VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Moře je v češtině výraz pro hojnost neznající hranic. Když je člověk u moře doopravdy, pak může plavat do dáli, těšit se jeho průzračností a podivuhodnými krajinami na dně, díky kterým se jeho barvy mění od světle zelené až po černou, nechat se cloumat a unášet vlnami v kalných vodách zvířených pláží, poslouchat je a těšit se jeho slanou jodovou vůní. Za bezvětří, zvláště u vnitrozemských moří, se k tomu pojí oslnivé zrcadlení slunce na hladině, v noci pak zrcadlení Měsíce, Večernice, Jupiteru, Mléčné dráhy, ba i jednotlivých jasných stálic - jako ostatně u všech klidných vodních ploch.

Jedno kouzlo ale ta ostatní vodstva nemají. Neblýskají se v nich v noci zelenkavé hvězdy. V moři ano.

Hvězdy v moři jsou malé, silné jsou jen zblízka. Každá svítí jen chvilinku, je to spíš jiskra než hvězda. Není divu, jde totiž o malinký, jinak nepostřehnutelný plankton. Záblesky jsou vidět pěkně, když je pořádná tma. I měsíční srpek už se na hladině tak leskne a oslňuje, že si pak zelenavého blýskání stěží kdo všimne. Vadí i nízké mraky osvětlené spoustami lamp na břehu. A kterákoliv lampa, je-li v dohledu, tu podívanou na odvěké světelné noční divadlo mořských světýlek pokazí úplně. Takže v turistických oblastech si jí ten, kdo ji nehledá, nikdy nevšimne. Přitom by mohla být jejich hlavní atrakcí.

Ale i tam lze „hvězdy moře“ vidět. Ne ve vší nádheře, ale aspoň tak, jako nebeské hvězdy ve velkoměstech. Je jen potřeba vyhnout se oslnění. Ve městech to lze udělat tak, že si člověk stoupne na dvorek, jehož zdi všechny neodbytné lampy zakryjí - nebo tak, že vystoupí až na střechu nejvyšší budovy, takže hloupé lampy svítící kolkolem do dáli a do nebe zmizí z jeho zorného pole, pohlédne-li nahoru. V moři stačí najít si ve dne bezpečný vstup do vody, a pak se do ní v noci ponořit s maskou a hledět dolů. Proti hlubokému nebo i mělkému, ale hodně tmavému dnu (jako bývá to, které je porostlé černou mořskou „trávou“) pak už mořské jiskry vidět jsou. Pokud člověk jen čeká, objeví se tu a tam nějaká, třeba jen jednou za minutu. Ale stačí projet před očima rukou s rozevřenými prsty, to jich mezi nimi budou proudit desítky. Půldruhého metru od očí, budete-li kopat nohama jako při kraulu, jich spatříte vířící záplavu.

Plnou nádheru poskytne ale jen pohled za úplně temné noci na klidnou hladinu. Každičkou chvíli se někde nějaká na zlomek sekundy objeví. Stojíte-li ve vodě, pak každý váš pohyb je jimi vyznačkován. Když někdo pluje pod vodou kolem mola či podpluje pod lodí, mořské hvězdičky jej v temnu ověnčí jako bytost z pohádky. Kývne-li člověk kotevním řetězem, aby po něm vlna putovala až na dno, tak je cestující ohyb řetězu patrný jako světelný hádek mířící dolů, který nakonec osvětlí i kotvu ležící na dně.

Tento noční div, kdysi za bezměsíčných nocí samozřejmý pro všechny lidi na mořském břehu či na malých lodích, je způsoben luminiscencí v průhledném planktonu, nejčastěji jde o obrněnku Noctiluca scintillans. Bioluminiscence probíhá tu a tam i samovolně, ale tlakové výkyvy či zrychlení způsobená prudkým pohybem vody ji zapnou hromadně. Kdo to daleko od umělých světel za bezměsíčných nocí zažil, dosvědčí, že to je jeden z nejvelkolepějších přírodních úkazů.

Na pláži s přepadajícími vlnami si jej ale nemusíme všimnout, voda se míchá tak rychle, že záblesky planktonu vedou jen k tomu, že se ke světlu nočního nebe vraceného zpět vzhůru bílou pěnou přidává ještě zelenomodrá záře světla, které má pozoruhodnější původ než to nebeské.

Je škoda, že jeho znalost, natož jeho běžnou okouzlující přítomnost vymazalo světelné znečištění z našeho světa ještě důkladněji, než to udělalo s hvězdným nebem nad námi. To lze alespoň nouzově připomenout fotografií, kratičké záblesky proudícího planktonu ale vyfotografovat ani nafilmovat běžně nejde, technika nemá tu citlivost jako náš zrak.

Světelné záblesky planktonu mají i obdobu zvukovou, donedávna ještě tajemnější. Ta je nejlépe dostupná tomu, kdo v tichu odpočívá v kajutě malé plachetnice. Trup a kajuta fungují jako ozvučná skříň předávající do své dutiny praskání, jakým se také projevuje mořský život. Až nedávno bylo popsáno, jak vlastně vzniká. Jde o závěr zániku bublinek, které vznikají kavitací při ejekci vody z klepet některých krevet (Nature 413, 477-478). Zánik proběhne nadzvukovou rychlostí, takže vydá rázovou vlnu obdobnou té, jakou vytvoří pohyb tenkého konečku biče či únik zbytku vzduchu mezi dlaněmi, když jimi tleskneme. Méně výrazně lze ono praskání slyšet i při pouhém ponoření hlavy pod hladinu.

Jan Hollan