VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ludvík, Bedřich: Zpět k pramenům. Putování k neznámým pramenům známých řek. Mladá fronta 2005, 289 s.

Po odvysílání divácky úspěšného televizního cyklu Zpět k pramenům českých, moravských a slezských řek s průvodcem L. Munzarem si své příznivce našla i stejnojmenná kniha. Kromě B. Ludvíka, autora pořadu i publikace, se o celé dílko neméně zasloužil muž v pozadí předseda Klubu českých turistů v Nymburku V. Forchtner. Autor mu děkuje za shromáždění podkladů a jeho rukopisné mapky pro orientaci při hledání dotyčných vod přetiskuje v knize. Zmiňuje i spolupracovníky z České vědecko-technické společnosti, České geologické služby a Výzkumného ústavu vodohospodářského T.G.M. Autory 250 fotografií jsou B. Ludvík, J. Nekvasil a M. Kabelková.

Přestože shromáždili poměrně obsáhlý materiál, nekladli si autoři za cíl vytvořit dílo odborné. B. Ludvík sám knihu chápe jako součást "jakéhosi pomyslného vlastivědněbuditelského triptychu" (prameny - rozhledny - stromy), beletrizovanou podobu televizních scénářů psanou nadšeným amatérem. Amatérismus při listování knížkou vystrčí růžky zřejmě na každého, kdo se vodotečemi zabývá z pohledu své odborné specializace. Například jako hydrobiologovi se mi snaha mermomocí najít konkrétní pramen, zarazit cedulku a přistavit hrníček s logem České televize zdá být poněkud dětinská, poplatná obecnému chtění přijít věcem na kloub, dostat se přírodě na kobylku. Ne vždy přece začíná vodoteč jasně definovanou studánkou. Ve zdravé krajině se voda sbírá z vlhkých luk, rašelinišť nebo lesů a stružky se nenápadně spojují v potůček, který až dále na své dráze dostává jméno. Ustálená představa pramene jako podchycené studánky není zdaleka to nejlepší, co může krajina nabídnout. Mnoho řek (zde např. uvedena Ploučnice), které začínají "neidentifikovatelnou odvodňovací strouhou v lese", autor doporučuje podchytit a dát prameni důstojnější podobu (myslí tím onu studánku s hrnečkem). Mokřadní ekolog by místo strouhy naopak rád viděl bažinu.

Výstižně je popsáno hledání pramene labské Kamenice: pouť od malého a nezajímavého soutoku s Labem fascinujícím skalním městem Labských pískovců vzhůru k prameni, který se v síti vlásečnicových přítoků Hraničního rybníka na horním toku této říčky nepovedlo upřesnit. Zatímco soutok Orlice s Labem v Hradci Králové je místem proslulým, spor o lokalizaci jiného počátku řeky - pramene Divoké Orlice byl veden už před více než 70 lety na stránkách časopisu Turista a dosud prý o něm nebylo rozhodnuto. Metoda postupu od soutoků nebo ústí řek výše proti proudu až do pramenných oblastí je zajímavá a pro výletníka vhodně zvolená. Tím spíše, že mnohé prameny v pohraničí jsou situovány v oblasti do 90. let uzavřené, a tím i veřejnosti neznámé. Během cesty se dozvídáme, kdy a pod jakým jménem se o nich objevují záznamy v historických spisech.

Mnohé je převzato a citováno z pramenů z první republiky (včetně citací z dodnes kvalitního časopisu Turista). Putování k pramenům s vlasteneckým nátiskem má své emocionální kouzlo (viz překvapení, jak je pramen Vltavy malinký ve srovnání s vžitou představou velebnosti české řeky pod Karlovým mostem).

Nápaditě jsou s jednotlivými toky spojeny známé osoby a děje. Snad každý ví, že řekou ryb Oty Pavla je Berounka, ne už tak obecně známo je, že foglarovská Sluneční zátoka leží na Sázavě a že Jan Hus chodíval do školy z Husince do Prachatic podél vodňanské Blanice. Mnohdy poetické i výstižné jsou autorovy příměry: Lužnice jako živá matka celého CHKO a BR Třeboňsko, která se na horním toku změní v rozmarnou českorakouskou nevěstu.

Pozornost je věnována význačným technickým stavbám, které jednotlivé toky charakterizují a jsou zajímavé z turistického hlediska, např. přehrady v Jizerských horách, které (na rozdíl od jesenických Dlouhých strání, jejichž horní nádrž je při rovnána k přistávací ploše Marťanů) krásnými díly s kamennými hrázemi vrůstají do krajiny.

Ke kontroverzním projektům (Novomlýnské nádrže, pokusy o splavnění Moravy) zaujímá autor hladké neutrální stanovisko. Novomlýnské nádrže vidí jako ráj rybářů a fotografů, kdežto "zakázaný soutok" (soutok Dyje a Moravy v kapitole Jižní prameny) nazývá zapomenutou lužní nivou plnou močálů a komárů. Soutok Bečvy a Moravy uprostřed moravské Hané označuje "soutokem, který zabíjel" (Troubky), když se přihnala zdivočelá voda z Jeseníků a Beskyd (pomíjí však, proč zabíjel, co se stalo s krajinou).

I přes výhrady považuji autorovo putování od soutoků k pramenům 44 řek Čech a Moravy za velmi přínosné pro televizního diváka i čtenáře. Populární forma oslovila zvláště prostřednictvím televize širokou veřejnost a zajistila knižnímu vydání široký odbyt (nyní vyšel dotisk). S tímto netypickým turistickým průvodcem v teple domova určitě uzraje nejedno rozhodnutí vydat se "zpět k pramenům". Anebo aspoň do hospod na soutocích. Poučení či výzva, pokud má z této knihy nějaké vyplynout, je dle autora prosté: "Stavějte hospody na soutoku!"

Olga Skácelová