VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ač většina popularizujících článků a textů na internetu začíná čísly zobrazujícími celkový počet druhů cévnatých rostlin v ČR oproti počtu druhů nepůvodních či invazních nebo jejich procenta, dovolím si článek započít jinak. I když nepatřím mezi dědy botanické vědy, v mé paměti je uloženo mnoho obrázků lokalit, které jsem coby mladší, případně začínající adept botaniky navštěvoval. Některé jen jednou, jiné opakovaně. Nemohu se ubránit dojmu, že na tři čtvrtiny z nich nemám chuť se již podívat, neb tam neuvidím a nenajdu nic příjemného z rostlinného světa. I když převratného jistojistě ano: uvidím ten obrovský rozdíl mezi obrázkem v mé paměti a novým stavem věcí. Na některých lokalitách je to vskutku šok, téměř jednodruhové monocenózy druhu, který jsem tam před tím vůbec neviděl, nebo nesečené porosty několika dominujících druhů, o které nikdo nejeví zájem. Přemýšleje o této hrůzné skutečnosti, v mysli lámu pomyslnou hůlku nad takovou lokalitou a nemohu se sem přece jít už nikdy podívat. Mimo to si okamžitě pokládám logickou otázku směřující přímo do černého: jak je to vůbec možné, čím vším to může být způsobeno a jak to vůbec začalo? Jednotlivosti jakožto odpovědi na tyto otázky proberu tedy postupně.

Co to jsou invazní rostliny, které považujeme v naší krajině za vetřelce?

Jsou to druhy, které nejsou u nás původní, byly k nám zavlečeny (úmyslně či neúmyslně), samostatně se rozmnožují a tvoří populace v rámci opakujících se životních cyklů, tvoří reproduktivní diaspory často ve velkém množství a mají potenciál šířit se na značné vzdálenosti od rodičovských rostlin nebo od místa primární introdukce. Můžeme ještě dodat, že se v krajině masově šíří, vytvářejí husté porosty a často silně ovlivňují domácí druhy a společenstva.

Proč nám tedy v krajině vadí nebo čím škodí?

Invazní rostliny mění vlastnosti ekosystémů, ohrožují biodiverzitu a jejich aktivita v krajině má ekonomický dopad, ať už přímý, nebo nepřímý, tedy v podobě financí vynakládaných na jejich likvidaci (nebo jen omezování).

Jaký je jejich vliv na druhovou diverzitu?

Snad nejhorší vlastností invazních rostlin je jejich častá vysoká konkurenceschopnost na stanovišti. Týká se to především druhů, které tvoří zapojené vysoké porosty, hustě a hluboko koření, odebírají velké množství živin a tvoří velké množství biomasy, jsou schopny totálně stínit půdu a tím vším silně konkurovat původním druhům naší flóry. Snad nejhorší v tomto je křídlatka japonská (Reynoutria japonica), na napadených biotopech snižuje druhovou diverzitu o 66-86 %. U našich známých invazních druhů je však běžná redukce druhové diverzity napadeného biotopu o 30-50 %. Některé, jako bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) nebo slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus), mohou vytvořit monocenózy, jejichž pokryvnost není možné hodnotit jinak než stupněm 5 Braun-Blanquetovy stupnice, tedy až 100 %. Invazní severoamerická střemcha pozdní (Padus serotina) může velmi drasticky zastínit bylinné patro napadeného lesa (vytvoří velmi husté keřové patro), a snížit tak druhovou bohatost biotopu na minimum. Nemusím připomínat, že při těchto jevech mizí citlivé druhy jako první.

Jak a čím jsou nebezpečné?

Např. toxicita. Vezměme několik příkladů. Již výše zmíněná střemcha pozdní plodí tmavé peckovičky, roznášené ptáky, které jsou pro člověka toxické. Nebezpečné tedy jen pro bezdomovce s nedostatkem stravy. Případ bolševníku velkolepého snad není třeba připomínat: rostlina obsahuje fotosenzitivní furanokumariny, které jsou obsažené ve šťávě narušených stonků, listů a jejich řapíků; při potřísnění pokožky a následném osvícení sluncem způsobují popáleninu pokožky až II. stupně. Nicméně pokud tento přírodní produkt spolkneme, nic se nám nestane: na sliznice se slunce nedostane. Z tohoto poznatku pramenila potřeba kubáňských pícninářů-výzkumníků vyšlechtit bolševník s velkým výnosem biomasy, který by byl šťavnatou pící pro dobytek. Povedlo se: odrůda dostala název Úspěch a přinášela až 2 200 q píce z hektaru. Kořeny akátu (Robinia pseudacacia) uvolňují do půdy toxické kompetitivní látky, které potlačují nejen další dřeviny v porostu, ale především byliny hlouběji kořenící. Listy mohou být toxické pro koně. Rozkladem odumřelých bakteriálních hlízek na kořenech se do půdy uvolňuje značné množství dusíkatých látek, které biotop ve svém důsledku velmi silně ruderalizují.

Na tomto místě bychom mohli stránku škodlivosti otočit a vybírat opak: akát má velmi dobré, tvrdé dřevo, o které je zájem i v zahraničí. Jeho primární introdukce do krajiny byla spojena se snahou o zmírnění eroze, pastvu pro včely a zdroj kůlů pro okolní vinice, takže jen pro užitečné věci. V Německu křídlatku japonskou pěstují záměrně jako hyperakumulátor odstraňující z kontaminované půdy těžké kovy a je nedaleko doba, kdy se tato rostlina bude záměrně vysazovat a využívat jako energetická plodina.

Kde je zejména najdeme?

V současné krajině silně ovlivněné člověkem je pro invazní druhy snadné najít místo k uchycení. Nejčastěji bývají obsazována místa silně narušená člověkem, jako jsou různé obnažené plochy po stavebních pracích, úpravách terénu, ale často jsou to lokality, kde se upustilo od pravidelných zásahů člověka (bývalé sečené a spásané louky, zarůstající meze, okraje lesů a břehy řek). Vnějším podnětem pro atak a stabilizaci invazních druhů v konkrétním biotopu může být náhlá změna disturbancí (jejich fluktuace), což mění příkon zdrojů (světlo, voda, živiny), které jsou zde k dispozici. Uvádí se, že invazní druhy jsou nejvíce zastoupeny na mezofilních a člověkem silně ovlivněných biotopech, kde nepotřebují žádnou velkou ekologickou adaptaci, neboť jsou to nejčastěji druhy se širokou ekologickou valencí. Můžeme však hovořit o tzv. regionální nebezpečnosti invazních druhů, která je podmíněna jejich ekologickými nároky nebo tolerancí vůči stanovišti (viz box níže).

Nejčastějšími migračními drahami pro šíření diaspor invazních druhů v krajině jsou koridory (silnice, železnice, cesty, vodní toky - šíření i proti toku vodoteče, břehové porosty bez údržby) a postupně vznikají lokální centra při postupu krajinou. Města jsou zase ideální tepelné ostrovy pro existenci a rozmnožování náročných druhů. Důsledkem exponenciálního nárůstu populací nebo ostrůvků invazních druhů v krajině je mimo jiné i „propagule pressure“ (tlak diaspor), tedy obrovská produkce rozmnožovacích jednotek ze zdrojů, které se co do počtu i pokryvnosti zvyšují a mohou atakovat každý silně narušený biotop v krajině.

Jak proti nim bojovat?

Legislativa ČR, ač za to často kritizována, má přece jen potenciál, s kterým lze pracovat při omezování invazních druhů v krajině. V prvé řadě je to zákon 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a dále zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči. Oba poskytují značné pravomoci jak při prevenci, tak i kurativě napadených pozemků. Podle mého odhadu jsou však paragrafy týkající se invazních druhů v praxi jen velmi málo využívány.

Redukce (likvidace) invazních rostlin, ať již zvolíme mechanickou, chemickou nebo biologickou cestu, je vždy nákladnou záležitostí. V současné době je však možnost využít některých finančních zdrojů, jež nám umožňuje členství v Evropské unii. Jedná se především o programy LIFE, operační program Životní prostředí či program INTERREG (viz článek Aleše Rudla). Významné omezení při redukci invazních druhů se týká vlastnických práv. Vlastníci pozemků, na nichž rostou invazní druhy, by měli souhlasit se zásahem. Jiná omezení mohou být dána druhem pozemku, případně omezeními vyplývajícími z kategorie ochrany, do nichž pozemek spadá (ZCHÚ, hygienické pásmo ochrany podzemních vod), ve ZCHÚ (CHKO, NPR, NPP, PR a PP) je nutné v maximální míře respektovat platné plány péče.

Za nejúčinnější způsob likvidace (redukce) invazních druhů lze považovat kombinaci mechanických a chemických metod aplikovaných ve vhodné fenologické fázi (maximální tvorba biomasy). Je nutné respektovat převažující způsob šíření invazní rostliny. Základním principem regulace invazních rostlin je zabránění jejich šíření, tj. u vegetativně se šířících druhů mechanicky poškozovat nadzemní část rostlin v době před květem nebo v době květu), kdy je v podzemních orgánech malá zásoba živin. Mechanické metody je nutné kombinovat s chemickými, při nichž lze zasáhnout i podzemní orgány (např. Roundup Biaktiv). U generativně se šířících rostlin je nutno zasahovat kosením a vytrháváním v době květu tak, aby nedošlo k dozrání a diseminaci.

Kdy je to možné či potřebné?

Nyní víme, že oba invazní druhy rodu zlatobýl (Solidago) mohou vytvořit až 20 000 nažek na jedné rostlině, mají lámavé oddenky, které se šíří vodou a rychlost invaze byla spočítána na 700-900 km² za rok (celosvětově). U takových je vskutku potřebné zasáhnout dříve, než budeme mít monocenózy zlatobýlu úplně všude.

O které druhy jde?

V současné době máme ve flóře ČR 61 invazních druhů, z nichž je 21 archeofytů (druhů, které jsou spojeny s člověkem delší historický úsek až do konce středověku) a 41 neofytů (tedy těch druhů, které k nám přicestovaly po objevení Ameriky, asi od roku 1500 až do současnosti). Větší újmu nám velmi pravděpodobně způsobují neofyty. Z těch zde lze jmenovat např. tyto: Acer negundo (javor jasanolistý), Ailanthus altissima (pajasan žláznatý), Amaranthus powellii (laskavec zelenoklasý), Ambrosia artemisiifolia (ambrozie peřenolistá), Asclepias syriaca (klejicha hedvábná), Aster lanceolatus (hvězdnice kopinatá), Bidens frondosa (dvouzubec černoplodý), Bunias orientalis (rukevník východní), Cuscuta campestris (kokotice ladní), Echinocystis lobata (štětinec laločnatý), Echinops sphaerocephalus subsp. sphaerocephalus (bělotrn kulatohlavý), Galinsoga parviflora (pěťour maloúborný), Helianthus tuberosus (slunečnice topinambur), Heracleum mantegazzianum (bolševník velkolepý), Impatiens glandulifera (netýkavka žláznatá), Kochia scoparia (bytel metlatý), Lupinus polyphyllus (lupina mnoholistá), Lycium barbarum (kustovnice cizí), Mahonia aquifolium (mahónie cesmínolistá), Oxalis dillenii (šťavel prérijní), Parthe-nocissus inserta (loubinec popínavý), Populus × canadensis (topol kanadský), Prunus serotina (střemcha pozdní), Reynoutria japonica var. japonica (křídlatka japonská), Robinia pseudacacia (trnovník akát), Rudbeckia laciniata (třapatka dřípatá), Rumex alpinus (šťovík alpský), R. longifolius subsp. sourekii (šťovík dlouholistý Šourkův), Sisymbrium loeselii (hulevník Loeselův), Solidago canadensis (zlatobýl kanadský), Symphoricarpos albus (pámelník bílý) a Telekia speciosa (kolotočník ozdobný).

Najdeme je přitom na různých stanovištích, viz následující příklady. Druhy provázející vodní toky a jejich nivy: křídlatka japonská a sachalinská, zlatobýl obrovský, netýkavka žláznatá; druhy teplých oblastí: pajasan žláznatý, hvězdnice kopinatá, slunečnice topinambur, třapatka dřípatá; křoviny a teplomilné trávníky, meze: kustovnice cizí, mahónie cesmínolistá, trnovník akát; podhorské lesy karpatské i hercynské oblasti: kolotočník ozdobný; podrost listnatých, smíšených i jehličnatých lesů: netýkavka malokvětá.

Doc. Ing. Radomír Řepka, Ph.D., Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně.