VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) je jednou z nejznámějších zavlečených invazních rostlin na našem území. Pochází ze západní části Himálaje a do Evropy byla přivezena jako okrasná rostlina. Zaujala pravděpodobně svými nápadnými květy v široké škále barev od bílé až po temně fialovou, které se objevují od poloviny léta až do zámrazu, tedy v době, kdy již většina rostlin mírného pásma nekvete. Poprvé byla pěstována ve Velké Británii ze semen zaslaných z Kašmíru do botanické zahrady v Kew v roce 1839. O její velké popularitě, která významně přispěla k jejímu prvotnímu šíření, svědčí označení uvedené v zahradnickém časopise Curtis’s Botanical Magazine z roku 1843: „velmi žádaná vysoce odolná rostlina“, „je jen málo vhodnějších rostlin, kterým se daří v každé zahrádce“ nebo anglický lidový název „orchidej chudých“. Byla také používána včelaři jako medonosná rostlina, protože květy obsahují velké množství nektaru, navíc v době, kdy je potravní nabídka pro včely omezená.

Jak se později ukázalo, netýkavce se výborně daří, a to nejen v zahrádkách. Záhy došlo k jejímu zplanění, které bylo zaznamenáno již v padesátých letech devatenáctého století. Nepřekvapí, že záznamy pocházejí ze země, kam byla poprvé dovezena, tedy z Velké Británie. V současnosti se vyskytuje prakticky v celém mírném pásu severní polokoule. Na českém území byla poprvé pěstována v roce 1846 v zámecké zahradě v Červeném Hrádku u Jirkova. Zplanění bylo poprvé zaznamenáno v roce 1896 na nedalekém Litoměřicku (Slavík, 1997). Invaze druhu započala ve třicátých letech dvacátého století a od té doby se netýkavka rozšířila prakticky na celé území České republiky vyjma horských oblastí, kam se v budoucnu pravděpodobně rozšíří, protože ve své domovině se vyskytuje až do 4 000 m n.m. Díky masivnímu šíření byla zařazena mezi nejobávanější invazní rostliny Evropy v databázi DAISIE. Na příčiny úspěchu netýkavky žláznaté se zaměřoval jeden z projektů Botanického ústavu, ve kterém jsme tento druh srovnávali s dalšími dvěma blízce příbuznými druhy vyskytujícími se na našem území - domácí netýkavkou nedůtklivou (Impatiens noli-tangere) a taktéž invazní netýkavkou malokvětou (Impatiens parviflora).

Ekologické nároky všech tří druhů se částečně překrývají, a proto se často vyskytují společně. Na vybraných lokalitách jsme zjišťovali, jak je překryv nároků silný a zda jsou druhy schopné v rámci téže lokality dlouhodobě růst společně. Zjistili jsme, že soužití druhů je možné, protože se liší jejich nároky na půdní vlhkost a zástin stanoviště. Pokud se netýkavka žláznatá vyskytuje společně s oběma příbuznými druhy, omezuje jejich růst i produkci semen, která je pro zachování populací jednoletých druhů životně důležitá. Podmínky, ve kterých roste v přírodě, odpovídají optimálním růstovým podmínkám zjištěným v pokusu, při němž jsme měnili zastínění a dostupnost vody. Ostatní dva příbuzné druhy se ale ve svém růstovém optimu s netýkavkou žláznatou shodují a také lépe rostou při slabším zastínění. Z toho vyplývá, že na místech společného výskytu s netýkavkou žláznatou mohly být tímto invazním druhem vytlačeny mimo své růstové optimum. To samé může platit i pro další nepříbuzné druhy rostlin.

Příčiny invaze

Příčin, proč netýkavka žláznatá vytlačuje ostatní druhy, je několik. První spočívá v jejím mohutném vzrůstu; tuto výhodu si udržuje během celého životního cyklu; již od velmi raných stadií je větší než ostatní druhy netýkavek. Plně vyvinutá dospělá rostlina dosahuje výšky přes 2,5 m a je tak zdaleka nejvyšší bylinou naší flóry. V přítomnosti sousedních rostlin výrazně prodlužuje stonky, což jí umožňuje umístit poměrně velké, až 18 cm dlouhé a až 7 cm široké listy do vyšších pater porostu, kde je lepší dostupnost světla, a současně sousedy zastínit a omezit tak jejich růst. Další možnou příčinou úspěchu tohoto druhu je schopnost tolerovat velmi široké rozmezí podmínek prostředí. I když dává přednost málo zastíněným místům, je schopná přežívat i v hlubokém stínu v lesním podrostu. Kromě toho může růst jak na velmi mokrých až podmáčených, tak i na poměrně suchých místech s půdní vlhkostí okolo 10 %. Dostupnost vody v tomto rozmezí nijak zásadně neovlivňuje její růst ani produkci semen, kterou výrazně převyšuje další druhy. Semena klíčí poměrně brzy zjara, často dříve než semena ostatních druhů, a klíčení je velmi synchronizované. Díky obrovské produkci semen i jejich vysoké, až 100% klíčivosti tak často vznikne zapojený porost semenáčů, tvořících jakýsi baldachýn, pod kterým nejsou ostatní druhy, zvláště jejich semenáče, schopné dobře růst. Dospělé rostliny přežívají do pozdního podzimu. Tím, že hynou až s prvními mrazy, udržují volný prostor pro semenáče klíčící v následujícím roce. Byla zaznamenána produkce alelopatických látek, které brání v růstu ostatním rostlinám.

Rozšiřování netýkavky

Nízká tolerance vůči mrazu v kombinaci s časným klíčením může pro netýkavky znamenat značné riziko, protože mladé rostliny mohou být při příchodu pozdních jarních mrazíků nenávratně poškozeny. Toto riziko zesiluje i skutečnost, že téměř všechna semena klíčí naráz a prakticky žádná nevydrží v půdě v podobě semenné banky do následující sezony. Toho lze využít při hubení netýkavky - stačí rostliny zničit (posekat nebo vytrhat) předtím, než dozrají semena. Obnova takového porostu v dalším roce je pak velmi málo pravděpodobná. Navíc v místech, kde je omezena dominance netýkavky, může dojít k rozrůstání vytrvalých, převážně trsnatých bylin, které mohou netýkavku postupně vytlačovat. Hubení netýkavky žláznaté však nemá smysl na místech, kam se mohou snadno dostat semena z jiných populací. To platí především pro břehy řek, které představují jednu z hlavních linií šíření netýkavky. Transport semen je zajištěn říčním proudem a osídlení stanovišť položených níže po proudu může proběhnout bleskově, jak dokládá rychlá kolonizace břehů Berounky netýkavkou žláznatou po povodních v devadesátých letech. K rozšiřování přispívá i narušování břehů tekoucí vodou a vytváření volných míst vhodných pro uchycení i malého počtu semenáčů. V současnosti se netýkavka žláznatá vyskytuje na březích všech našich větších řek, odkud je schopná se dál šířit do okolní krajiny. Od řek se netýkavka šíří do lesů a na lesní paseky, např. v povodí Svitavy, nebo na louky, jak je tomu např. v povodí Jizery. Na loukách může svůj životní cyklus dokončit pouze v nesečených částech a trvale se na nich udrží, jen pokud nejsou obhospodařovány. Šíření mimo říční koryta spolu s výsledky našich pokusů ukazuje, že vlhká místa v blízkosti řek nejsou upřednostňovaným biotopem netýkavky žláznaté, jak se traduje v literatuře, a její výskyt v těchto oblastech je spíše důsledkem snadného šíření tekoucí vodou a nízké konkurence ostatních druhů, způsobené narušováním pobřežních společenstev proudem. Zdá se tedy, že masivní šíření netýkavky žláznaté bude i nadále pokračovat. Bude se šířit jak postupným rozrůstáním porostů směrem od řek, tak i pomocí tradičních vektorů šíření, jakým je např. doprava. Největší invazi lze očekávat na lesních pasekách, opuštěných loukách a na narušených ruderálních stanovištích. Lze předpokládat, že postupně osídlí i oblasti s řídkou říční sítí, kde byl dosud její výskyt poměrně omezený. Šíření do dalších biotopů může být umožněno vznikem populací, specializovaných na různé podmínky prostředí. To se týká především sušších oblastí, kterým se netýkavka dosud vyhýbala. V říčních nivách nebyl zaznamenán významný vliv netýkavky žláznaté na druhové složení okolní vegetace a zdá se, že zde došlo pouze k náhradě domácích nitrofilních rostlin netýkavkou. Je ale otázka, zda se při jejím dalším šíření nepotvrdí nepříznivý vliv na vegetaci a nebudou na některých místech vznikat jednolité porosty se silnou dominancí netýkavky, jaké byly pozorovány ve Velké Británii.

RNDr. Hana Skálová, CSc. - Botanický ústav AV ČR, Průhonice, hana.skalova(zavináč)ibot.cas.cz