Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Zpráva o objevení vratičky


Jan Lacina, č. 3/1987, str. 42

V prázdninové krajině dětských let, rozezvučené větrem a křepelkami, jsem míval svoji mez. Skláněla se do vývozové cesty, kterou vytloukala stovky let kola žebřiňáků do rulových balvanů. Tatínek tam vždy zastavil, aby si kravky oddechly. Ve skutečnosti proto, aby hledal vratičku. Lehl si pak k ní do trávy a přikotven k zemi putoval přimhouřenýma očima oblohou.

Dlouho jsem nechápal, proč právě nenápadná kapradinka vratička je tatínkovou nejmilejší. Vždyť na svazích vývozu přecházel zrak z modrých zvonků, bledých sluncí pupav, žluté třezalky, červených slziček a růžové mateřídoušky. Dokázal jsem se do květin schoulit jako Karafiátovi broučci. Z tlamiček světlíku jsem pil rosu, abych rozmělnil trpkost brusinek, které jsem si nezralé přikutálel do svého pelíšku. Toulal jsem se po šupinkách slídy rulových kamenů a šplhal po voňavém řebříčku až k narůžovělým latám mezi motýly. Vratičku jsem na svých dětských pěšinkách míjel.

Po mnoha letech jsem ji našel - vylisovanou v knížce Halasových veršů, která zbyla po tatínkovi. Bylo to už v době, kdy jsem oslovoval květiny latinsky a pestrému společenstvu květnaté meze jsem učeně říkal „lada s oligotrofními subxerofyty“. Naštěstí jsem toho věděl o rostlinách dost i od básníků. Například, že slzička (Dianthus deltoides) „obrušuje srdce do samé něhy“. Totéž jsem si myslel i o vratičce.

V kouzelné krajině mého dětství však již nerostla. Zbytky vývozů a mezí byly uprostřed přehnojených obilnišť zarostlé houštinami kopřiv a bodláků. Krajině ukradli její šperky a mně připadlo výstižné vykřiknout Demlovo: „Bodláku, furiante, buď zdráv! Co si má počít láska zhrzená?“

Všude, kam jsem se zatoulal, hledal jsem umíněně svoji mez. Odmítal jsem připustit do niky, která se ve mně uvolnila, kopřivy a bodláky. Mohla ji znovuosídlit jen vratička.

Kolik to bylo protoužených let, než jsem mohl konečně v jedné nově objevené krajině šťastně vydechnout: už zase mám svoji mez! Kvetly na ní zvonky i třezalka, pupavy i vřes, voněla mateřídouška i narůžovělý řebříček. I opojná rosa dětství se tam dala pít z bílých tlamiček světlíku. Nebylo divu, že se mi podařilo vytoužit z vyhřáté země i vratičku, vratičku měsíční - Botrychium lunaria. Trčí tam k letní luně, maličká a křehká, mezi tuhými stébly trav. Prorůstá mnou a kotví zpět ke krajině dávno zmizelého dětství.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu