VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přestavba národního hospodářství by měla přispět ke zlepšení životního prostředí racionálnějším čerpáním zdrojů včetně energie. Je naděje, že se sníží spotřeba energie na výrobek a že se zvýší podíl jaderné energie. Zplodiny fosilních paliv se budou pravděpodobně soustavněji čistit a využívat. Třebaže bude imisní zátěž půdy ještě řadu let brzdit regeneraci lesů a vegetace vůbec, je naděje, že se i tu stav časem zlepší.

Jiná situace je v zemědělství - padle mého názoru daleko složitější. Naše zemědělství se snažilo po válce o co nejrychlejší zvýšení výnosů, většinou bez ohledu na kvalitu. Radikální zvětšení lánů vede ke zvýšené erozi jak vodní, tak větrné. Když byla dána přednost průmyslovým hnojivům před stájovými, znamenalo to prudký pokles obsahu humusu v půdách, což vedlo ke ztrátě drobtovité struktury ornice, která je podmínkou její úrodnosti. Likvidací rozptýlené zeleně byl silně omezen stav prospěšného ptactva a predátorského hmyzu, a proto bylo třeba zvyšovat aplikaci biocidů. Vlivem cizorodých látek v krmivu se zhoršil zdravotní stav domácího zvířectva, který je vedle toho zhoršován některými nedomyšlenými chovnými postupy, např. při odchovu telat. Tyto postupy totiž sotva odpovídají poznatkům etologie a hygieny. To vše se pak prostřednictvím potravního řetězce odráží v nepříznivém zdravotním stavu obyvatelstva.

Kromě imisních škod a vlivu chemizace jsou tu také nemalé ztráty orné půdy vlivem výstavby domů a komunikací. Města stále rozšiřují své areály a zabírají okolní vesnice, prostor mezi městem a inkorporovanou vsí se brzy zaplní výstavbou na úkor orné půdy. Doxiadisova vize, kterou označil jako megalopolis nebo ekumenopolis, představuje pro ekologa zlý sen. Megalopolis, tvořící souvislou síť v celé krajině, by totiž vážně narušila individuální teritoria volně žijících zvířat, zvláště větších savců, rozkouskovala by neúnosně populace druhů a nutila živočichy k příbuzenské plemenitbě, a tím k degeneraci. Spolu s civilizačními tlaky, znečištěním atmosféry, půdy a vody by pod tímto náporem rychle degenerovala většina přírodních i polopřírodních ekosystémů - a to by mělo katastrofální význam pro krajinu i člověka. Pohltí-li megalopolis venkovské osídlení, povede to ke stále větší technizaci zemědělství - ale my musíme spíše přikročit k jeho soustavné biologizaci.

Zemědělství má u nás, podobně jako ve většině zemí střední Evropy, ve svých základech zkušenosti podložené zdary i nezdary zemědělců za dobu nejméně sta až dvou set generací lidí, připoutaných k půdě. Zkušenosti, jak hospodařit s přírodou, a ne proti přírodě. Vytvořil se tu neuvědomělý ekosystémový přístup, kterým se uchovala úrodnost půdy (byť nepříliš vysoká) po nejméně pět až šest tisíciletí. Dnešních vysokých úrod se dociluje vysokými (a mnohdy příliš vysokými) doplňky fosilní energie ve formě chemizace apod., ale 
přírodní úrodnost půd se tím značně nebo i zcela narušuje, což má za následek stále se zvyšující ekonomické náklady.

Snad se někomu zdá mé tvrzení o kontinuitě předávání zkušeností po stovky generací nepravděpodobné. Nevěřím totiž, že by se ono stěhování národů, o němž se uvažuje v prehistorických až historických dobách, týkalo všeho obyvatelstva na daném území. Je pravděpodobnější, že migrovala jen složka nepoutaná na půdu, tedy pastevci, zpravidla dobře ozbrojení, kteří se postupně specializovali na vojenské řemeslo. Ti ovládli zemědělskou populaci, která je zásobovala potravinami. Když vojsku kynul vyšší zisk jinde, odtáhli, jak tomu bylo u našich Markomanů a Kvádů, ale zemědělci zůstali. Lze tedy předpokládat, že od neolitu až do nedávných dob si zemědělci předávali zkušenosti z generace na generaci plynule a bez velikých přeryvů. Je také pravděpodobné, že málokterá rolnická kultura dospěla vlastním vývojem a diferenciací až do stadia městského státu, jak se to pravděpodobně podařilo Sumerům. Jinde tato diferenciace přišla spíše z vnějšku.

S takovou situací jsem se setkal v iráckém Kurdistánu, kde ve vysoko v horách položené vesničce se část obyvatelstva zabývala obděláváním kamenitých políček a část jsou pastevci, kočující po značnou část roku. Ti se také starají o zavlažovací kanálky od horských štítů k políčkům. Jsou plně vyzbrojeni a vládnou občinou. Je tu zřetelný kastovní rozdíl, i když v obou případech jde o Kurdy a muslimy.

Konec konců i u nás došlo k podobné diferenciaci. Proč by byl první Přemyslovec označován jako Přemysl Oráč, kdyby to nebyla věc výjimečná? Vládnoucí vrstva ve vlastním českém knížectví se už od prostých rolníků diferencovala a věnovala se nanejvýš lovu. Přemysl byl ovšem výjimka; patřil ke spřízněnému kmeni Lemúzů, kde k podobné diferenciaci zatím nedošlo a patřil zřejmě k vládnoucí složce, protože chodil do elitní školy v Budči (kde se údajně seznámil s Libuší). Takže Libušin sňatek nemusel být v očích českých lechů takovou mezaliancí, jak by tomu bylo za poměrů ve vlastním českém knížectví. Přemysl byl zřejmě hrdý na svůj vzestup a odkázal svým následovníkům své lýčené střevíce, které si měli při nástupu do vládnoucí funkce obouvat na paměť „nízkého“ původu rodu. To odmítl až Václav I. Přítomnost střevíců v královských sbírkách dosvědčuje už Kosmas a podle svědectví Pelcla se dochovaly až do doby Josefa II. Takže pověst o Přemyslu Oráči není jen holý výmysl, i když tu bylo jistě hodně přibájeno.

Pro ještě starší pověsti nemáme žádnou oporu. Zajímavý je tu však údajný výrok legendárního praotce Čecha, že zem, do které se svou družinou přišel, „oplývá mlékem a strdím“. To by svědčilo přinejmenším o tom, že nepřišel do země zcela neobydlené, ale že tu byl rozvinut jak chov dobytka, tak i včelařství. Takže v povědomí lidu tu byla kontinuita osídlení od nepaměti.

Tato tradice byla nyní přervána. Přešlo se na zcela nové, odlišné způsoby hospodaření, z velké části nevyzkoušené v sérii let, a důsledky toho se dostavily ve zhoršeném zdravotním stavu jak domácího zvířectva, tak v konečných důsledcích i lidské populace. Podle mého názoru nelze již tímto směrem pokračovat - nebo to bude mít nenapravitelné následky pro celou populaci. Co tedy dělat? Nejsem zemědělec, ale jako ekolog vidím několik možností jak postupovat. V prvé řadě je třeba bránit naše pole před erozí všemi způsoby. Je třeba obnovit meze tam, kde bránily odnosu půdy a přizpůsobovat agrotechniku naší krajině, a ne naopak.

Zabránit nesmyslné „rekultivaci“ posledních zachovalých niv a mokřadů, které patří k základním stabilizačním složkám krajinného systému. Zavést silně progresívní daň na zbytečně veliké skladovací a provozní prostory továren, zvláště na okraji měst (např. v jižní části Brna). Tam, kde by se šlo důsledně za tímto zdrojem půdy, uvolnilo by se daleko více hektarů, než pochybnou „rekultivací“. Kdysi se pod obilí podséval jetel „strnišťák“, který dal po sklizni hlavní plodiny dobrou píci a současně obohatil půdu jak organickým dusíkem, tak i organickou hmotou. Bylo by třeba najít obdobný postup pro kukuřičná pole, kde je půda nejvíce ohrožena erozí.

Zvyšovat půdní úrodnost pomocí žížal (které nemusíme dovážet z dolarové ciziny, jak to činí některá družstva). Vrátit část rozptýlené zeleně do krajiny a tak umožnit zpěvnému ptactvu i dravcům a predátorskému hmyzu přežít a množit se v naší krajině. Soustavně obohacovat půdu organickými látkami (organická složka komunálních odpadů apod.).

K hubení plevelů používat spíše lehkou mechanizaci, např. obloukové brány a podrývací radličky při pěstování brambor (srov. článek V. Židka v RP 12. 5. 88), než herbicidy. Přijde to levněji a výsledkem je daleko kvalitnější sklizeň.

V chovu dobytka soustavně přihlížet k výsledkům etologických a bioklimatologických výzkumů.

Je třeba se také zamyslet nad celkovou strategií naší výživy. Dnes se preferuje hlavně hovězí maso, což v dané situaci není dobré. Protože víme, že se cizorodé látky koncentrují desetkrát při každém vstupu do vyšší úrovně potravního řetězce, měli bychom aspoň čtvrtinu až třetinu bílkovin získávat přímo z rostlin, např. čočky nebo sóje. Bylo by to daleko zdravější a energeticky méně náročné. Kromě toho bychom měli zpestřovat svůj jídelníček, a ne ho ochuzovat. Kdysi patřily např. jáhly k běžné složce naší potravy. Proso může dávat vysoké výnosy a bylo by jistě s užitkem zavést znovu jeho kulturu.

Konečně by se mělo umožnit jednotlivým rodinám nebo malým družstvům, aby vytvořily drobná „přírodní“ hospodářství s kombinací nejvyspělejší lehké techniky a starých tradic, vyrábět a zpeněžovat zdravější potraviny, než je zatím možno produkovat ve větších závodech. Tím by aspoň část obyvatelstva, hlavně děti, měly možnost získat zdravější potravu, než je možno dostat na běžném trhu. To je jen několik námětů z ekologického hlediska; je třeba, aby se nad celou problematikou zamysleli staří hospodáři a aby jejich náměty byly plně využity. Je totiž reálné nebezpečí, ze tou cestou v zemědělské produkci, jakou postupujeme nyní, se ocitneme dříve nebo později na samém okraji propasti.