Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Světlo z Jupitera

David Veselý, č. 4/2022, s. 2-3, pro předplatitele

Kdo se bojí ohně

Jiří Sádlo, č. 4/2022, s. 11

Vzpomínání na Jana Steklíka a s Janem Steklíkem

Petr Veselý, č. 4/2022, s. 29-36, pro předplatitele

K teplotám interiérů

Jan Hollan, č. 4/2022, s. 38-39

Všechno, co potřebuješ, je láska

David Veselý, č. 3/2022, s. 7-9

O migraci ryb a životě „po řecku“

Tomáš Lotocki, č. 3/2022, s. 28

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2021

redakce , Aleš Máchal, Blanka Mikátová, č. 3/2022, s. 48-50

Nemýtit! Zde žijí staré lesy

Jeňýk Hofmeistr, Miroslav Svoboda, č. 3/2022, s. 42-45, pro předplatitele

Zpráva o objevení vratičky


Jan Lacina, č. 3/1987, str. 42

V prázdninové krajině dětských let, rozezvučené větrem a křepelkami, jsem míval svoji mez. Skláněla se do vývozové cesty, kterou vytloukala stovky let kola žebřiňáků do rulových balvanů. Tatínek tam vždy zastavil, aby si kravky oddechly. Ve skutečnosti proto, aby hledal vratičku. Lehl si pak k ní do trávy a přikotven k zemi putoval přimhouřenýma očima oblohou.

Dlouho jsem nechápal, proč právě nenápadná kapradinka vratička je tatínkovou nejmilejší. Vždyť na svazích vývozu přecházel zrak z modrých zvonků, bledých sluncí pupav, žluté třezalky, červených slziček a růžové mateřídoušky. Dokázal jsem se do květin schoulit jako Karafiátovi broučci. Z tlamiček světlíku jsem pil rosu, abych rozmělnil trpkost brusinek, které jsem si nezralé přikutálel do svého pelíšku. Toulal jsem se po šupinkách slídy rulových kamenů a šplhal po voňavém řebříčku až k narůžovělým latám mezi motýly. Vratičku jsem na svých dětských pěšinkách míjel.

Po mnoha letech jsem ji našel - vylisovanou v knížce Halasových veršů, která zbyla po tatínkovi. Bylo to už v době, kdy jsem oslovoval květiny latinsky a pestrému společenstvu květnaté meze jsem učeně říkal „lada s oligotrofními subxerofyty“. Naštěstí jsem toho věděl o rostlinách dost i od básníků. Například, že slzička (Dianthus deltoides) „obrušuje srdce do samé něhy“. Totéž jsem si myslel i o vratičce.

V kouzelné krajině mého dětství však již nerostla. Zbytky vývozů a mezí byly uprostřed přehnojených obilnišť zarostlé houštinami kopřiv a bodláků. Krajině ukradli její šperky a mně připadlo výstižné vykřiknout Demlovo: „Bodláku, furiante, buď zdráv! Co si má počít láska zhrzená?“

Všude, kam jsem se zatoulal, hledal jsem umíněně svoji mez. Odmítal jsem připustit do niky, která se ve mně uvolnila, kopřivy a bodláky. Mohla ji znovuosídlit jen vratička.

Kolik to bylo protoužených let, než jsem mohl konečně v jedné nově objevené krajině šťastně vydechnout: už zase mám svoji mez! Kvetly na ní zvonky i třezalka, pupavy i vřes, voněla mateřídouška i narůžovělý řebříček. I opojná rosa dětství se tam dala pít z bílých tlamiček světlíku. Nebylo divu, že se mi podařilo vytoužit z vyhřáté země i vratičku, vratičku měsíční - Botrychium lunaria. Trčí tam k letní luně, maličká a křehká, mezi tuhými stébly trav. Prorůstá mnou a kotví zpět ke krajině dávno zmizelého dětství.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu