VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na počátku ledna jsme projížděli kolem Bratislavy směrem na Vídeň za lyžováním. Naše generace už se nezbaví toho příjemného údivu, že vás na hranicích nikdo nezastaví a že už v kapse nepotřebujete víc než bankovní kartu a pro jistotu občanku. Slovenští kolegové přisedali už s vlastním eurem a vypadali ještě uvolněněji. Až na ty uzavřené kohoutky plynových potrubí na východní hranici! Zprávy z Bulharska zněly děsivě a kazily radost z vydařené tříkrálové zimy.

Za Bratislavou jsme míjeli známý a pro svoji velikost i často kritizovaný větrný park. Vrtule elektráren se v mlžném mrazivém ránu pomalu otáčely a vyráběly proud, zatímco v rádiu spekulovali o tom, kdy se českému předsednictví podaří dostat znesvářenou Ukrajinu a Rusko k jednacímu stolu. Slovenská vláda ohlašovala oživování zastaralého reaktoru v Jaslovských Bohunicích. Vybavil jsem si v té chvíli dvě věci, které souvisejí s Veronikou: rozhovor s Rogerem Scrutonem a dávné debaty s rakouskými protagonisty obnovitelných zdrojů energie. Začnu tím druhým.

Na konci devadesátých let pořádala Veronica několik exkurzí do rakouských obcí a měst, které se rozhodly pro vytápění dřevní štěpkou a chystaly i mix zdrojů pro získávání energie včetně solárního ohřevu vody nebo komunitních větrných elektráren. Vyvezli jsme tam pro inspiraci občany z Hostětína, kde se tehdy připravovala centrální výtopna na biomasu. Když se baví zastupitelstvo se zastupitelstvem, sedláci se sedláky, je to vždy věrohodnější než přesvědčování sebelepších expertů. Evropský venkov trápí podobné problémy. Perspektiva se ale může lišit.

Pro mnohé z nás byla tehdy překvapivá hlavní motivace rakouských sedláků pro obnovitelné zdroje energie. Nebyly to v první řadě ani peníze či dotace, ani ohleduplnost ke klimatu (i když povědomí o tomto problému bylo už tehdy v Rakousku mnohem vyšší než u nás), ani apriori odpor k jaderné energii. Jedním hlasem říkali: "Především nechceme být závislí na Rusku a na nestabilním Blízkém východě." Konzervativní dolnorakouští sedláci už dávno měli jasno v otázkách energetické bezpečnosti, ať už se to týká arabské nafty, ruského plynu nebo uranu. Věděli, že jejich cesta je sice momentálně dražší a komplikovanější, dlouhodobě však udržitelnější a bezpečnější. Už tehdy se začali dívat na krajinu a tradiční zemědělství jako na doplňkový zdroj energie.

Tato vzpomínka na konzervativní sedláky se mi propojila s konzervativními postoji Rogera Scrutona. Oba akcentují individuální odpovědnost, vztah k domovu, tradici, využívání místních zdrojů, nedůvěru k velkým systémům, které se vymykají kontrole spotřebitele. V čem se liší?

Filozof akcentuje estetiku tradice a vidí ve větrnících symboly státního dirigismu hyzdící krajinu. Významná část čtenářů našeho časopisu s ním bude souhlasit alespoň v tom, že větrné elektrárny nejsou ozdobou krajiny. Rozvoj obnovitelných zdrojů ale nebude tím nejlepším příkladem státního dirigismu i přes podporu, kterou společnost těmto zdrojům v posledních několika letech začíná věnovat. Měli bychom být alespoň trochu objektivní a porovnat, jaký vliv na krajinu a prostředí mají větrné parky v porovnání s jinými zdroji energie dosud masivně dotovanými. Že se ty věže dají, na rozdíl od jiné infrastruktury, lehce demontovat. Žádný rozumný hospodář nevsadí vše na jednu kartu a obnovitelné zdroje, včetně stále se zlepšujících technologií na využití větru, mají do budoucna v energetickém mixu významnější místo, než si většina veřejnosti hodlá připustit. Jsou také šancí pro budoucí posílení decentralizovaných systémů zásobování energií. Alespoň očima těch, kdo se nechtějí opakovaně stávat rukojmími nestabilních a nespolehlivých dodavatelů z východu.

Slaboučká česká zelená lobby si místo toho navzájem málem podřezává krky. Konzervativní ochránci krajiny, ať úředníci, vědci či nevládní organizace, vyhlásili válku zastáncům obnovitelných zdrojů, zejména pak větrných elektráren. Nasadili jsme klapky na oči, zapomněli na základní východiska ekologické nauky o vztazích a souvislostech, ignorujeme trendy ve změnách klimatu. Totální neschopnost dosáhnout rozumného konsenzu! A přitom se oháníme odpovědností za budoucnost naší krajiny! Nebylo by přece jen poctivější se ptát: "Je nám úplně jedno, co se děje s klimatem a jaký na tom neseme podíl? Je nám fuk, že srovnáme zbytek severočeských obcí se zemí kvůli uhlí a že poddolujeme Beskydy? Postavme raději další jaderné elektrárny; nějak je možná uchladíme a Rusové nám možná s palivem pomohou a i ten odpad se možná někdy vyřeší!"

Takové rozhodnutí za nás udělají politici po příštím utažení kohoutků s plynem a my, ochránci přírody, si po pilátsku umyjeme ruce. Nenecháme si přece svinit krajinu!