VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jana Lacinu všichni čtenáři časopisu Veronica dobře znají. Úvodníkem v roce 1986 zahájil první číslo a v následujících 27 ročnících vyšlo 140 jeho článků, fejetonů, esejů, sloupků, zpráv i recenzí - vždy psaných nezaměnitelně svébytným, laskavým lyrickým stylem - svědčících o jeho neobyčejně rozsáhlých odborných znalostech přírody a také prozrazujících hluboce prožívanou lásku ke všem rozmanitým krajinám, které celý život objevuje, mnohé při vědeckém geobiocenologickém výzkumu, při svých, jak říká „odborných toulkách“.

Osobnost laskavého tuláka Jana Laciny formovala krajina Tišnovska. V Tišnově se 9. 1. 1944 narodil, ve městě pod majestátní horou Květnicí a zalesněným kopcem Klucaninou vyrůstal, na tišnovském gymnáziu začal v době studia vydávat nástěnné „Lesní noviny“, kde uveřejňoval svá pozorování přírody. Rodnému městu a kraji zůstal trvale věrný, rád se sem ze svých badatelských toulek různými krajinami vrací. Při studiu na Lesnické fakultě v Brně byl jeho velkým vzorem profesor Alois Zlatník, zakladatel československé geobiocenologie a významný průkopník vědecky podložené ochrany přírody, na nějž ve své odborné a vědecké činnosti navazuje. Ke stému výročí narození věnoval prof. Zlatníkovi ve Veronice „Geobiocenologickou kytici“ (Veronica č. 2/2002, s. 14). Na Lesnické fakultě Jan Lacina založil studentský časopis LEF a několik let byl jeho šéfredaktorem a také hlavním přispěvatelem.

Po skončení studia se osm let zabýval typologickým mapováním lesa a putoval přitom vojenskými lesy celého Československa jako specialista stanovištního průzkumu. V roce 1974 nastoupil Jan Lacina do Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně a po jeho zrušení v roce 1994 pokračuje v biogeografickém a geobiocenologickém výzkumu krajiny v oddělení environmentální geografie Ústavu geoniky AV ČR. Jako autor nebo spoluautor publikoval více než 200 odborných prací. Připomenu alespoň některé krajiny, které podrobně zkoumal a kam se často vrací: okolí vodního díla Nové Mlýny, území ovlivněné energetickou soustavou Dukovany- Dalešice, okres Blansko, CHKO Žďárské vrchy, NP Podyjí, přírodní parky Svratecká hornatina a Halasovo Kunštátsko, Ostravsko, okolí Rožné, povodí Bečvy, povodí Trkmanky, povodí Morávky, okolí české vesnice Svatá Helena v rumunském Banátu, studoval vegetaci sesuvů v moravských Karpatech, v ukrajinských Východních Karpatech obnovoval trvalé výzkumné plochy prof. A. Zlatníka v pohoří Javorník, Stužica a Pop Ivan Maramurešský…

Své bádání Jan Lacina důsledně zaměřuje na ochranu přírody a krajiny. V roce 2003 shrnul své poznatky v habilitační práci „Sozologické aspekty geobiocenologie“ a po jejím obhájení se stal docentem v oboru ekologie lesa. K jeho velkým úspěchům patří například to, že se mu díky dlouhodobému vytrvalému úsilí podařilo prosadit vyhlášení 15 přírodních rezervací a památek v milované krajině Sýkořské hornatiny. Velmi významně se podílel při vytváření československé koncepce tvorby územních systémů ekologické stability krajiny a na tvorbě prvních projektů, které v této souvislosti vznikly.

Od roku 1992 působí Jan Lacina také jako oblíbený vysokoškolský pedagog. Má vzácný dar předávat studentům nejen odborné znalosti, ale také je vést k obdivu a lásce k přírodě a k poznání potřeby její ochrany. Na Mendelově univerzitě v Brně přednáší předměty geobiocenologie a péče o lesní rezervace, na Masarykově univerzitě přednášel předmět struktury vegetačního krytu krajiny. Byl vedoucím 40 úspěšně obhájených bakalářských a diplomových prací. Ve třech oborech (ekologie lesa na Mendelově univerzitě, fyzická geografie na Masarykově univerzitě, environmentální geografie na Ostravské univerzitě) působí jako školitel disertačních prací. Pod jeho laskavým vedením získalo titul Ph.D. deset studentů postgraduálního studia.

Za dlouholetou práci ve výzkumu rodného kraje a osvětovou činnost obdržel Jan Lacina v roce 2013 Cenu města Tišnova. Zasloužil si to tím, že se dlouhodobě výzkumem přírody rodného kraje zabývá a že výsledky svých odborných toulek krajinou soustavně předává veřejnosti. Nejvýznamnějším příkladem je obsáhlá odborná, ale přitom srozumitelně napsaná kniha „Květnice a příroda Tišnovska“, kterou výtečně ilustroval malíř Vojtěch Štolfa. Zasvěcené kapitoly o přírodě a krajině napsal do řady vlastivědných knih o různých obcích rodného kraje (Doubravník, Lomnice, Skryje, Újezd u Tišnova, Dolní Loučky, Vír, Chudobín). Za deset let spolupráce s Tišnovskou televizí připravil 70 relací pořadu „Příroda Tišnovska“. Nezaměnitelný rozvážný hlas Jana Laciny slýcháme často i v brněnském rozhlasu, kde při putování moravskými krajinami představuje jejich podstatné rysy a objasňuje, jak tyto krajiny ovlivnily tvorbu spisovatelů a výtvarníků.

Kořeny celoživotního zaujetí Jana Laciny výtvarným uměním sahají do dětských let, kdy na chalupě ve Sněžném navštěvoval strýce Bohdana Lacinu, významného brněnského grafika a malíře, autora svébytných obrazů krajiny Českomoravské vysočiny. Jan Lacina je zručný kreslíř, v mládí tvořil a také vystavoval své kresby a originální koláže. Později se mu podařilo smysluplně spojit svou odbornou profesi a znalost výtvarného umění. Často zasvěceným úvodním slovem zahajuje výstavy malířů a fotografů krajinářů (J. Jambor, M. Spurný, V. Štolfa). Závěrečný oddíl Atlasu krajiny České republiky, který je věnován krajinomalbě, doprovodil výtečným esejem „Reflexe české krajiny ve výtvarném umění z pohledu krajinného ekologa“. Soustavně se Jan Lacina zabývá hodnocením změn krajiny na základě srovnání současného stavu a stavu, který je znázorněn na starých obrazech. Ve Veronice zahájil loni cyklus článků Vcházení do obrazů představením změn krajiny Vysočiny na místech, která v minulém století na svých realistických krajinomalbách zachytil malíř Josef Jambor.

Pokusil jsem se představit Jana Lacinu jako vědce, ochránce přírody, pedagoga, popularizátora a znalce krajinomalby. Především je to dobrý a laskavý člověk, nesetkal jsem se nikdy s nikým, kdo by jej neměl rád. Do dalších let mu přejme, aby jej volání datla černého na milované Klucanině stále vyzývalo k dalším odborným toulkám krajinami, neboť o svém budoucím životě skromně říká: „Dokud budou na Klucanině černí datlové, budu mít pro co žít.“

Antonín Buček