Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Aby byl mokřad aspoň zjara mokrý


Jaromír Blažejovský, č. 1/2014,

Pavel Klvač, Mojmír Vlašín: Žumpa. Premiéra 7. února 2014 na Nové scéně CED v Brně v podání souboru Verdis.

Do žhavé diskuse o angažovaném umění zasáhl soubor Verdis, když v pátek 7. února odehrál na Nové scéně Centra experimentálního divadla v Brně před názorově spřízněným publikem benefiční představení (jež bylo dle 2. bodu uměleckého desatera tohoto souboru premiérou a zároveň derniérou) nové hry Pavla Klvače a Mojmíra Vlašína Žumpa, s chytlavým podtitulem „ekosurrealistické drama s lehkým erotickým nábojem a silným environmentálním apelem“.

Autoři překonali ruského dramatika Alexandra Gelmana, který v roce 1974 scénářem k legendárnímu filmu Prémie (jenž byl přirovnáván k americkému snímku Dvanáct rozhněvaných mužů) probojoval to, čemu pak sovětská kritika začala říkat „estetika stranické schůze“. Zatímco Gelman koncipoval svá dramata kolem schůze jediné (když tenkrát nevládla občanská společnost, ale jedna strana), Klvač s Vlašínem vymysleli či spíše odpozorovali takových zasedání šest: schůzi občanského sdružení Brnka, správní rady zemědělského družstva, farní rady, honebního společenstva, fotbalového klubu a nakonec obecního zastupitelstva. Ve všech jde o jedinou otázku: jak revitalizovat bažinu zvanou Žumpa a vyjít tak vstříc rozmnožovacím potřebám místních obojživelníků, což prosazuje ekologicky osvícený aktivista Glvač. Autoři připravili tři konce, o nichž se dopředu hlasovalo penězi; zvítězil happy end, v záloze byly ještě dead end a never ending story.

Tvůrci vykročili stopou Václava Havla a jeho absurdního divadla, založeného na dobře odposlechnutých frázích politické hantýrky. Podobně jako Havel ve svých hrách, až k poslednímu Odcházení, uváděl na scénu své alter ego (pod jmény Vaněk, Rieger…), není těžké identifikovat pod figurou ekologa Glvače jednoho z autorů, drnovického patriota a sociologa Pavla Klvače, a ve fiktivní obci Brnovice skutečné Drnovice u Vyškova s občanským sdružením Drnka a místními kauzami: předimenzovaným fotbalovým stadionem, rozhlednou a bažinou. Navíc ekoterorista Vlašín, o němž se hovoří v dialogu, je skutečný brněnský ekolog Mojmír Vlašín. Aby bylo dílo ještě zamotanější, autoři v inscenaci také hrají, nikoli ovšem své předobrazy, ale jiné postavy: Pavel Klvač starostu, Mojmír Vlašín místního insitního básníka Srnce, za jehož verši zasvěcení poznají básníka Miroslava Daňka (1929-2007), jehož dílo vydala a popularizuje právě Drnka. Srncovy (Daňkovy) verše tu mají funkci interpunkční, rytmickou, poetizující a slouží i jako žabí můstky, od nichž se k příštím skokům odráží dialog. Hlavního hrdinu Glvače ztělesnil biolog Petr Pařil, místostarostu podnikatele Klauzíčka, jenž chrlí klausovské moudrosti a modrosti (ale je na rozdíl od bývalého prezidenta eurooptimistou), hrál vodohospodář Tomáš Havlíček, agresivního myslivce Lišku zoolog Roman Zajíček a v roli paroubkovsky nafouknutého fotbalového bosse s typickou hláškou „tak určitě“ sklízel potlesk hudební publicista Jiří moravský Brabec; dále hráli David Veselý, Petr Ledvina, Dana Kellnerová a Stáňa Bártová.

Humor je založen na slovních výměnách a záměnách v hanáckém nářečí, s častou konfrontací odborně či politicky korektní řeči vzdělanců a její bezprostřední interpretace z úst prostšího lidu (restituce jako prostituce). Na rozdíl od satiry Miloše Formana Hoří, má panenko ale není Žumpa zlá; Klvač je zde více sběratelem lidového mudrosloví než nahněvaným kritikem nešvarů svých spoluobčanů. Dobře je to vidět na přívětivém vztahu ke šlihovici, která se chlašče při všech poradách, až lakomý starosta (v podání Pavla Klvače) oznámí, že „vobecní došla a svoju vám dávat nebudu“. Zasvěcení diváci si v divadle mohli znovu prožít dramata nedávných ekologických bojů, ostatní plasticky porozuměli jak obecným peripetiím řízení české společnosti, tak vyjednávacím mechanismům v eticky i ekologicky jedinečné lokalitě Drnovic u Vyškova. Provedení v režii Vlašína a Klvače mělo vadu jedinou: na první zhlédnutí bylo v bouřlivě rozesmátém sále těžké zaslechnout, natož vychutnat a domyslet všechny slovní gagy. Je tudíž nezbytné Žumpu nejen vidět, ale i číst.

Jaromír Blažejovský


Soubor Verdis - VERoničí DIvadelní Soubor - je pokračovatelem dvacetileté tradice inscenování příležitostných divadelních představení, která vznikla na půdě tehdejší Československé akademie věd v roce 1993 velmi úspěšnou dramatizací hry Darwin na stromě. Soubor léta hrával pod názvem A.I.D.S. (Akademický Insitní Divadelní Soubor). Představení jsou vždy koncipována jako premiéra a zároveň derniéra. Pokud možno kolem 7. února - svátku sv. Veroniky. Výtěžek letošního benefičního představení byl věnován na podporu Ekologické poradny Veronica.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu