VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Motto:

Vydáte-li se do tmy se svítilnou, poučíte se o světle. Chcete-li se dozvědět něco o tmě, běžte potmě. Jděte poslepu a uvidíte, že i temnota kvete a voní, zpívá a zní, že se jí pohybují temné nožky a křídla.

Wendell Berry

Proč mě napadlo uspořádat pro účastníky semináře o interpretaci místního dědictví veselou noční vycházku? Těžko říct, ale v souvislosti s tmou si vybavuju dva zážitky:

Ten první: náš dům, bývalá clam-gallasovská hájenka z první půlky devatenáctého století, stojí na pomezí lesa a luk, kus za vesnicí. Vždycky jsem bydlela ve městě a veřejné osvětlení bylo samozřejmostí, nehodnotila jsem je, nevnímala, užívala. Do hájenky jsme se nastěhovali počátkem prosince 2000 a… nastala tma. Nádherná tma, říkali jsme si. Jednoho mrazivého zimního večera, bez sněhu a měsíce, jsem stála před neviditelnými dveřmi prázdného domu a neviditelným klíčem se pokoušela trefit do neviditelné klíčové dírky… minutu, pět minut, deset minut. Zmrzlá, nejprve pobavená, pak otrávená, nakonec vzteklá a vyděšená… copak se, sakra, nedokážu po hmatu dostat domů? Ledové prsty necítily vůbec nic, tma jak ve dvou pytlích, klíče mi desetkrát upadly na zem a slzy mrzly na tvářích. Nakonec jsem odemkla, ale ta čtvrthodinka tmy a zimy a vlastní bezmoci se mi vtiskla do paměti.

A druhý: na podzim roku 2007 jsem se spolu s několika českými a mongolskými přáteli ocitla uprostřed jižní Gobi. Cestovali jsme autem z Ulánbátaru do Dalanzadgadu, a když nastala noc, zastavili jsme, vystoupili z auta… a zapomněli na všechno a hleděli se zvrácenými hlavami na nebe a nemohli se odtrhnout. Temná obloha zářila milionem světel, nikdy v životě jsem nic takového neviděla a zaplavil mě jakýsi pravěký stesk: takhle vypadá noční nebe doopravdy? Toto je nade mnou a já o tom nevím? Kolik je takových věcí, které nám nechybí, protože je neznáme? Mráz mi běhal po zádech, strnula jsem v ohromení nad tou nádherou a plakala zoufalstvím, že odtud odjedu a už to možná nikdy neuvidím.

V listopadu 2010 jsme v Oldřichově v Hájích, na území národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny na severozápadní straně Jizerských hor, pořádali seminář o interpretaci místního dědictví. Účastníky byli zejména pracovníci správ chráněných krajinných oblastí a národních parků a spolupracujících nestátních neziskových organizací. Cílem semináře bylo představit interpretaci místního dědictví jako efektivní nástroj ochrany přírody a krajiny a vybavit účastníky základními znalostmi, dovednostmi a motivací pro využití interpretace v praxi. Dvoudenní seminář vedla zkušená americká lektorka Delia Clark. Během dne jsme poslouchali, vymýšleli, trénovali, diskutovali…, ale co večer? Listopad, za okny nevlídno, stmívá se časně. Pomysleli jsme na všechny, kdo se krajinou pohybují a zejména v minulosti pohybovali v noci a bez umělého světla: lovci, myslivci, pytláci, pašeráci, lapkové, lidé na cestě za prací… Jaké to asi je, být stínem mezi stíny, splynout s tmou, a přesto nesejít z cesty? Užitečná zkušenost pro budoucí interpretátory místního dědictví, řekli jsme si a naplánovali dvě veselé noční vycházky: snadnější, asi tříkilometrovou, po vozových cestách v lesích pod Špičákem, a výrazně náročnější a delší, zpočátku po Viničné cestě, ale poté velmi strmě vzhůru nepřehledným skalnatým terénem v oblasti Srázů - podél Zvonu a Ostrého rohu ke Svinskému kameni a okolo Jizerského kostelíka již snadněji po značené cestě do Oldřichovského sedla. Já jsem měla vést „dámskou“ variantu, Jiří pak onu náročnou cestu jen pro opravdové chlapy. No a co byste řekli? Nad mou vycházkou ohrnuli všichni účastníci nos a rozhodli se riskovat zdravé kosti a duševní rovnováhu ve srázech Srázů.

Nakonec nás bylo asi dvanáct. Od bývalé hájenky Hausmanky jsme v naprosté tmě vyrazili po Viničné cestě. Čelovky jsme nechali v kapsách s tím, že je vytáhneme jen v případě krajní nouze. Měsíc nesvítil, bylo pod mrakem. Oči si celkem rychle zvykly na tmu a k odbočce ke Zvonu jsme dorazili v dobrém čase i pohodě. Na občasných zastávkách nám Jiří vyprávěl o lidech, v jejichž stopách se pohybujeme: o vyhlášeném místním lupiči Krausem, o ctěném hajném panu Hausmanovi, který zemřel dobrovolně nedaleko odtud, o pytlácích, o půlnočních novoročních výstupech horolezců na Zvon… Opustili jsme cestu a vydali se i ve dne sotva znatelnou horolezeckou pěšinkou vzhůru. Tempo se zvolnilo nejen kvůli strmému stoupání, ale i proto, že jsme si neviděli ani na špičku nosu. Pohybovali jsme se tiše, mluvili tiše, důležité bylo držet se v dotykové vzdálenosti za člověkem před vámi. Občasné překvapené výkřiky těch, kdo špatně došlápli, zakopli o kámen nebo o člověka před sebou zněly v temném lese nepatřičně a zlobily mě: neumíte, sakra, držet pusu? Nepatříme sem, jsme tu na návštěvě a snad i nevítáni, copak to necítíte?

Pod Zvonem skončila legrace. Stezka se dál proplétá mezi žulovými skalisky a balvany, vede po hraně strmých srázů, nohy se propadají do závějí spadaného bukového listí a kloužou na hlinité mokré stezce. Těšili jsme se, až vyjde měsíc, ale ouha: svítil nám přímo do očí a dokonale nás oslepoval, neviděli jsme ani na krok! Když jsem druhého dne zvedla telefon a postěžovala si Jeníkovi na nezvedený měsíc, podivil se mé nezkušenosti: vy jdete na temnou vycházku a nevybavíte se čepicí s kšiltem? Jaký nerozum! Skalní výšvih, který zejména dámy obtížně zdolávají i ve dne, nás neodradil: jeden zdatný muž postrkoval zezadu, druhý podal pomocnou ruku shora a vylezli jsme to všichni, dokonce snáze než ve dne, protože potmě jsme nevnímali exponovaný terén a neviděli balvany pod námi. Zkušený krkonošský horský vůdce Michal Skalka se ke mně jednu chvíli obrátil a suše konstatoval, že jsme se museli zbláznit…

Prošli jsme skalní průrvou a dlouhým traverzem se dostali až pod Sviní kámen. Tady, alespoň pro mě, zážitek skončil: někteří dobrodružství lační chtěli na Sviňák vylézt, a rozsvítili proto čelovky… Kouzlo pominulo.

Nejnepříjemnější byl pravděpodobně závěrečný úsek cesty po značené turistické trase místy strmě klesající do Oldřichovského sedla. Odvodňovací strouhy přetínající cestu byly hodně nebezpečné, unaveně jsme přes ně klopýtali a těšili se, až budeme u Hausmanky. Dorazili jsme nezkrušeni na duchu ani na těle okolo jedenácté - cesta nám trvala asi 3 hodiny.

Několik poznámek s odstupem čtyř let:

• Bylo nás příliš mnoho. Skupina dvou až pěti lidí by byla vhodnější…, toužíme-li po vnitřním prožitku, je halas vícehlavé skupiny nepatřičný.
• Nebyli jsme dostatečně připraveni. Jiří jediný znal trasu dokonale, já jsem se cítila dost nejistě, protože se v těchto místech dokážu ztratit i ve dne, a ostatní účastníci netušili, kde jsou. Kdyby došlo k úrazu, byli bychom v obtížné situaci. Naproti tomu, taková temná cesta je přitažlivá mimo jiné tím, že vykročíme mimo běžné, každodenní stezky, že pokoušíme hranice všedního a bezpečného, že se vydáváme do neznáma, do nejistoty.
• Nevěděli jsme, zda a kdy vyjde měsíc a odkud bude svítit, a samozřejmě nám chyběly ty kšiltovky.
• Když oči nevidí, nastoupí na jejich místo sluch a hmat. Rysí ouška zachytila větřík v korunách stromů i kroky na kamenité stezce, po hmatu jsme se drželi za kolegy před sebou a vnímali bezprostřední okolí - kmeny stromů, skalní stěny, větve na stezce. A snad jako by ještě jeden smysl přibyl, jakási podvědomá ostražitost doplňující sluch a hmat - zostřené vnímání tepla a chladu, výšky terénu a polohy těla i okolních předmětů… zvláštní pocit.

Ing. Jiří Hušek - vedoucí Správy CHKO Jizerské hory, horolezec a lesník.

RNDr. Blažena Hušková - konzultantka a lektorka zapojování veřejnosti do plánovacích a rozhodovacích procesů zejména v oblasti interpretace místního dědictví a udržitelného rozvoje venkovských oblastí.

Manželé Huškovi žijí v Oldřichově v Hájích v Jizerských horách.

Komentář účastníka vycházky

Moc se mi líbí jeden kreslený vtip od Vladimíra Jiránka: „Starý a mladý indián sedí pod hvězdnou noční oblohou u ohně. Starý povídá mladému - no a pak bílý muž vyhynul, protože se mu zhroutila počítačová síť.“ Vždycky si na něj vzpomenu, když mám pocit, že se neobejdeme bez úžasné techniky kolem nás, všech těch chytrých počítačů, mobilních telefonů a všeznalého internetu. Pak nám dojdou baterky a býváme v čudu. Spoléháme na oči, nevěříme jiným smyslům. Když nás Blažena a Jiří vzali v noci do jizerskohorského lesa, byl to malý návrat do dob, kdy byla noc a tma normální, jako je den. Lidé znali krajinu podle hlasů, vůní, ohmatali ji rukama i nohama. V našem jizerskohorském lese nebylo vidět téměř nic. Jako naši předci jsme dostali zpátky ostatní smysly. Všichni jsme byli slepí. Každý nezvyklé dobrodružství bral jako výzvu, nikdo nechtěl snadnou cestu, každý chtěl víc. Riskoval zranění, pád ze stráně. Hlubší zážitek. Postupně všichni umlkli, slova byla zbytečná. Stali jsme se součástí krajiny.

Ing. Michal Skalka
vedoucí pracoviště ekologické výchovy Správy KRNAP, Vrchlabí