VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Již ve Veronice č. 2/2010 byla v podstatě shrnuta tematika světelného znečištění, resp. úbytku tmy v důsledku emise umělého osvětlení do okolního prostředí. Byla zhruba vysvětlena problematika a naznačeny i možné důsledky tohoto antropickou činností vyvolaného jevu. Problematice netopýrů je věnován zvláštní příspěvek. Omezíme se proto pouze na ostatní druhy savců náležející do naší fauny.

Logickým východiskem pro jakékoliv další uvažování byla nutná znalost denního rytmu aktivity jednotlivých druhů. Kolik druhů má monofázový 24hodinový rytmus aktivity? Kolik bi- či polyfázový? Bylo by nesmyslné probírat jeden druh za druhým, proto se omezíme jen na vhodné příklady. U ostatních je nutno se spokojit jen s jejich přibližným zařazením, protože počet druhů, jejichž denní rytmus aktivity byl zkoumán soustavněji ve volnosti, je dosud poměrně malý. Znalosti jsou extrapolovány na druhy příbuzné, část znalostí pochází z nesoustavných pozorování a zkušenosti.

Jen několik málo druhů je striktně denních, aktivních ve dvou fázích (ráno, resp. dopoledne a pak odpoledne). Přibližně jedna třetina z počtu druhů vykazuje polyfázovou aktivitu, rozloženou do 2-4 hodinových intervalů. Některé fáze spadají pochopitelně do nočních hodin. Ostatní druhy mají noční aktivitu s částečným přesahem do období soumraku, tedy mezi druhy s aktivitou krepuskulární (soumračnou). Zařazení zkoumané skupiny savců podle jejich aktivity v různých částech 24hodinového cyklu však není fixní. Mění se především pod účinkem rušení, vliv má i roční doba, lunární cyklus apod.

Dynamika délky a intenzity osvětlení má nejen vliv na rozmnožování živých organismů, ale u živočichů i na jejich potravní a prostorovou aktivitu a na predaci. Jak bylo řečeno výše, řada druhů našich pozemních savců realizuje celou či část své aktivity v tmavé části dne (nazýváme je druhy skototropní či skotofilní). U mnoha z nich začíná již při stmívání a končí krátce před úsvitem nebo během něho. Z hlodavců jsou to především myšovití /Muridae/ a plchovití /Gliridae/. Příkladem je semenožravá myšice lesní /Apodemus flavicollis/ vykazující jednofázovou noční aktivitu. Její hlavní potravou jsou velká semena lesních dřevin (žaludy, bukvice). Pokud právě neprobíhá masová úroda těchto semen, myšice je vyhledává pod jednotlivě plodícími stromy. Na příkladu individuálně označených a sledovaných jedinců jsme zjistili, že během jedné noci naběhá tato myšice při sběru potravy od několika set metrů do několika kilometrů. Je pochopitelné, že po celou tuto dobu se stává potenciální kořistí pro sovy a šelmy. Hlavními predátory jsou puštík obecný /Strix aluco/, kalous ušatý /Asio otus/, ze šelem kuna lesní /Martes martes/ a liška obecná /Vulpes vulpes/. Podobné chování má i blízce příbuzná myšice křovinná /Apodemus sylvaticus/, živící se jednak semeny menších rozměrů, jednak plody dřevin. Její prostorová aktivita je podobná jako u myšice lesní, zčásti však probíhá i v pásech křovin a na mezích v zemědělské krajině. Proto je skladba predátorů rozšířena také o druhy typické pro toto prostředí (sýček obecný /Athene noctua/, sova pálená /Tyto alba/, kuna skalní /Martes foina/). Uvedené šelmy mají jednofázový noční rytmus aktivity. Mezi hlodavci zvláštní skupinu však tvoří křečkovití /Cricetidae/, z nichž mnozí mají polyfázovou denní aktivitu. Jsou kořistí pro řadu savčích (ovšem i ptačích) predátorů, z nichž kolčava /Mustela nivalis/, hranostaj /Mustela erminea/ a tchoř tmavý /Putorius putorius/ je loví nejen v noci, ale i ve dne (kathemerální aktivita).

Z hlediska denního rytmu aktivity tvoří pestrou skupinu sudokopytníci. Jejich denní rytmus aktivity je dán potravní specializací. Patří mezi ně jak druhy s denní, dvoufázovou aktivitou, tak i s aktivitou polyfázovou (srnec obecný /Capreolus capreolus/) či s aktivitou noční (například jelen lesní /Cervus elaphus/ a prase divoké /Sus scrofa/).

Konečně je nutno uvést i hmyzožravce, kteří mají v podstatě polyfázový rytmus aktivity.

Některé druhy vedou podzemní způsob života, pro řešení naší problematiky mají proto omezený význam.

Zabýváme-li se v globálním měřítku vlivem prudkého vzestupu světelného znečištění na druhy s noční aktivitou, pak si nejdříve uvědomme dvě příčiny evoluce noční aktivity, v našem případě u savců. Je to předně diferenciace využití jednoho zdroje (nejčastěji potravního) dvěma druhy, aniž by jeden výrazněji ohrožoval prosperitu druhého (úspěšné rozmnožování, odchov potomstva a zachování druhu v daném prostoru). Diferenciace se děje tak, že jeden druh jej využívá v denní, druhý v noční dobu (oddálení nik). Druhy s noční aktivitou patří jednak mezi ty, které se stávají kořistí, jednak mezi ty, které se stávají jejich predátory. U druhů tvořících kořist je snaha být obtížněji spatřen nebo zcela se vyhnout ulovení. Naopak predátor byl během evoluce postupně vybaven adaptacemi (zraku k nočnímu vidění, u sov i k neslyšnému letu) k úspěšnému ulovení kořisti.

Na řadě případů (bezobratlých i obratlovců, včetně člověka) již bylo doloženo, že znečištění umělým světlem negativně působí na cirkadiální rytmus rostlin i živočichů a že ovlivňuje i jejich chování, reprodukční proces, migralitu, schopnost orientace. Mění se interakce mezi predátorem a jeho kořistí. V rámci společenstev a ekosystémů dochází k závažným poruchám sítě potravních vazeb a v konečném důsledku k poklesu biodiverzity.

Vzhledem ke svému významu nebyl dosud dostatečně analyzován efekt odrazu umělého světla o oblaka, rozptýlené aerosoly a atmosférické molekuly zpět k zemskému povrchu (skyglow). Nastává ozáření difuzním světlem mnohem širšího prostoru, než je jen nejbližší okolí soustředěných zdrojů umělého osvětlení (města), a to zvláště při zatažené obloze. Světelné znečištění krajiny tak získává mozaikovitý charakter, protože prostory prosté světelného znečištění se stále zmenšují (viz široce známé snímky zemského povrchu z kosmu). Oblasti, vystavené negativním účinkům umělého ozáření oblohy se pak zvětšují.

Z 62 druhů savců, uvažovaných v předloženém příspěvku, je potenciálně umělým osvětlením v různém stupni zasažena nejméně polovina druhů. Zkracuje se (či spíše „znečišťuje“) noční fáze jejich aktivity a prodlužuje se fáze krepuskulární. Přitom je jasné, že noční aktivitu volí savci také ve snaze vyhnout se účinku hluku a dalších typů rušení. Ty jsou přitom soustředěny nejen do denních, ale i do večerních hodin. Savci s noční aktivitou tak mají pro získávání potravy, rozmnožování a migraci (mimo další aktivity) k dispozici stále kratší časový úsek. Mezi savci jsou však některé druhy (přinejmenším mezi predátory a kopytníky) schopné přizpůsobit či přesunout svou aktivitu tak, aby u nich nedocházelo k většímu energetickému deficitu. Proto výše popsaný katastrofický scénář o poklesu diverzity znalost adaptibily savců poněkud optimisticky zmírňuje. Přesto ve snaze zabránit úbytku jejich druhové bohatosti je nutno obrátit k této problematice maximum z možných výzkumných kapacit.

Literatura k tématu: Landscape Ecol. (2013/28); Trends in Ecology and Evolution (2010) 25, aj.

Článek vznikl za podpory ESF OPVK, projektu Věda všemi smysly, reg. č. CZ.1. 07/2.3.00/35.0026 (tento projekt je spolufinancován Evropskou unií a státním rozpočtem České republiky).

Doc. RNDr. Marta Heroldová, Ph.D., (1947) - zabývá se potravní ekologií savců, Ústav biologie obratlovců AV ČR, heroldova(zavináč)ivb.cz
Doc. Ing. Jan Zejda, DrSc., (1929) - emeritní pracovník Ústavu biologie obratlovců AV ČR, zejdajan(zavináč)seznam.cz