Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Krajina jitřící


Jan Lacina, č. 2/1987, str. 4

Můžete být rodáky z kopců, můžete považovat za své životně nezbytné médium vůni pryskyřice jehličnatých lesů a nakyslý pach rašelinných luk, ale ten kousek jihomoravské země, kterému se říká Pálava, vás stejně jednoho dne přitáhne a bude vábit k návratům. Modravé křivce vápencového pohoří, připomínající nejsevernější vlnu jižního moře, neodoláte. Dole voní bahnem a kopřivami, nahoře pelyňkem a třemdavou. Je to krajina dráždivá.

Přiznávám se, že málokterou krajinu mám tak rád a zároveň málokterou krajinou jsem tak rozjitřován, jako právě tímto exotickým kouskem světa. Občas ji pitvám odborně a je mou ctižádostí být jedním z těch, kterým se podaří snoubit její užitečnost se zachováním neobvyklé krásy. A přesto - nebo právě proto - sem rád odjedu jen tak, potloukat se, vyprostit, nechat se přírodou doslova omámit.

Žár poledního slunce mě přinutí opustit nestinné úpatí a vejít do zelených vánků dubového lesa. Ale nevydržím v něm dlouho. Nad klokočovými keři překlenu sedlo mezi Děvičkami a Děvínem a vejdu vyprahnout do rozpálené skalní stepi. Považuji za nezbytné občas vyprahnout právě v této krajině, vyprahnout až do těch hloubek, ve kterých vzpomínky dávají rašit tvořivé touze.

Je tomu už přes dvacet let, kdy jsme se tu sjeli na prvním československém táboře mladých ochránců přírody. Pro mnohé z nás to bylo první uvědomělé ponoření do spletitých tajů přírody, pro některé i období prvních lásek. Ale třebaže jsme se rozdělili a po večerech plaše vyhledávali ta nejlíbeznější zákoutí, nepřestávalo nás spojovat zanícení chránit přírodu tak silné, že se po něm stýská dodnes. Proto se na Pálavu vracím: abych se rozpomněl a omládl.

Proto se zase nechám omámit vůní jižních pelyňků natolik, až se mi zasteskne po vlahém pachu kopřiv. Sestoupím za ním z vápencového bradla na okraj nivy Dyje. zaklepu na dubová vrátka sklípku, vlídného jak dutiny starých hlavatých vrb kolem. Do poháru duše nechám vejít víno, básnivé víno Sauvignon. Odvážím se ponořit do vůně kopřiv tak hluboko, až se mi opět - stejně jak před dvaceti lety - podaří spatřit tajemné vinné ptáky. - Za teplých letních nocí vyletují ze svých hnízd na třech skalních Pannách pod Děvičkami a dlouhými koštýři zobáků potají sají víno z dubových soudků ve Strachotíně, Věstonicích i v Pavlově…

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu