VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Někteří smrtelníci vstupují již za svého života mezi svaté a začínají o jejich životě kolovat různé apokryfy a legendy. To platí i ve světě ochránců přírody o Janu Lacinovi, a proto si u příležitosti jeho významných narozenin dovolím i já pro obecné ponaučení tři z nich citovat:

Kterak měl v batůžku skoro maršálskou hůl

V dobách, kdy po světě chodili Kristus Pán se sv. Petrem, to nebylo, ale bylo to v dobách, kdy se ještě dalo věřit na pohádky, tedy koncem šedesátých let minulého století. Mladý mistr Jan nastoupil u lesů vojanských na místo specialisty typologa. U pánů vojanských měla každá uklízečka nebo i lékárník svou hodnost a k ní i požitky z toho plynoucí. Nejinak tomu bylo i u mistra Jana. Mistr Jan v oddělení typologickém, které tvořil on a přítel mistr Antonín, dělal sobě i jemu velitele. A aby to bylo i zdáli poznat, dostal k tomu zlatou inspektorskou zahrádku a velkou zlatou hvězdu ne na čelo, ale do té zahrádky. V čase onom se po lesnické stránce zpracovával vojanský prostor Vihorlat a už nikdo neví, proč tam mistr Jan jel, jak už to ostatně v těch dobách bývalo zvykem, na motocyklu tzv. jižní cestou. Motocykl má však své vrtochy, a tak se i stalo v podhůří Krupinské vrchoviny na jihu Slovenska ve vojanském prostoru Šahy. I bylo potřeba vyhledat pomoc. Tak tehdy mistr Jan, šestadvacetiletý s inspektorskou zahrádkou a velkou zlatou hvězdou v ní, vstoupil nečekaně mezi nic netušící v poklidu žijící vojanské domorodce, kteří takovou hodnost nikdy v životě předtím ani potom v lesích vojanských neviděli. Co následovalo, lze dodnes vysledovat v onom kraji na skalních kresbách a v lidových pověstech. Ještě nutno podotknout, že kdyby v nejkratším možném čase neodcestoval, byl by on i jeho doprovod oženěn, stal by se tam náčelníkem a hovořil by po zbytek svého pozemského života maďarsky. A ponaučení: Je jistější nuzná existence vědce a pedagoga, než být náčelníkem vojanského újezdu.

Kterak pekl berana ochuceného jalovcem a douškou mateří

Mistr Jan je nejen poeta, vědec a pedagog, ale je znám i svým kulinářským uměním. Takže bylo nasnadě, že se ujal vedení při pečení berana, kterého u Ivana Popa východního na Rusi Podkarpatské hodní pastuchové se slevou věnovali skupině lesnických studentů a pedagogů, aby tam tito neumřeli z přemíry krásy, vědy a nedostatku stravy. Začátek přípravy pečení byl zkušeným mistrem Janem stanoven na desátou hodinu dopolední, aby pečínka byla hotova k podvečernímu návratu z lesů hlubokých, kde všichni usilovně bádali a bloudili. I nejslabší jedinec již před setměním seděl u ohně a všichni mlsně sledovali černajícího barana, kterého mistr Jan mistrně na rožni otáčel. Ale beran nebyl hotov ani zdaleka ani zblízka. Jakmile však padl soumrak z lesa a nebylo již dobře vidět, spadly zábrany a nic nebylo platné mistra Jana ujišťování, že do tří hodin bude už určitě mistrně propečen. Beran byl tak sežrán i s větvičkami jalovce i se snítkami doušky mateří studenty i pedagogy a posléze i mistrem Janem napůl syrový a zlí jazykové tvrdili, že i kostí zbylo nápadně méně, než u takového zvířete bývá normální. A ponaučení: Berana je nutno péci nejen celý den, ale i celou noc.

Kterak to na světě chodí

V čase téhož pobytu u Ivana Popa v blízkosti poloniny Lisickaja přátelští pastuchové než poslali berana, zásobovali lesnické elévy včetně pedagogů mlékem a sýry, aby je při životě udrželi, protože v opačném případě by měli opletačky s hraniční policií, která tento prostor přísně střežila. Nic za to nechtěli, ale ten, kdo svůj majetek neuchránil, tak o něj přišel. Tak se i stalo biogeografickým věrozvěstům, mistru Janovi a mistru Antonínovi. I hořekovali mistři kupodivu ne nad ztrátou nápojů zdravotních a potravin, ale nad ztrátou galoší, pršipláště a kožené brašničky, neb tyto věci byly kouzelné. Nejenže je podědili po mistrovi mistrů mistru Zlatníkovi, ale ony před tři čtvrtě stoletím už na oněch místech i s mistrem Zlatníkem byly. Takovou ztrátu nemohli mistři unést a chtěli se i se životem rozloučit, nebo předčasně odjet. I zželelo se jich nejchytřejšímu ze studentů a vypsal mezi místními pastuchy odměnu 10 dolarů amerických v jednodolarových bankovkách (jiným totiž pro jejich častou falešnost tam nevěřili) za nalezení těchto kouzelných věcí. I stal se zázrak, sabačka v lese našla kouzelné galoše a kouzelnou brašničku. Spokojenost mezi mistry zavládla a života si opět plnými hrstmi užívali. Nikdy se však již nedozvěděli, že tak velkou nohu široko daleko mezi pastuchy nikdo neměl a brašničku plnou vědy nechtěl nikdo ani zadarmo. Cenný pršiplášť však sabačka nenašla. A ponaučení z toho plynoucí: Tvým majetkem může být jen to, co si uhlídáš, a nemáš-li 10 dolarů amerických, tak ani sabačka nic nenajde.

Ivo Dostál