VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Požáry ze čtyř stran, hoří léto. // Omamně kvetou akátové háje…“ jsou verše Jana Skácela z básně „Hoří léto“. Jak vidno, Skácel k akátu projevil jakýsi obdiv. Proč ale taková pocta? Co ho vedlo k tomu, aby vzpomenul omamné květy trnovníku? Pojďme se zamyslet a poodhalit tajnosti akátu, objasnit, proč to není s akátem a jinými invazními rostlinami jednoduché.

Pochopit akát není snadné. Kdo s ním spolupracoval, ví už něco o vzájemném sbližování, vytváření kompromisů, snad i utváření až přátelských vztahů. Během několikaleté praxe v péči o krajinu jsem měl možnost se s ním důvěrně seznámit.

Proč trnovník? Aby se akát ubránil nezvaným hostům, evolučně si vytvořil palisty, které se mění na trny, ty jsou dvojího typu. Ve fázi letorostů se jedná o nezdřevnatělé a pružné jehličky. Daleko snadněji se jimi popícháte než staršími zdřevnatělými trny. Zajímavostí je, že čím je akát starší, tím méně trnů má.

Co mě i Skácela nejvíce okouzluje, jsou akátí květy. Kvetou od června do července a jsou doslova pastvou pro medonosný hmyz. Zkuste se zeptat včelaře, jaký je nejlepší med. Odpoví, že akátový. I samotná vůně je okouzlující. Kdo se setkal s trnovníkem blíže, nezná pronikavější vůni dřeviny z celé šíře říše rostlinné. Květy jsou jedinou částí, která se dá jíst, mají lehce omamný účinek. Ostatní části akátu nejsou poživatelné nebo v případě výluhu z kůry ani pitelné.

Akát se rozmnožuje nejen semeny (mimochodem: jsou hodně hořká), ale i vegetativně pomocí výmladků. Světe div se, akát se daleko lépe rozmnožuje vegetativně. Semínku to totiž nějakou dobu trvá, navíc musí dojít ke stratifikaci. Stačí několik dávek slunečního svitu, kdy se černé semínko prohřeje a dá impulz embryu uvnitř. Pomáhá narušení plodu koly aut nebo zašlapání. Vegetativní strategie akátu je však propracovaný systém. Akát velmi dobře zmlazuje z poškozené nadzemní části i z kořene na vzdálenost několika desítek metrů pomocí kořenových výstřelků. Pokud se zbavujeme akátu, nelze tak činit bez chemického ošetření proti zmlazení. Jinak hrozí obrůstání geometrickou řadou a jeho pomsta je doslova sladká.

Trnovník je cenný díky svému dřevu. Je poměrně tvrdé a přirozeně „namořeno“ flavinoidy, které způsobují odolnost vůči hnilobám. Odkorněný materiál se osvědčil na různé stojany, sloupy, zábradlí, mostky či povalové chodníky. Jádro akátu má různé barvy. Běžně se setkáme s šedozelenou barvou. Potkat se můžeme ale i s nádechy fialové, temnozelené, modré, hnědé, černé i bílé barvy. Naprostým unikátem je rudě červené jádro. Takový nález se poštěstí jen málokomu.

Důležitou vlastností akátu je jeho kořenová vybavenost. Neb trnovník patří do čeledi bobovitých, má na svých kořenech hlízkovité bakterie rodu Rhizobium. Ty, stručně řečeno, přeměňují vzdušný dusík na dusík přístupný rostlinám a fixují ho v půdě. Akát díky tomu kolem sebe vytváří velmi živné prostředí, čímž si vytváří podmínky pro svůj rychlý a houževnatý růst. Proto je akát velmi rychle rostoucí dřevina. Neošetřené výmladky dokáží během jednoho roku dorůst až čtyř metrů. K podzemnímu arzenálu akátu patří také alopatické látky, které kořeny vylučují do prostředí. Akát se tak brání možné konkurenci, inhibuje ostatní druhy rostlin a vše dokola doslova otravuje. Stejnou vlastnost toxicity mají listy i kůra.

Vážné, invážné

Co je trnovníkem v oku mnoha zasvěceným, je tedy jeho vynikající invazivnost. Vytlačuje původní druhy a „zatracuje“ (původně bylo zvoleno slovo „znehodnocuje“) mnohdy celá společenstva. Trnovník akát je pro naše rostliny velkým soupeřem, do svého rajonu nepustí mnoho jiných rostlin a často kolem sebe vytváří společenstva tvořená pouze jím. Pokusy odolávat si daly do vínku zejména ruderálové jako kopřiva, vlaštovičník nebo černý bez.

Historické kořeny akátu sahají do Střední a Severní Ameriky. Do Evropy, resp. Francie byl přivezen kolem roku 1640 botanikem Jeanem Robinem. Do českých zemí se dostal až na začátku 18. století. Používal se jako skvělá, vzhledná a vonící parková dřevina; ostatně je tomu tak beze změny dodnes. Tehdejší oči zahradníků žasly nad jeho rychlým růstem, romantici pak nad malebností jeho pokřivených korun a cizokrajností.

Akát roste v suchu, na skalách, nevadí mu dokonce ani mírné zaplavení. Vysazoval se v okrasných zahradách a parcích, odkud časem sběhl do volné krajiny. K tomu přispělo i osazovaní železničních náspů, neúrodných polních kazů, lomů, hald, četně přispěly různé okrašlovací spolky. Jižně od Brna, na Želešicku, se v první polovině 20. století akátem zalesňovalo.

Během času zdomácněl a stal se běžnou součástí volné krajiny, zejména v nížinných oblastech. Vždyť i Skácel přisoudil akát krajinám jižní Moravy. Jenomže tady končí legrace. Akát se urval z řetězu. Z důvodu mnohaleté absence péče o krajinu došlo k jeho velké invazi. Velmi problematický je jeho výskyt v chráněných územích. Zasaženy jsou významné lesní i nelesní biotopy, především lokality stepních trávníků. Akát a mnoho dalších agresivních cizozemců mění lokality k obrazu svému, což je velký bol naší krajiny.

„Chraniž dnes milostivě myšlenky mé i ostříhejž vtipy moje, aby nevzbudily nelibost mocností této země…“ (J. Neruda)

Nad trnovníkem zůstává rozum stát. Není paradoxnější rostliny - jednou skupinou lidí je nenáviděn, druhou skupinou opěvován do nebes. Jednoznačně ho odsuzovat nelze. Nejlépe bychom mohli vztah k akátu popsat slovy římského básníka Gaia Valeria Catulla: „Odi et amo. Quare id faciam fortasse requiris. Nescio. Sed fieri sentio et excrucior.“ Čili: „Nenávidím a miluji. Možná se ptáš, proč tak činím? Nevím. Ale cítím, že tomu tak je, a mučím se.“ V parcích i uličních výsadbách je půvabným prvkem, natož když vykvete a květy ozáří do běla vše kolem. Ale!

Ve volné krajině je při masivním výskytu pohromou. Naopak v udržitelné formě je jeho výskyt možným řešením různých nemilých situací. Akátové remízky jsou v chudé agrární krajině leckdy lepší než pustá poušť bez jediného stromu. To stejné platí pro rokle a strže, kde trnovník plní funkci stabilizační a protierozní. Je však nutné mít se stále na pozoru, být ve střehu a uvažovat o akátu s obrovitou rezervou a rozhodně v extravilánu jej nesázet. Akátové lesíky je třeba časem přeměnit na trvale udržitelnější porosty tvořené původními druhy - duby, habry, lípami, javory. V chráněných územích eradikovat, eradikovat a zase eradikovat. Nelze říci, že by udržování nebo snad pěstění akátu bylo zahrávání si s ohněm. Avšak v trvalém bezlesí, kde nemají místo ani původní druhy, nelze tolerovat ani akát. Akát má ale velmi blízko v přirovnání k ohni. Může být sluha, který omamně kvete, nebo i pán, jenž hoří do všech stran. Začneme-li si něco s akátem, není to boj na celý život, ale přímo přátelství na celý život. Bude vaším přítelem do konce života, kterého se budete vždycky, když ho potkáte, ptát, co dělá a jak se mu daří.

Eradikace?

Jestliže se už rozhodneme pro eradikaci akátu, je nutné se držet několika zásad. K hubení přistupujeme zpravidla v druhé polovině léta, kdy režim vodivých pletiv má sestupnou tendenci. Optimální je přelom srpna a září, vhodný čas může být dokonce i v listopadu až únoru, nesmí však mrznout. Samotná likvidace je následující. Mladé výmladky se vycvakávají zahradnickými nůžkami, semenáčky můžeme lehce vytrhnout ze země. Tlustší kmeny se uřežou pilou. Důležité je ihned (maximálně do pěti hodin!) řeznou plochu zatřít roztokem totálního herbicidu v poměru 1 : 3. Na menší rány použijeme štěteček, na větší štětku. Dbejme také na bezpečnost - použití gumových rukavic a dlouhého oděvu je nutností. Pakliže zatření vynecháme, akát použije obranný mechanismus a vytvoří stovky nových výmladků jak z pařezu, tak z kořenů. Vzrostlé akáty lze potlačit několika způsoby. Přístupy ohledně zatírání se různí, někdo chemii nevolí, někdo ano. Osvědčil se řez na vysoký pařez, kdy vzrostlý akát uřízneme ve výšce 1,5 metru. Výhodou vysokého pařezu je, že akát investuje všechnu energii do pařezu, nikoliv do kořenových výstřelků. Druhý rok stačí odřezat zmlazený vršek pařezu. Můžeme také zvolit kroužkování kmene, který nařízneme kolem dokola v několika úrovních. Postačí tři „kroužky“. Další možností je navrtání kmenu. Z každé světové strany se vyvrtají silnějším vrtákem 15 cm velké díry. Do čtyř vyvrtaných děr nalijeme roztok herbicidu a díry zašpuntujeme. V obou případech dochází k defoliaci do dvou týdnů. Další rok je třeba provést kontrolu, mnohdy se stane, že uhyne pouze část rostliny. Pokud se dáme na likvidaci akátu, je potřeba počítat s kontrolami minimálně na tři léta dopředu. Nedodržení zásad vede ke stálému rozšiřování akátu v krajině a boj se stává bojem s větrnými mlýny. 

Invazní rostliny v příkladu

Invazní rostlinu je možné si představit na příkladu mladého muže. Doma je to ideál krásy a mravů nejlepších kvalit. Nepije, nekouří, nemluví hrubě, rodiče oslovuje maminko a tatínku, prarodiče mají z vnoučátka radost, prostě radost pohledět. Je-li však tento hoch mimo domov, dá-li se třebas na vysokoškolská studia, může se změnit v malou bestii chovající se jako sedmihlavá saň vytržená z kontextu domova. Nezřízené pití alkoholických nápojů je na denním pořádku, kuřácká intermezza jako tovární komplexy, oplývá mluvou blížící se dlaždičskému cechu, a pokud neoslovuje rodiče křestními jmény, raději se k nim nezná. Asi nějak tak se chová invazní rostlina. Z dalších rebelů naší krajiny kromě akátu jmenujme bolševník velkolepý, křídlatky, vejmutovku, pajasan aj.

Ing. Vilém Jurek - Rezekvítek, úsek Péče o přírodu. Zabývá se managementem krajiny, ochranou přírody v chráněných územích a ekologickou obnovou v lomech.