VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Motýli pro svou velikost, pestrost barev, jejich sladění a celkovou estetickou hodnotu patří v širším povědomí mezi nejpopulárnější hmyzí řády. Většina lidí si jejich výskyt spojuje s představou slunného letního dne a rozkvetlou loukou někde v lesním zákoutí. Tato představa je jistě správná, týká se však přibližně deseti procent našich druhů, především denních motýlů v užším slova smyslu, tj. Papilionoideí, a dále některých dalších skupin, jako jsou např. nesytky, vřetenušky, část vakonošů, a řady druhů dalších motýlích čeledí. Možná někoho překvapí, že naprostá většina motýlích druhů, asi 90 %, je aktivní v noci. A aby to nebylo tak jednoduché, jsou druhy, u nichž jsou v noci aktivní pouze samičky, zatímco samci létají ve dne za plného slunečního světla - např. strakáč březový nebo paví oko bukové. A například přástevník kostivalový, známý „naturový“ druh, ve dne létá spolu s babočkami, perleťovci a bělásky a saje spolu s nimi na květech, zatímco v noci spolu s řadou ostatních přástevníků, můr a píďalek přiletuje ke světlu.

A jsme u tématu, o kterém zde hodláme pojednat. Položme si otázku: Proč někteří noční motýli létají ke světlu? Na tuto jednoduchou otázku - podobně jako na většinu „jednoduchých“ otázek - je značně komplikovaná odpověď. Vždyť v noci v přírodě žádné světlo není, odmyslíme-li si jeho antropogenní zdroje, nanejvýš snad někdy lesní požár; pokud ovšem k němu noční motýl přiletí, je to obvykle jeho let poslední. Ostatně v prehistorii ochrany lesů se takové věci dělaly záměrně, v porostech napadených bekyní mniškou se zakládaly tzv „protimniškové ohně“, motýli do nich vletovali a tak se snižovala početnost jejich populace.

Důvod příletu nočních motýlů ke světlu - a nejen motýlů, nýbrž i tisíců dalších hmyzích druhů - je zřejmě multifaktoriální. Především to souvisí s noční orientací hmyzu. Představme si, že noční motýl - týká se to především tzv. tažných druhů - při svém nočním letu překonává i tisícikilometrové vzdálenosti. Zjednodušeně řečeno to probíhá takto: Motýl letí nad otevřenou krajinou ve výšce několika desítek metrů a jediným orientačním bodem je pro něj jasně svítící měsíc. Ten je, vzhledem k velikosti motýla, délce jeho dráhy a rychlosti prakticky v nekonečnu (ve skutečnosti ve vzdálenosti asi 380 000 km), a proto jeho paprsky svírají s osou dráhy motýla konstantní úhel. Změní-li se tento úhel, znamená to, že se změnil směr letu motýla. Motýl jej instinktivně udržuje konstantní a jeho let je tudíž přímočarý. Nahradíme-li měsíc, který třeba právě nesvítí, umělým zdrojem světla, jenž v nekonečnu není, motýl přesto udržuje uvedený úhel konstantní a „domnívá se“, že letí přímočaře. Ve skutečnosti se směr jeho dráhy v každém okamžiku mění, motýl neletí přímočaře, nýbrž po spirále, až vlétne do zdroje umělého světla. Tímto způsobem se orientují též meziplanetární kosmické sondy, samozřejmě ne podle měsíce, ale jejich čidla jsou zaměřena na některou jasnou hvězdu, např. Canopus.

Jedním z dalších mechanismů ovlivňujících přílet hmyzu ke světlu, zejména na kratší vzdálenost, je pozitivní fototaxe, známá i u řady ve dne aktivujících druhů hmyzu a využívaná při zpracovávání entomologického materiálu pomocí fotoeklektoru.

Motýli mají složené, facetované oči, mající, podobně jako např. oči nočních savců, tapetum lucidum - reflexní vrstvu, která zdvojnásobuje fyziologický účinek zachyceného světla. Je známo, že oči nočních motýlů, podobně jako např. oči kočky, v noci „svítí“ a reagují především, ale ne vždycky, na světlo kratších vlnových délek okolo 420-350 nm, tj. na měkké ultrafialové záření, které člověk vnímá jen částečně v jeho nejměkčí části jako světlo temně modrofialové. Některé druhy motýlů, např. obaleč Conchylis ambiguella, však preferují světlo oranžové, žluté a zelené.

Popsaná atraktivita umělých světelných zdrojů se využívá při faunistickém výzkumu, při zjišťování druhového spektra nočních motýlů na jednotlivých biotopech a při monitorování aktivity škodlivých druhů především v lesnictví a zemědělství, jakož i v některých průmyslových odvětvích. Principiálně nejjednodušší způsob je takový, že na sledovaném biotopu rozsvítíme buď rtuťovou vysokotlakou výbojku, nebo nízkotlakou zářivku, která emituje světlo požadovaných vlnových délek, a přiletující hmyz se shromažďuje na napjatém a osvětleném plátně, kde přílet můžeme přímo sledovat. Jedince, kteří jsou předmětem našeho zájmu, můžeme odchytávat a druhy determinovatelné u světla evidovat. Nevýhodou této metody je nutnost trvalé přítomnosti entomologa u zařízení v terénu a neustávající pozornost, kterou je nutno věnovat příletu.

Tyto nevýhody do značné míry odstraňují automatické lapače, pracující na různých principech. Nejjednodušší je světelný zdroj vybavený deflektorem, který sráží spirálovitě obletující hmyz do nádoby naplněné chloroformovými parami (ty jsou těžší než vzduch a z nádoby nevytěkají), které motýly narkotizují, respektive usmrcují. Při správné obsluze a nepříliš silném příletu lze takto získat poměrně velmi kvalitní materiál.

Pomineme-li nepříznivé meteorologické vlivy, jako je deštivé a větrné počasí a radiační noci kombinované s jasným svitem měsíce, největším problémem při odchytu motýlů na světlo je rušivé světelné znečištění životního prostředí, které je prakticky všudypřítomné a leckde před ním není úniku. Odpomoci tomuto problému by mohlo důsledné používání sodíkových výbojek, které emitují dlouhovlnné, méně pro hmyz atraktivní záření, a především taková konstrukce svítidel, která by osvětlovala povrch komunikací a nikoli přilehlý vesmír a která by zbytečně neoslňovala chodce a především řidiče.

V jednom městě, které dobře znám, byl svého času vztyčen Leninův pomník a iluminace okolí byla provedena kulovitými svítidly, která zářila především kolmo vzhůru a do stran a pod lampami byla příslovečná tma. Tento typ svítidel obyvatelé onoho města výstižně pojmenovali „Leninovy koule“ - na pováženou však je, že tato svítidla, a nejen v uvedenén městě, se používají dosud!

Doc. Ing. Milan Králíček, CSc., (1935) - přední český znalec motýlů, jeden z průkopníků výzkumu našich motýlů jejich nočním lovem na světlo; zasloužil se o systematické studium nesytek (Sesiidae); jeden z nejzkušenějších chovatelů motýlů s řadou priorit nejenom v oblasti faunistiky, nýbrž i taxonomie motýlů.