě. Snad i nějak plastičtější! V létě roku 1986 jsem z Prostějova přivezl první náhled nultého čísla časopisu Veronica a už jsme připravovali další a další.

Doba byla plná napětí a předrevolučního kvasu, trochu podobná tomu, co Bártova generace zažívala na konci šedesátých let. Nás vtahoval vír událostí, panu Bártovi pomalu ubývalo sil, ale s přípravou dalšího čísla Veroniky vždy ožil. Občas byl nemocný a časopis jsem podle jeho mustru sestříhal sám nebo později můj nástupce v roli šéfredaktora, ale když jsem si nebyl jistý, vždy jsem za ním zajel do Bystrce pro radu.

Rozloučili jsme se s ním; ani se mi nechce věřit, že už je to 20 let, co Markýz odešel. Člověk s grácií, vkusem, velkou rozhodností, ale i slabostí pro ženy, představitel silné poválečné generace brněnských kulturních osobností, jakých už dnes není. Často na něj vzpomínám; nejen proto, že on dal tvář časopisu Veronica!

Miroslav Kundrata