Čtení na tyto dny

Dětská prosba

Přivez mi něco živého -
- utíká Katka k tatínkovi
startujícímu mezi paneláky auto

Něco živého  Určitě
Nezapomeň tati

(Jindřich Zogata)

 

 

 

Doporučujeme ke čtení

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Aby už příště nekáceli stoletý jilm za vsí


Jan Moravec, č. 4/2011, str. 7

Aby už příště nekáceli stoletý jilm za vsí

Je to už skoro 20 let, kdy u nás začaly vznikat první pozemkové spolky - neziskové organizace věnující se systematicky dlouhodobé péči o zajímavé přírodní (i historické) lokality na základě smluvního či vlastnického vztahu. V současné době jich je na šedesát a pečují o více než 2 000 ha - květnaté louky, mokřady, přírodě blízké lesy, několik rybníků, ale také staré sady, stromořadí, parky. Lokality v péči pozemkových spolků jsou rozmanité. A lidé, kteří o tyto pozemky roky pečují, navštěvují je v nejrůznějších ročních, denních (a někdy i nočních) dobách, o nich mnohé vědí. Kde roste která orchidej či ostřice, kdy přilétá slavík, kolik tu žije mloků, že z kamene, který se těžil tamhle pod tou hrušní, je postavena kaplička dole ve vsi, proč se té louce říká zrovna Černá a k čemu ji před válkou babka Grunšmídová využívala… Právě díky těmto podrobným informacím mají pozemkové spolky jedinečnou možnost přiblížit zajímavé lokality veřejnosti. Té přespolní, ale mnohdy i té místní, která vůbec netuší, co že to má za vesnicí za poklad.

Proč by to ale pozemkové spolky vůbec měly dělat? Copak nemají dost starostí s tím vším kosením, sázením, vyřezáváním náletu? Copak jim, resp. jejich členům, nestačí po večerech na webu zjišťovat vlastníky jednotlivých pozemků, aby je pak po horoucích peklech hledali a přesvědčovali, že by bylo fakt škoda, kdyby ta louka úplně zarostla olší, a pokud se o ni pan vlastník nechce starat sám, aby jim ji alespoň svěřil - pokud možno bezplatně - do dlouhodobé péče? Jistě, každý člověk je tak trochu ješitný a rád se pochlubí, když něco zajímavého ví a něco se mu podaří.

Ale to samozřejmě není jediný a většinou ani ten hlavní důvod. Interpretace přírodního dědictví, jak se dnes této činnosti vznešeně (či spíše módně) říká, k ochraně přírody prostě patří. Je vždy dobré do ochrany cenných lokalit zatáhnout co největší množství lidí - když už ne prakticky, tak alespoň pocitově. Aby zbytek vsi nepovažoval těch pár nadšenců z občanského sdružení za neškodné blázny, kteří mají dlouhou chvíli, v horším případně za nebezpečné blázny, kteří ochranou mokřadů zamoří široké okolí malárií. Aby stoletý jilm na mezi za vsí (co ho předloni málem pokáceli v zimě na topení) či hnízdiště břehulí ve staré pískovně (kvůli kterým musí jezdit s odpadky o dva kilometry dál) vnímali jako něco, na co mohou být hrdí, co může být na pohlednici hned vedle zámku či nové radnice, za čím sem jezdí lidé i z druhého konce republiky.

Ano, o přírodních zajímavostech je třeba veřejnost informovat. Ale jak? Dlouhé diskuse na toto téma se vedly, vedou a určitě povedou dál. Jak udělat ideální informační panel, aby nebyl banální ani naivní, ani přehuštěný odbornými pojmy a pro laika tím pádem naprosto nečitelný? A dávat vůbec do přírody další informační panely, není už v krajině příliš „přecedulováno“? Pomáhají dnes tak oblíbené „interaktivní prvky“ k pochopení přírody, nebo pozornost návštěvníků od ní odvádějí, dělají z ní pouhé hřiště, kulisu? Kde je hranice, kdy zpřístupněním lokality už přírodu nepředstavujeme, ale znásilňujeme? Chodník, lavička, altán? Parkoviště? Návštěvnické centrum? A které lokality navzdory všem výše zmíněným výhodám interpretace před veřejností raději utajit?

Ani tato série článků, přibližující několik konkrétních příkladů z praxe pozemkových spolků, vám odpověď nedá. Ona totiž jednoznačná odpověď neexistuje. Jak jsou různé lokality a různí lidé, kteří se o ně starají, tak jsou různé i „ty nejvhodnější“ způsoby zpřístupňování a popularizace. Je dobré inspirovat se u sousedů, ale špatné cokoli bezhlavě kopírovat. Právě hledáním různých cest a různých přístupů vzniká rozmanitost, která je přitažlivá a která i v lidském počínání, stejně jako v ekosystémech, vždy hrozí v případě nějaké chyby menším průšvihem než jakákoli uniformita (nedej bože kýmsi nařízená).


Jan Moravec, Český svaz ochránců přírody, koordinátor programu pozemkových spolků

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu