VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem počátkem února položil lidem v centru Brna anketní otázku, co se jim vybaví pod slovem světluška, výsledky byly očekávané. Ti, kteří ve spěchu odpovídali, si většinou vzpomněli na nadační fond pro podporu nevidomých a slabozrakých, jehož tváří je zpěvačka Aneta Langerová. Brňáci mě upozornili i na obchod s alternativní medicínou, dětskou kavárnu téhož jména a pár lidí také vědělo, že si tak říkají malé adeptky skautského hnutí. Jen jedna paní zacílila prostřednictvím znalosti Karafiátových Broučků ke staršímu významu slova a vzpomněla si na fakt, že skutečné světlušky můžeme stále ještě v létě potkat v noční přírodě.

Kde a kdy bychom mohli živé světlušky spatřit? Nejvhodnější čas nastává kolem svátku svatého Jana, 24. června. Tehdy přicházejí vlhké a teplé noci a světluškám nastává čas rojení. Právě proto naši všímaví předkové říkali světluškám svatojánští broučci. Pravdou je, že lidé dvacátého prvního století chodí do přírody stále méně, natož v noci. Pracujeme více za stolem u počítače, a když už si někdo pobyt v přírodě dopřeje, tak většinou v sedle horského kola prosviští plánovanou trasu nebo stráví dovolenou někde v rozzářeném letovisku na mořském břehu. Tedy nic ideálního pro vnímání přírody. Přijměte proto zatím pozvánku na setkání s těmito pozoruhodnými brouky prostřednictvím stránek Veroniky.

Co tedy jsou světlušky?

Z mírného a tropického pásma celého světa je známo kolem dvou tisíc druhů této broučí čeledi, příbuzné třeba známějším páteříčkům. Její příslušníci jsou pozoruhodní tím, že velká většina z nich má světelný orgán schopný produkovat žlutozelené, ale někdy i načervenalé nebo modravé světlo. Další jejich výjimečnost tkví v tom, že jsou silně pohlavně dvojtvární. Samičky na rozdíl od samců nelétají a připomínají spíše svou vlastní larvu. Samečci většinou létají a mají vyvinuta křídla i krovky. Jsou to pomalí, rozvážní letci s měkkým podlouhlým tělem, a svou noční aktivitou se naučili vyhýbat většině hmyzožravců.

Které druhy žijí v Česku?

V naší přírodě potkáme tři druhy světlušek, zejména na vlhčích místech s dostatkem vegetace. Protože samičky nelétají, světlušky se zřejmě šíří jen obtížně. Pokud někde dojdou k úhoně, vracejí se jen těžko. Nejčastější je světluška menší (Phausis splendidula), která stoupá i do pahorkatin a nižších horských poloh. Vzácnější světluška větší (Lampyris nocticula) je teplomilná podobně jako světluška krátkokřídlá (Phosphaenus hemipterus), která žije vzácně hlavně na Moravě. Její samečci nelétají, proto je na první pohled neodhalíme, na rozdíl od samečků předešlých dvou druhů, provádějících vzdušné světelné akrobacie. Samičky všech tří našich světlušek bezpečně poznáme od larev jen podle světlé barvy a složených očí. Tmavší larvy jsou dravé a živí se zejména malými plži, které usmrcují vlastním jedem. Často také přezimují v ulitách ulovených slimáků.

Jak a proč vlastně svítí?

Světlušky, věrny svému jménu, přišly v procesu evoluce s opravdu úžasnou inovací. Je to schopnost většiny druhů využívat tzv. bioluminiscenci, tedy rozsvítit si dle potřeby své vlastní světélko. Uvnitř průsvitných zadečkových článků skrývají brouci houbovitá tělíska obsahující symbiotické bakterie. Dochází zde ke složité biochemické reakci, kdy luciferin je oxidován na oxyluciferin prostřednictvím enzymu luciferázy. Až neskutečně zní fakt, že energie je při tom přeměňována s téměř stoprocentní účinností! Kam se hrabou naše nejmodernější světelné zdroje. Příroda měla prostě na tak skvělý objev dost času a světluška si přece nemůže spálit zadeček. Pokud brouk potřebuje světlo vypnout, přeruší prostě přívod kyslíku do světelného orgánu a reakci tak zastaví s tím, že ji může kdykoli obnovit. Samečci některých druhů dokonce blikají s pravidelným intervalem a stále stejnou frekvencí. Pozoruhodná je skutečnost, že kromě dospělých brouků, samců i samiček, svítí i larvy, vajíčka a při podráždění dokonce i kukly.

Důležitost světelné orientace dokládají přímo obrovské oči samečků, které vysoce zastíní jakýkoli další orgán na jejich hlavě. Důvod svícení je dvojí. Brouk tím může zmást nebo i odradit případného predátora. Pokud položíme chycenou světlušku na dlaň, pak chvíli svítí, a když to nezabere, tak teprve zhasne. Když se ale letící sameček cítí ohrožen, světélko prostě vypne, jak se lze jednoduše přesvědčit. Světluška větší produkuje světlo spíše žluté, ta menší svítí více do zelena. Světelný orgán je však především prostředkem komunikace mezi pohlavími. Samičky vylézají v době rozmnožování na rostliny a se vztyčeným svítícím zadečkem lákají samečky k páření. Pokud sameček přiletí, samičky světlo zhasnou. Tato optická komunikace je tedy velice výhodná. Ani jedno z pohlaví nemusí produkovat pohlavní atraktanty v podobě složitých chemikálií, které může vítr odfouknut daleko z dosahu žádaného adresáta chemické zprávy. Světelný vzkaz je rychlejší, přímočarý a stoprocentně účinný. Rychlosti a účinnosti je nanejvýše třeba, protože brzy po spáření a nakladení vajec na rostliny nízko nad zemí, světlušky umírají.

Světlušek ubývá, ale proč?

Již jsme se zmínili o tom, že světlušky potřebují k životu pestré a zachovalé biotopy na vlhčích místech, kde najdou dostatek potravy, tedy drobných slimáků. Tomu odpovídají světliny bohatých listnatých lesů, vlhké louky s remízky, břehové porosty, okraje mokřadů apod. Za část pověr našich předků, v nichž bludičky lákaly svými světélky pocestné do bezedných bažin, zřejmě mohly právě světlušky. Taková místa po kolektivizaci zemědělství z naší krajiny většinou vymizela. Scelování bloků, napřimování toků, odvodňování luk a mokřadů, zjednodušování struktury krajiny… Asi nejcitelnějšími negativními zásahy do prostředí světlušek jsou přeměna velkých ploch luk na ornou půdu, změny ve struktuře lesa ve prospěch intenzivních jehličnatých kultur a chemizace zemědělství. I tam, kde světlušky dosud žijí, mají ale nového, nečekaného nepřítele - světelné znečištění.

Proč vadí světluškám silné umělé světlo?

Když občas my terénní entomologové lákáme noční hmyz na světelný zdroj, kterým bývá silná výbojka, přiletí i mnoho světlušek. Těžko říci, jestli letí ke světlu jako k domnělé samičce, nebo jako k velkému protivníkovi, se kterým si to jdou vyřídit. V každém případě, silné umělé světlo samečky dezorientuje a zabraňuje jim chovat se přirozeně. Entomologická výbojka za pár hodin zhasne, ale v noční krajině střední Evropy svítí dnes statisíce světelných zdrojů, které září dennodenně celou noc a neustále přibývají. Boj s takovou konkurencí svatojánci nemohou vyhrát.

Není tedy žádným překvapením, že v okolí větších sídel svatojánští broučci rychle mizí. Pokud bychom chtěli tento trend zastavit, museli bychom začít opravdu účinně chránit i noční přírodu. Temná, přirozená noc není důležitá jen pro nás lidi, ale i pro celou řadu živočichů, kteří jsou na temnotě životně závislí, včetně světlušek.

Ing. Martin Škorpík (1957) - V roce 1991 spolu s kolegy pomáhal prosadit oblast Podyjí jako národní park. Nyní zde pracuje jako vedoucí oddělení speciální ochrany přírody a strategického plánování, věnuje se ochraně hmyzu, speciálně brouků z čeledi krascovití. Je spolueditorem Červeného seznamu bezobratlých živočichů ČR (2005) a editorem Plánu péče o NP Podyjí, publikuje v odborných časopisech.