Vstup pro předplatitele: |
Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá
Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda
Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár
(Josef Hrubý)
Ta první je zimní, hodně bílá, ale nikoliv třeskutá. Zasněžené stráně tlumeně rozkvétají skvrnkami červené krytiny vesnických chalup. Jejich fasády jako by braly tlumený odlesk minerálů z tajemného nitra zdejších kopců: žlutý z citrínu, růžový z rubellitu, nazelenalý z verdelitu.
Skvrnou modrého indigolitu je ne zamrzlý tok potoka. Stačí chvíli počkat. Ten kousek modré vody určitě přivábí akvamarínového ledňáčka.
Stačí se na chvíli vcítit a oblaží vás voňavý dým z uzeného masa. Jaké štěstí! V téhle krajině se dá zaťukat na vrátka a říct jako kdysi v pohádkách: „Dobří lidé, pusťte mě dovnitř!“
Ta druhá krajina je předjarní, dráždivě pruhovaná. Slunce obnažilo první bříško krajiny. Vody z tajícího sněhu vyčlenily na bílé pláni hnědé pruhy ornice, zeleně ozimů, nazlátle okrové travnatých mezí. Kmeny ovocných štěpů a plaňky dřevěných plotů se potáhly zeleným sametem řas. Černá křovíčka ožila červenkami.
A ve skvrně blankytu, v té nádherné skvrně uprostřed duchen šedi, se dá tušit první hejno čejek. Vláha krajiny dojímá, čejky jitří. Najednou nelze být sám. Musíte vejít do hospůdky a bratřit se s vesničany pohárkem jarní griotky.
Ta třetí krajina je kropenatá jak slepice. Krajina rašení - ze všech pupenů tryskají vějířky a kornoutky zeleně. Vločky lístků zlátnou v kuželech přímého oslunění a vrhají své první stíny. Fialové, na jas mladých trav.
Velikonoce jsou už za námi. Vrbové proutí na mrskačky se olistilo za čiřikání prvních vlaštovek. Ale nám připadá, že teprve teď, právě teď snáší pro vás tahle horácká krajina velkolepou velikonoční kraslici.
Ta čtvrtá krajina je oblačná. Na zelených stráních se připravují vzlétnout ke svým nebeským druhům oblaka rozkvetlých třešní. Stačí odříznout temné stopky kmenů. Vzlétnou? Raději zůstat na zemi a dozrát. Přivábit až sem, do údolí nad středověkým Pernštejnem nejžlutější ptáky - žluvy. Přivábit až sem kluky z měst, aby poznali, že radost, ach, ta radost zakázaného ovoce, se nejlépe vychutná právě zde na třešních rozházených po neúrodných stráních. Když jednou jejich ovoce ochutnáš, pochopíš, že musíš umět vysadit strom pro další generaci kluků. Nebo jim ho „aspoň“ namalovat.