Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Pěšky za humna


Petr Čermáček, č. 4/2011, str. 13

Možná to znáte. „To máme kousek, tam se podíváme kdykoliv, raději pojedeme někam dále, na pořádný výlet.“ Uběhnou roky a stále jste tam ještě nebyli. Však někdy. Příště. Až nebudeme mít kam. Kdysi jsem projezdil celé okolí Chocně a objevoval staré statky, meandry Tiché Orlice, zbytky starých sadů, tužebníkové louky se staletými duby - ve výčtu bych mohl pokračovat ještě dlouho. Když jsem pak o tom všem nadšeně vyprávěl, byl jsem překvapen, že mí přátelé, rodiče či prarodiče většinu míst neznali.

Před jednadvaceti lety jsem se přestěhoval do Brna. Za ty roky jsem něco procestoval. A jako bych si navykl, že k tomu, abych mohl někam jít a něco zajímavého uvidět, musím nejdříve někam jet. Vždyť pěšky se z města přeci nedá v podstatě nikam dojít. Nikam, kde by bylo co objevovat. Před dvěma lety jsme doputovali do Komína, brněnské čtvrti, která byla vsí a ještě do značné míry je. Když uděláme ze sídliště pár kroků, jsme u kopce Netopýrky - Nitoperky a Medláneckého letiště. Kvete tam koniklec velkokvětý, jetel horský, rozrazil klasnatý… Z nor pískají sysli, v poli vyplašíte koroptve, potkáte kudlanku, oba otakárky… Přesto to asi málokdo ví. Bikeři si toho všimnout nestačí. A pěšky tu chodí početněji jen dvě skupiny lidí - pejskaři a rodiče s dětmi. Pejskaři většinou po stálé trase. Jenže to vám u dítěte rozhodně neprojde, musí jít o výpravu, musí se objevovat. Nezbývá než se tomu podvolit. A tak díky dceři Aničce objevujeme svět v humnech a těsně za nimi. A ani to nemusíme hrát či předstírat. Stačí se jen přizpůsobit dětskému tempu, stačí se jen rozpomenout na dětský údiv. Stačí se jen otevřít všem ohromným maličkostem - se vzpomínkou na Chestertona. V předmluvě své stejnojmenné knihy totiž píše: „Nikdo z nás nepřemýšlí dostatečně o věcech, na něž se dívá. Ale nedopřejme očím klid. Proč by měly být tak líné? Cvičme si zrak tak dlouho, až se naučí vnímat ohromné maličkosti rozseté po světě a prosté jak zahradní plot. Buďme atlety zraku. Naučme se psát o toulavé kočce nebo o barevném mraku. Sám jsem se o něco takového pokusil; ale kdokoli to může napsat líp, jen když to zkusí.“

Měl bych to zkusit. Vždyť třeba jen na odpoledním výletu na Babu jsme toho tolik viděli. Červený makový lem kolem pole protínající linii obzoru v harmonii s bílými čárami letadel na blankytné obloze. Opojně kvetoucí černé bezy - dlouho nám schnoucí voněly v pokoji a ještě znovu budou, až z nich v zimě nastydlí uvaříme čaj. Statné medovníky meduňkolisté plné čmeláků. Žena i dcera je viděly prvně a líbila se jim nejen rostlina sama, ale také její jméno. A to jsem jim neříkal ještě o všech těch jak písnička znějících starých jménech: dubravník, mediška, bezvrška, dobronika… Domů jsme přišli s pocitem, který za všechny tři vyslovila se spokojeným údivem Anička: „Jsem nevěděla, že tak blízko je tak pěkně.“

Petr Čermáček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu