VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Aby už příště nekáceli stoletý jilm za vsí

Je to už skoro 20 let, kdy u nás začaly vznikat první pozemkové spolky - neziskové organizace věnující se systematicky dlouhodobé péči o zajímavé přírodní (i historické) lokality na základě smluvního či vlastnického vztahu. V současné době jich je na šedesát a pečují o více než 2 000 ha - květnaté louky, mokřady, přírodě blízké lesy, několik rybníků, ale také staré sady, stromořadí, parky. Lokality v péči pozemkových spolků jsou rozmanité. A lidé, kteří o tyto pozemky roky pečují, navštěvují je v nejrůznějších ročních, denních (a někdy i nočních) dobách, o nich mnohé vědí. Kde roste která orchidej či ostřice, kdy přilétá slavík, kolik tu žije mloků, že z kamene, který se těžil tamhle pod tou hrušní, je postavena kaplička dole ve vsi, proč se té louce říká zrovna Černá a k čemu ji před válkou babka Grunšmídová využívala… Právě díky těmto podrobným informacím mají pozemkové spolky jedinečnou možnost přiblížit zajímavé lokality veřejnosti. Té přespolní, ale mnohdy i té místní, která vůbec netuší, co že to má za vesnicí za poklad.

Proč by to ale pozemkové spolky vůbec měly dělat? Copak nemají dost starostí s tím vším kosením, sázením, vyřezáváním náletu? Copak jim, resp. jejich členům, nestačí po večerech na webu zjišťovat vlastníky jednotlivých pozemků, aby je pak po horoucích peklech hledali a přesvědčovali, že by bylo fakt škoda, kdyby ta louka úplně zarostla olší, a pokud se o ni pan vlastník nechce starat sám, aby jim ji alespoň svěřil - pokud možno bezplatně - do dlouhodobé péče? Jistě, každý člověk je tak trochu ješitný a rád se pochlubí, když něco zajímavého ví a něco se mu podaří.

Ale to samozřejmě není jediný a většinou ani ten hlavní důvod. Interpretace přírodního dědictví, jak se dnes této činnosti vznešeně (či spíše módně) říká, k ochraně přírody prostě patří. Je vždy dobré do ochrany cenných lokalit zatáhnout co největší množství lidí - když už ne prakticky, tak alespoň pocitově. Aby zbytek vsi nepovažoval těch pár nadšenců z občanského sdružení za neškodné blázny, kteří mají dlouhou chvíli, v horším případně za nebezpečné blázny, kteří ochranou mokřadů zamoří široké okolí malárií. Aby stoletý jilm na mezi za vsí (co ho předloni málem pokáceli v zimě na topení) či hnízdiště břehulí ve staré pískovně (kvůli kterým musí jezdit s odpadky o dva kilometry dál) vnímali jako něco, na co mohou být hrdí, co může být na pohlednici hned vedle zámku či nové radnice, za čím sem jezdí lidé i z druhého konce republiky.

Ano, o přírodních zajímavostech je třeba veřejnost informovat. Ale jak? Dlouhé diskuse na toto téma se vedly, vedou a určitě povedou dál. Jak udělat ideální informační panel, aby nebyl banální ani naivní, ani přehuštěný odbornými pojmy a pro laika tím pádem naprosto nečitelný? A dávat vůbec do přírody další informační panely, není už v krajině příliš „přecedulováno“? Pomáhají dnes tak oblíbené „interaktivní prvky“ k pochopení přírody, nebo pozornost návštěvníků od ní odvádějí, dělají z ní pouhé hřiště, kulisu? Kde je hranice, kdy zpřístupněním lokality už přírodu nepředstavujeme, ale znásilňujeme? Chodník, lavička, altán? Parkoviště? Návštěvnické centrum? A které lokality navzdory všem výše zmíněným výhodám interpretace před veřejností raději utajit?

Ani tato série článků, přibližující několik konkrétních příkladů z praxe pozemkových spolků, vám odpověď nedá. Ona totiž jednoznačná odpověď neexistuje. Jak jsou různé lokality a různí lidé, kteří se o ně starají, tak jsou různé i „ty nejvhodnější“ způsoby zpřístupňování a popularizace. Je dobré inspirovat se u sousedů, ale špatné cokoli bezhlavě kopírovat. Právě hledáním různých cest a různých přístupů vzniká rozmanitost, která je přitažlivá a která i v lidském počínání, stejně jako v ekosystémech, vždy hrozí v případě nějaké chyby menším průšvihem než jakákoli uniformita (nedej bože kýmsi nařízená).

Jan Moravec, Český svaz ochránců přírody, koordinátor programu pozemkových spolků