Čtení na tyto dny

Moravo, Moravo

Řeč teče jako Okluky
v Zápovědi se sešly zdvižené límce
Hluboček kácejí do poslední třísky
aby prodali poctivé dřevo
za plytký peníz

A na Rovninu
chodívají křičet jenom vylekaní bažanti
které nikdo nenaučil létat

Okolo šumí kukuřičné pole
To nám ještě scházelo

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Adršpach miluji, aniž bych potřebovala vidět, jak vypadá…


Jana Zlámalová, č. 1/2014, s. 26-27
Pokud by platilo, že každý má na světě nějaké poslání, byla bych šťastná, kdyby tím mým posláním bylo přesvědčovat své okolí o tom, že i bez zraku se dá žít plnohodnotný a o nic neochuzený život. Já ten svůj život žiji především objevováním blízkých i vzdálených koutů Země, (nyní už) doktorským studiem religionistiky a každodenními maličkostmi, které čas od času ve tmě působí jako nepřekonatelné překážky.
Z Adršpachu.
Z Adršpachu. Foto Bohdana Fabiánová

Když jsem před více než deseti lety přestávala pomalu ale jistě ztrácet zrak, děsilo mě hodně věcí… Protože jsem v té době ještě nic netušila o sofistikovaných softwarech pro nevidomé, děsilo mě, jak budu číst knihy, se kterými jsem celý život tak ráda trávila čas. Děsilo mě, zda budu moci jít studovat mnou tak vytouženou religionistiku; stejně tak mě děsilo, jak budu moci komunikovat se světem, když už na své spoluobyvatele neuvidím. Jediná věc, jejíž ztráty jsem se ovšem opravdu neobávala, bylo cestování, a to ne proto, že by v mém životě zaujímalo nějak méně významné místo…

Právě naopak, poznávání světa bylo mou bytostnou součástí, takže i když se obrazy před mýma očima stále víc zamlžovaly a skutečné věci stále častěji začaly nahrazovat křiklavě barevné mžitky, kámen, kterého jsem se dotkla, byl stále tím stejným kamenem, jako když jsem jej dříve viděla, a hlína pod nohama byla tou stejnou hlínou, jako když jsem se dříve mohla podívat na její barvu.

Díky tomu, že cestování a objevování nových koutů země pro mě bylo od dětství něčím tak přirozeným, jsem si ani v těch nejtemnějších dobách neuměla představit, že bych o tuto součást svého života mohla přijít…

Jen ve skrytu duše jsem se bála, že se nenajde nikdo, kdo by měl tu sílu vodit mě za ruku, upozorňovat mě na každou nerovnost země, neustále mi říkat, zda ty schody před námi vedou nahoru nebo dolů, a co chvíli se běžet podívat, zda za tou zatáčkou cesta ještě někam vede, anebo jestli jsme se už dokonale ztratili.

Když jsem se ale pár let poté, co jsem se plně smířila se svou šedivou temnotou, která mě naplno obklopila, škrábala na vrchol Ostaše blátivou cestou (která po intenzivním dešti vlastně už ani moc nebyla cestou), pochopila jsem, že jeden takový trpělivý člověk se na světě opravdu našel.

Právě bahnitě mlaskavým „výstupem“ ke skalnímu městu na vrcholku Ostaše začalo mé poznávání Broumovských skal a jejich okolí, které jsem si navzdory bahnitému úvodu zamilovala úplně stejně, jako můj přítel už kdysi dávno před mnoha lety.

Bez mučení se přiznám, že nepatřím právě k těm nejodvážnějším lidem na světě a na můj vkus až moc adrenalinové výstupy nepatří k mým nejoblíbenějším aktivitám. Druhý den jsem proto blahořečila úhledným cestičkám a dřevěným chodníčkům klikatícím se Adršpašskými skalami, které byly snad tím nejúchvatnějším koutem přírody, který jsem do té doby viděla.

Promiňte za zmatení, samozřejmě, že jsem Adršpach neviděla, ale blízkost mohutných skalních útvarů a zvuky podivně se lámající o pískovcové skály byly tak impozantní, že má fantazie se nemusela zase tak moc činit, aby se přede mnou začaly vynořovat cihlově zbarvené skály (pravda, nevím, zda mají opravdu takovou barvu) s pohádkově znějícími jmény a stejně pohádkovými tvary. Jenom ta Homole cukru, která vachrlatě balancovala na své miniaturní špičce a která je v mých představách snad ještě víc obrovská než ve skutečnosti, působila spíš než pohádkově tak nějak magicky až strašidelně.

Můj přítel je toho názoru, že pro dokonalý pocit z navštíveného místa bych si měla na všechno možné (a někdy i nemožné) sáhnout, a uprostřed jedné skalní uličky, kde vzduch asi nikdy nevysychá, mě upozornil na tak nějak zvláštně porostlou skálu… Brr, raději nechci vědět, čím ta skála byla porostlá! Po tomhle slizovitém setkání jsem v Adršpachu už raději na nic nesahala a nechala jsem se jenom ohromovat blízkostí pískovcových obrů a záblesky slunce, které ke mně občas prostupovalo labyrintem skal. Když jsme si ale v závěru dne půjčili na jezeře zvaném Pískovna veslici a na naší cestě po hladině nás doprovázelo hejno kdákajících kachen, už zase jsem měla chuť okolní přírodu poznávat i hmatem - nejraději bych si totiž ta roztomile vtipná stvoření pohladila.

Jestli mě Adršpašské skály bavily svými lehce přístupnými chodníčky a hravostí celé trasy, potom Teplické skály mě uchvátily svou rozlehlostí a syrovostí, která Adršpachu chyběla. Neptejte se mě proč, ale zatímco Adršpašské skalní město vystupuje v mých představách jako oranžovočervené bludiště skal, potom Teplické skály mi uvízly v paměti jako bělostné skalní útvary s nádechem žluté barvy. Snad si tento rozsáhlejší skalní komplex spojuji s bílou barvou kvůli sněhu, který tam v některých místech leží na naše poměry neobvykle dlouho. Vždyť vlastně oblast zvaná Sibiř kvůli svému chladnému klimatu a dlouho neustupujícímu sněhu získala i své jméno. A ta na mě přitom paradoxně ve srovnání se zbytkem Teplických skal působila tak temně a ponuře.

Teplické skály jsou nádherné - nořím ruku do vyvěrajícího potůčku a pod dlaní cítím pohybující se písek, ve Skalní kapli si z neopatrnosti ukopávám palec, a když potom nedaleko Krakonošovy zahrádky usedáme k odpočinku a v batohu už zase nemáme k jídlu nic moc víc než Tatranky, chápu, proč přítel vždy tak básnil o zdejší krajině.

Když ale k večeru sedíme nedaleko chaty Hvězda, můj vztah s Broumovskem se naplno zpečetí. Okolo nás se pomalu stmívá, ze všech stran a vzdáleností k nám doléhá psí štěkot, přítel mi vypráví o rozsvěcujících se světlech v nastávající tmě a já nemusím ani vidět, abych cítila tu hloubku, která se pod námi rozkládá a zároveň majestátnost Broumovských stěn, na nichž se právě nacházíme. Zamilovala jsem si tenhle kraj kvůli rozmanitosti vjemů, kterou ke mně dokáže promlouvat a díky které je pro mě každé jeho místo neopakovatelné, aniž bych potřebovala vědět, jak vypadá.


Mgr. Jana Zlámalová (1984) - studentka doktorského programu na oboru religionistika na Filozofické fakultě MU v Brně. Magisterské studium ukončila diplomovou prací Alternativní medicína očima českých lékařů. Je členkou Centra pro kultury Blízkého východu a severní Afriky a členkou České společnosti pro religionistiku. Zajímá se o sociologii náboženství, nová náboženská hnutí, religiozitu zdravotně postižených a o psychologii.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu