VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Žížaly jsou nejvýznamnější složkou půdní fauny, neboť, zejména tvorbou chodeb, produkcí výkalů a vzájemnými vztahy s rostlinami, mikroorganismy a ostatními půdními živočichy, výrazně ovlivňují půdní strukturu a mikrostrukturu, přeměny organické hmoty a koloběhy živin. Žížaly dokážou významně přeměnit půdní prostředí, ve kterém žijí, a jsou proto řazeny mezi tzv. ekosystémové inženýry. Poznání jejich diverzity a ekologie by mělo být součástí všech půdně biologických i ekologických výzkumů v suchozemských ekosystémech. Řada studií od nás i ze zahraničí doložila, že konvenčně obhospodařované vinice jsou pro žížaly nehostinným biotopem, především v důsledku nadměrného používání pesticidů a celoplošně udržovaného černého úhoru. V jihomoravských vinicích byl výzkum žížal prováděn od roku 2010, a to ve třech oblastech - na Pouzdřansku, Mikulovsku a Znojemsku. V každé oblasti byly studovány vinice obhospodařované konvenčně, integrovaně a biologicky, a navíc i nejbližší lesostepní ekosystém (NPR Pouzdřanská step - Kolby, PR Svatý kopeček u Mikulova a stepní plocha u hrádku Lampelberg, jv. od Znojma). Hlavním cílem našeho výzkumu bylo poznat, jaký dopad na diverzitu a velikost společenstev žížal má přechod od konvenčního k přírodě bližším systémům hospodaření. Zajímalo nás rovněž, zda biologický způsob pěstování révy může podpořit návrat vzácných či ohrožených druhů žížal do zemědělské krajiny.

Výsledky výzkumu žížal ukázaly, že ve sledovaných vinicích můžeme nalézt zástupce celkem sedmi druhů, mezi kterými převažovaly Aporrectodea caliginosa a Aporrectodea rosea, které žijí v podpovrchové minerální vrstvě půdy a dobře snášejí období sucha. Na Pouzdřansku se k významným druhům řadila i žížala obecná (Lumbricus terrestris), obývající hluboké půdní horizonty. Všechny žížaly zjištěné na vinicích však patří k široce přizpůsobivým druhům běžným v zemědělských půdách. Indikátoři přirozených stepních ekosystémů, tj. vzácné druhy Allolobophora hrabei či Dendrobaena mrazeki, do přilehlých vinic nepronikli. Důvodem může být obecně velmi pomalé šíření žížal (rychlost kolonizace stěží překračuje 5 metrů za rok), jakož i nepříznivé půdní vlastnosti přetrvávající ve vinicích i desetiletí po změně hospodaření. Rovněž složení společenstev ve stepích bylo zcela jiné než ve vinicích, kde byly rozdíly mezi společenstvy dány spíše regionálními podmínkami prostředí než způsobem hospodaření. Nicméně, diverzita žížal byla ve všech sledovaných oblastech vyšší v integrovaně či biologicky obhospodařovaných vinicích než ve vinicích konvenčních. Pouze v biovinicích byl zjištěn výskyt na povrchu půdy žijících žížal Dendrobaena octaedra a Lumbricus rubellus, což odpovídá příznivějším mikroklimatickým podmínkám a lepší kvalitě potravních zdrojů v meziřadích.

Ve shodě s výsledky zahraničních studií jsme však nepozorovali jednoznačně kladný či neblahý vliv změny hospodaření na velikost populací žížal. S výjimkou Znojemska, kde populační hustota i biomasa žížal vzrůstala se snižující se intenzitou hospodaření, byly oba parametry nejvyšší v konvenčních či integrovaně vedených vinicích, pravděpodobně v důsledku vyrovnanějšího vlhkostního režimu než v půdách biovinic ovlivněných odpařováním z hustých travních porostů.

Doc. RNDr. Václav Pižl, CSc., (1956) - Ústav půdní biologie Biologického centra AV ČR České Budějovice, pizl(zavináč)upb.cas.cz