VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Tento razantní způsob, jak se vyrovnat s invazí vetřelců, byl v čase zámořských objevů oblíbený u přírodních národů. Na vrub objevitelů a misionářů měli jedinečnou možnost obohatit si jídelníček často chudý na bílkoviny. V jiném kontextu lze tento přístup použít i v současnosti v naší civilizované střední Evropě. Samozřejmě nemám na mysli polovačku na imigranty završenou kanibalskými hody, ale postup vůči nezvaným rostlinám. Když už nám zamořují přírodu i záhony zahrádek, ať je z nich aspoň užitek (či aspoň požitek). Podělím se zde s vámi o několik svých zkušeností.

Začalo to při výletech po bukových lesích Moravského krasu i o kus dál na sever, v meklenburské jezerní oblasti, kam jsem jezdívala každé léto kroužkovat ptactvo a později studovat život jezer. Netýkavky malokvěté (Impatiens parviflora) už tehdy v 70. letech lemovaly lesní cesty a po ochutnání semínek s příjemně olejnatou chutí se mi ozobávání stalo zvykem. S robustní netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera) jsem si tykala opatrněji, přece jen výrazná barva a vůně na mě zprvu působila varovně. Po ochutnání prvních semen jsem si jejich svěžest a aroma oblíbila a postupně zvyšovala dávky, až jsem této pochutině zcela propadla. Do zavřené dlaně otrhám plodenství s vystřelovacími semínky, poté dlaň otevřu a lehce smetu zbytky zeleného. Nezralé mošničky lze slupnout i se semeny ještě bílými. Až nedávno jsem se dočetla, že s touto vášní nejsem sama: dokonce byly publikovány recepty na karbanátky ze semen. Sama dávám v tomto případě přednost čerstvé stravě zobané přímo v terénu. Letos však určitě vyzkouším květy a mladé tobolky do salátu a jako jedlou ozdobu talíře. Letos poprvé jsem na začátku března v nivě horní Lužnice pojedla i první netýkavkové semenáčky.

V létě si na zahrádkách Kraví hory libuje šrucha zelená (Portulaca oleracea). Té jsem si poprvé všimla při exkurzích na jižní Moravu v 70. letech, kdy mi ji kolega Vítek Grulich představil coby zeleninu do polévek. Volná místa na povrchu záhonů mé zahrádky šrucha zatahuje od července do podzimu s vitalitou typickou pro vetřelce z jihu. Sklízím ji s nemenší radostí než rostliny pěstované, pojídáme ji začerstva přímo, nasekanou na chleba i mrazíme na zimu. Nejlepší je v bramboračce.

Ještě jedna invazka mi v posledních letech zachutnala: mladé výhonky křídlatky (Reynoutria japonica a R. sachaliensis). Otrhávám vršky větvičky se 2-3 listy, nejlépe ještě toulcovitě stočenými. Spařené nebo blanšírované na páře, lehce popepřené s rozpuštěným máslem zpestří i klasicky řízkový oběd.

Tohle „pojídání nepřátel“ jistě problém s rostlinnými invazemi nevyřeší. Proč však nevyužít jejich vitalitu, se kterou zaplavují středoevropskou přírodu, pro naše zdraví? I při listování katalogy kosmetiky u nás běžně prodávané narážím na léčivé účinky výtažků z křídlatky nebo šruchy na pleť, lze je tedy používat vně i vnitřně. Při „sklízení“ ve volné přírodě je však třeba dát pozor, aby nebyly sběračem roztahány do větších vzdáleností, než by se jim podařilo proniknout bez našeho přímého vlivu. Nejlépe tedy ozobávat porosty na okrajích, nerozdupávat a netrousit (co si nasbírám, to sním).