VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Není divu, že uhrančivá noční světélka bludiček se stala hojným démonickým motivem lidového vyprávění (blíže o tom na s. 13 tohoto čísla Veroniky). A nebude snad ani překvapivé, že odtud už to měla jenom skok do světa kultury vysoké - literární i výtvarné. Čtenáři se jistě vybaví verše básně Svatební košile ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena (1811-1870):

A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem k hrobu jdou.

Za nejsugestivnější ztvárnění Erbenových balad považuji ilustrace mého nejoblíbenějšího českého malíře Aléna Diviše (1900-1956). Ke zrodu záměru ilustrovat Svatební košili u něj došlo za pohnutých okolností pobytu v koncentračním táboře v Maroku, kde onemocněl cholerou. Ve vysílení a horečkách vzpomínal na verše této balady a na útržky papíru kreslil první ilustrace. Bludičky jsou v tomto cyklu zpodobněny v ilustraci s přízračnou barevností jako namodralá světélka na popředí temné bažiny: Svatební košile - A po bažině po sluji (1948-1949).

Lidové vyprávění a pohádkové motivy byly významnou inspirací v tvorbě Jaroslava Panušky (1872-1958). V zástupu temných příšer - strašidel, oběšenců, utopenců, upírů, ďáblů, vodníků a dalších - zde stojí i bludičky: Bludičky (1898), Světýlka (nedatováno). Všechna tato zobrazení jsou expresivním vyjádřením temných vizí, evokujících zlo, strach a hrůzu.

V o něco méně temném tónu se můžeme setkat s fantaskním motivem světélek v dílech Příchod jara (1897), Bludička - zvířátko spodní (1897) a Bludička (1897) významného českého malíře a básníka Františka Kavána (1866-1941). Autorovy asociace k tomuto fantaskně-přírodnímu úkazu pak zůstaly zachyceny v básni Číslo přírodopisu:

Na hranicích červy prolezlé reality,
kde se rozcházejí dimenze z bahen chaosu
a kde nevyvolány zívají stíny,
v rojích žijící cizopasník hbitý,
světýlko, poutníček bezvýrazným siný,
třepe se nálevníkově, upírek škodní:
zvířátko intimní, zvířátko spodní.

A konečně, v našem krátkém putování výtvarnou krajinou bludiček nemůžeme minout Josefa Váchala (1884-1969). Coby tulák šumavskou přírodou, bohatou na bezedné močály a rozlehlé slatě, musel o bludičkách vědět své. Svoje poznatky na dané téma shrnul v knize Ďáblova zahrádka aneb přírodopis strašidel (1924). V kapitole Bludička (Lampyrina pasifea, močálnice) najdeme následující popis: „slíčná zářící ženka, která na vodách stojatých, rašeliništích, bažinách a mokvajících močálech večerního a nočního času poletuje… Z cesty poutníky zbloudilé sobě pro radost zavádí, k utrpení je láká, neboť astrální těla takovýmto způsobem utopených co milence k svatební noci potřebuje“. Text je doplněn působivým ztvárněním nahé ženské postavy oděné do závoje ohnivých plamenů.

Je zřejmé, že tajemná světélka bludiček svou hrůznou dekadentní krásou jitří imaginaci nočních pocestných i citlivé umělecké duše. Bludičky, jako poslové zásvětí, tancující na hraně reality a fikce, světla a tmy, života a smrti, v nás vzbuzují strastiplný úděs i duševní fascinaci. V hlubinách našeho nevědomí jako by rezonovala slova Henryho Davida Thoreaua: „Do života, který nazývám přirozený, šel bych rád třeba za bludičkou nemyslitelnými močály a bažinami, ale žádný měsíc ani žádná světluška mi k němu neukázaly cestu“ (1862).

Pavel Klvač