VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Název včely zní ve všech slovanských jazycích podobně: rusky pčela, ukrajinsky pčola, polsky pszczola, bulharsky bčela, srbsky a chorvatsky pčela, slovinsky čebela atd. Ten výčet není úplný, ale už nám stačí na to, abychom rozpoznali příbuznost všech těch názvů a z toho vyvodili, že před dvěma tisíciletími, než se Slované rozešli z původní pravlasti někde severně od Karpat do dnešních sídel, už včely znali, protože je měli pojmenované. Z čeho ten původní název kdysi vznikl, není úplně jasné, ale hodně pravděpodobné je, že to mohlo být zvukomalebné označení podle bzučení či bučení.

A významný je také fakt, že místo pro přechovávání včel, úl v různých obměnách, znají všichni Slované také. Příbuzné jsou i litevské a lotyšské názvy aulys a aulis pro vyhloubenou dutinu ve dřevě, svědčící o záměrném chovu včel. Na rozdíl od pozapomenutého názvu brť, pojmenovávajícího přirozenou dutinu v lesních stromech, v níž se usazovaly divoké včely. Ten je ovšem jen v češtině, polštině a ukrajinštině. Odtud je také odvozen český přídomek názvu medvěda, vlastně „pojídače medu“ - brtník.

Název medvěd není ve skutečnosti pojmenování toho, kdo o medu ví, ale kdo jej jí. Za to zmatení mohou pradávné hláskové změny: předchůdce medu, slovo medhu, kdysi končilo na u a to se před samohláskou, jíž původně začínalo sloveso edti "jíst", změnilo na v; tedy medhu-ed dalo med-věd. Je to tedy "jedlík medu", ne "znalec medu". O jedlíkovi medu mluvili Praslované z tabuových důvodů, aby nebezpečnou šelmu nepřivolali v nepravou chvíli tím, že by pronesli její pravé jméno.

Med je ovšem slovo mnohem starší. Jeho předky najdeme nejen v baltských jazycích litevštině a lotyštině, ale také např. v řečtině a ve staré indičtině. Ohromné rozšíření svědčí o jeho dávném původu. Pozoruhodné je i to, že v odlehlejších a starších jazycích to bylo pojmenování pro opojnou medovinu.

A tak nám ta čtyři slova - včela, úl, brť a med - vypovídají víc, než by se dalo na první poslech tušit.

Dušan Šlosar