VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přírodní hospodaření… co si vlastně pod tímto dvojslovím představit? Nejsou to dvě věci, které jdou vyloženě proti sobě? V kontextu doby, kdy u nás lze už jen málokde vidět fungující symbiózu spolužití člověka a přírody, by se snad chtělo věřit, že ano. Cesty na těch několik málo zachovalých míst naší země, nebo na východ od slovenských hranic, kde stále je ještě tradiční krajina, nás přesvědčují, že nikoliv. U nás, i na většině míst, kde se člověk usadil, bylo ovocnářství jedním z nosných kamenů potřebných k přežití a hlavně tradičnímu, tedy přírodnímu ovocnářství v našich podmínkách bude věnován tento článek. Vysokokmenný ovocný sad je spolu s polokulturní květnatou loukou typem krajiny, která je opravdu hodně přírodní a za dodržení určitých podmínek, kdy využíváme přírodní zákonitosti v náš prospěch, může dlouhodobě prosperovat bez nějakých výrazných vstupů zvenčí i s našimi minimálními energetickými povinnostmi ve srovnání třeba s polní kulturou. Na rozdíl od ní se totiž jedná o sukcesně výrazně vyvinutější systém, který je mnohem jednodušší udržet. Co bychom vlastně měli udělat pro ideální fungování extenzivního sadu?

Půdní a klimatické podmínky

Za prvé, výběr místa. V případě extenzivních sadů můžeme říci, že nemusíme být na polohu extra nároční. S výjimkou opravdu hodně zamokřených říčních či potočních niv, strmých severních svahů v horských oblastech a mrazových kotlin můžeme sadit prakticky všude. A vlastně i do těch mrazových kotlin se dají vybrat odrůdy, jež třeba později raší a mohou tedy zmrznutí uniknout. Ideálem je samozřejmě jihozápadní svah s černozemí na spraši, ale ne každý si může vybírat. Obecně je vžitý podvědomý názor, že ovocné stromy vyžadují poměrně vyšší teplotní sumu. Je to pravda, byť jen částečná. I ve vyloženě horských oblastech můžeme úspěšně ovocnařit, ale musíme splnit mnohem více podmínek než při stejné činnosti v teplotně příznivějších podmínkách. Už si musíme vybírat svahy, hledat mikroklimata, sadit jen určité odrůdy, na určitých podnožích… Na jižních svazích Krkonoš byly kdysi ovocné sady i ve výškách kolem 1 000 metrů a plody následkem vyšší intenzity slunečního záření dosahovaly leckdy lepší kvality a plnějších chutí než ovoce z nížin. Klasická odrůda Průsvitné letní dozrává v takovýchto podmínkách až někdy v září a třešně v srpnu. V tatranské vesnici Ždiar je zas velice oblíbené pěstování červeného rybízu a šťávy či džemy tady z něj dosahují výrazně aromatičtější chuti než z teplých nížin. Je zapotřebí využít domnělou nevýhodu v náš prospěch. Prastará odrůda hrušně Špinka dosahuje nejlepších chuťových kvalit právě ve vyšších vlhčích polohách, kde se protahuje i doba zrání, protože zraje postupně v horizontu možná i jednoho měsíce. V podhůří Jeseníků jsou nádherné bohatě plodné stromy této odrůdy i v polohách kolem 700 metrů. Nejen Špinka zvládá z hrušní tyto extrémní polohy. Přestože hrušně mají pověst vyloženě teplomilného ovoce, kdysi byly úspěšně pěstovány i v nejvýše osídlených oblastech, když nepočítáme extrémní polohy, které už ovocnářství nedovolují (Jizerka, Kvilda). Často se ovšem nejednalo o odrůdy v pravém smyslu slova, tedy odborně pojmenované, někde popsané, ale o více či méně kulturní místní odrůdy. Právě pod Jeseníky a vůbec v bývalých Sudetech lze stále i dnes najít celou řadu krásných mohutných stromů, z nichž mnohé mají leckdy překvapující chuťové kvality. Spousta krásných starých hrušní se vyskytuje i v pravděpodobně nejzachovalejší současné krajině u nás, a to na Valašsku, a opět to většinou nejsou klasické odrůdy, ale typ hrušní, který se tam obecně nazývá Dule. Plody jsou leckdy trpké a jedlé až po zhniličení, ovšem špičkové jsou třeba na kompoty nebo na sušení, popřípadě další využití pro Valašsko tolik typické. Nejcennější vlastností těchto místních odrůd je samozřejmě adaptabilita na horší půdní a klimatické podmínky. Půdu stejně jako klima si leckdy nevybíráme. Existují samozřejmě půdy pro pěstování vhodnější a méně vhodné. Filozofií přírodního ovocnářství není měnit přirozené vlastnosti existující půdy, ale naopak se vhodným výběrem přizpůsobit horším podmínkám.

Pravokořenné nebo štěpované?

Když mluvíme o výběru, nejedná se jen o výběr ovocných druhů a odrůd, ale i podnoží. Je to právě výběr vhodné podnože, co výrazně rozšiřuje možnosti pěstování určitých ovocných druhů či odrůd v horších podmínkách. Rozhodně se nedá říci, že pěstování pravokořenných stromků je více v souladu s přírodou než štěpované stromky na podnoži. Naopak z jistého pohledu je to paradoxně přírodní méně. Kooperace s přírodou totiž neznamená být v ekosystému jen pasivním divákem, ale aktivně se účastnit na vytvoření biotopu, který bude pro náš život příznivější než biotop původní. (Podobně jako bobr, velcí býložravci a vůbec každý živý tvor má na ekosystém větší či menší dopad.) Lidský impakt je samozřejmě největší, přesto bychom pozitivních příkladů hlavně v minulosti nalezli celou řadu. Stejně je to s podnožemi. Štěpení stromů je kooperace s přírodou, dogmatické zpravokořeňování je vlastně jen stavění absolutně zbytečných bariér. Na druhou stranu, není správný ani opačný extrém, tedy odmítání pravokořennosti za každou cenu, což je taky pouze zbytečné omezení. Nejlepší asi je, zvolit zlatou střední cestu. Určité, šarkou netrpící typy slív jako třeba Durancie či různé typy takzvaných kulovaček je i z pohledu tradice lépe pěstovat jako pravokořenné. Díky časté tvorbě kořenových výmladků neboli odkopků je to i velice snadné. U ostatních ovocných druhů, které se už po staletí roubují na určitou, většinou planou podnož není samozřejmě jediný důvod, proč by se tyto zvyklosti měly měnit. Je to velice snadný způsob množení, v zachovalé krajině, jako je třeba na Valašsku, se dá navíc využít spousta planých jabloní, hrušní, nebo třešní, které porůznu v krajině rostou. Velký význam podnoží lze perfektně vysvětlit třeba na příkladu takzvané rakoviny jabloní. Působí ji mikrohouba (Nectria galligena), v mnoha oblastech s těžkou půdou dělá výrazné škody a při větším napadení vede k uhynutí stromu. Za dodržení určitých podmínek můžeme ovšem i v rizikových oblastech pěstovat většinu odrůd současného sortimentu. Vtip je v naroubování citlivé odrůdy až v korunce. Kmínek je potom z odolnější semenné podnože a citlivá odrůda je naroubovaná až v korunce. Popřípadě je možno udělat i mezištěpení přirozeně odolnou odrůdou. Na Opavsku se k tomuto účelu využívala tamní kultovní odrůda Major. Největší škody působí rakovina totiž právě na kmínku, který z logiky věci není možno odstranit, ale napadené větve lze jednoduše odstřihnout a vypěstovat si nové.

Správné chápání řezu

S problematikou rakoviny úzce souvisí i správné chápání řezu. Jistě by někdo mohl namítnout, když se tam něčemu nedaří, nepěstujme to tam. Tenhle pohled je nutno odmítnout, je to opět jen další zbytečná bariéra v naší hlavě. Použití vhodných slivoňových podnoží výrazně rozšiřuje možnosti úspěšného pěstování jižnějšího ovoce, meruněk či broskví. V podmínkách těžkých valašských slínů a navíc v chladnějších polohách jsou broskvoně, ať už semenáče či naočkované na broskvoňové podnoži, dlouhodobě nepěstovatelné. Ale pokud použijeme jako podnož místní slivoň, jíž se zde říká Kulovačka, krásně odrůstají, netrpí chorobami dřeva a při správném řezu mají perspektivu dožívat se vyššího věku. A to samé platí pro meruňky, není tedy od věci položit si otázku, kam až by se mohlo posunout úspěšné pěstování tohoto citlivého ovocného druhu, kdybychom minimalizovali stresové faktory výběrem vhodné podnože (Durancie, Zelená renklóda), odrůdy (Bergeron) a vhodného řezu (výchovný, popř. specializovaný Šittův řez). Příčinou častého odcházení i mladých meruňkových stromů na takzvanou mrtvici meruněk je právě kumulace faktorů výše uvedených. Ovládnutí školkařské problematiky, k níž roubování bezpochyby patří, člověku dává obrovskou míru svobody a výběru. Každý z nás má asi zkušenosti, že to, co koupil pod určitým názvem, nakonec bylo něco zcela jiného. Kromě toho je tu i faktor proměnlivosti odrůd, hlavně staré odrůdy existují v široké škále různých klonů, které se mohou i poměrně výrazně lišit. Tedy jinými slovy, konkrétní odrůda, na kterou je člověk od dětství zvyklý, nemusí v případě zakoupení nového stromku přinášet vizuálně a chuťově stejné plody jako strom původní. Na druhou stranu kvalitní školkaři berou rouby jen z těch nejlepších stromů, přesto i z hlediska zachování místních odrůd lze školkaření v malém jen doporučit. O řezu už bylo leccos naznačeno. Je to kapitola, o které panuje snad nejvíc mýtů a dogmat z celé ovocnářské problematiky, a proto jí bude věnována největší pozornost. Předem je nutné zdůraznit, že pochopení biologických principů, na kterých je správný řez založen, je klíčové pro úspěšné extenzivní ovocnářství. Jak už bylo řečeno, v přírodním sadu se snažíme využít co nejvíce přírodních zákonitostí v náš prospěch. Tak jako používání podnoží je vlastně přírodnější než pěstování pravokořenných stromů, tak i jisté ovlivnění růstu stromu řezem je větší kooperace s přírodou než pěstování stromů, jež nikdy neviděly nůžky či pilu. Když se bavíme o jistém ovlivnění, tak myslíme především výchovný řez v mládí.

Koruna stromu

Proč vlastně? Není lépe nechat strom, ať udělá takovou korunu, jakou má geneticky předurčenu? Není zcela přirozená koruna pro něj ideální? Když se podíváme do pozadí, proč ovocné stromy s absencí výchovného řezu netvoří ideální koruny z našeho i jejich pohledu, i když jim dáme dostatečný prostor, možná dospějeme k následujícímu závěru. Nic v přírodě se nevyvíjí bez nějakých podnětů z okolního prostředí. Máme tady spoustu vzájemných vztahů, z nichž ne všechny jsou symbiotické. Predace, komenzalismus a taky konkurence. Předkové současných ovocných stromů vždy museli tvrdě bojovat o místo na slunci, a to doslova. Tento souboj o přežití je stále zakotven hluboko v genetické informaci. Stromy tedy nevytvářejí korunu, která je ideální pro prostředí prosté jakékoliv konkurence, ale jejich koruna je adaptována právě na konkurenční prostředí. Jinými slovy, i když v extenzivním sadu mají při optimálním sponu vše podstatné, aby vytvořily korunu ideální pro ně i pro nás, z výše uvedených důvodů ji nevytvářejí. Jejich strategií je, co nejrychleji vytvořit korunu, která přeroste potenciální okolní soupeře. A to bychom si měli uvědomit. Zcela přirozená koruna je mnohem náchylnější na riziko případného rozlámání, hůře pracuje s prostorem - tedy ve stejném objemu máme méně plodů a taky se hůře sklízí. Je mnohem efektivnější a z delšího pohledu i méně pracné, snažit se o korunu polopřirozenou. U volně rostoucích stromů je ideální korunou terminál se třemi či čtyřmi kosterními větvemi. To zcela stačí, více už je kontraproduktivní. Neplatí, že čím více větví, tím více plodů, protože v takovém případě je méně prostoru pro plodné útvary. Ve výsledné koruně by měla být jasně patrná jistá hierarchie. Terminál je nadřazen kosterním větvím, ty jsou nadřazeny polokosterním a ty zase větvím plodným. Tyhle zásady nad- a podřazenosti jsou velmi důležité a je to něco zcela jiného než chaotický každoroční řez, který běžně vídáme na našich zahradách. Všimněme si, jak vypadají koruny těchto ovocných stromů. O nějaké hierarchii tam nemůže být ani řeč. Jejich větve připomínají roztaženou ruku, nebo dravčí pařát, nakolik jsou všechny zakrácené na stejnou vzdálenost. Takový strom absolutně neví, jak má růst a dle toho vypadá i jeho koruna. Je tam spousta výhonů stejného řádu, extrémně se zahušťuje a může být velice málo plodný. Dle těchto negativních příkladů, které jsou bohužel k vidění všude kolem nás, nemůžeme ovšem odsoudit řez jako celek. Těm, kteří to přesto udělali, snad pomůže k lepšímu chápání problematiky tento článek. Podtrženo, sečteno: Hlavními důvody pro výchovný řez jsou jednak příznivější rozmístění větví - tedy aby maximum větví bylo v dosažitelných partiích. Řezem tedy neovlivňujeme ani výšku, ani šířku stromu, to je otázka použitých podnoží. Řezové zákroky neprovádíme primárně kvůli větší plodnosti, ale kvůli rovnováze.

Rovnováha

Co si pod tím představit? U kulturních odrůd ovoce, které prošly mnohasetletým výběrem a šlechtěním, je výchovný řez důležitý nejen z hlediska ovocnářsky optimální koruny. Musíme si uvědomit, že současné, ale i staré odrůdy jsou mnohem výnosnější než jejich původní předci a bez preventivních řezových zákroků může kromě rozlámání méně pevné kostry koruny dojít i k tomu, že strom upadne do nerovnovážného stavu. Jak tomu rozumět? Stromy (nejen ovocné) mají určitá vývojová stadia, životní fáze. Od prvního růstového stadia po poslední stadium umírání. Mezi tím ideální stadium, nazvěme je stadiem plodnosti a růstu. Výchovným řezem v prvním růstovém stadiu se snažíme o vytvoření pevné, vzdušné koruny. Tento řez plodnost oddaluje, což je ale velice důležité, protože hlavně mladé stromy jsou k porušení rovnováhy obzvláště citlivé. Běžně jsou na zahradách k vidění stromy, jež od zasazení neporostly ani o píď, které přeskočily veškerá vývojová stadia a následkem absence řezu mění životní strategii. Neinvestují do růstu, ale jen do plodnosti, čímž se dále vyčerpávají a umírají. Říká se tomu zababčení stromku. Tolik oblíbené zakracování jednoletých přírůstků by mělo být jen otázkou výchovného řezu stromů v prvním vývojovém stadiu. Děláme ho kvůli rovnoměrnému vývoji koruny a taky proto, aby kostra byla pevná a nevznikala v ní hluchá místa bez obrostu. Stromy totiž mohou v době, kdy veškerou energii dávají do růstu, narůstat i dva metry za rok. Když strom přejde do dalších vývojových stadií, přírůstky se zmírní a pro jejich zakracování už nenajdeme žádný biologický důvod. Současná střihačská móda v našem státě je tedy pouze klasický případ davového efektu, nic víc. Když strom už plodí, necháme ho růst, díky našim zákrokům má už dobrý základ v podobě pevné, vzdušné a pravidelně se vyvíjející kostře koruny. Díky optimálnímu sponu při výsadbě, což je velice důležité, mají stromy dostatek prostoru. V době, kdy se začínají projevovat první známky stárnutí, ale lépe dříve, tedy preventivně, a to je důležité hlavně u peckovin, mírně zmlazujeme. Ideální stadium, kdy je plodnost a růst v rovnováze, se snažíme co nejdéle prodloužit. Opět je to kooperace s přírodou, příznivá pro nás i pro strom. Oč je krásnější strom, který je díky našim zákrokům v rovnovážném stavu, než strom, který je neúměrně stresován nadměrnou plodností (investice do potomstva) - což jsou právě neřezané stromy ve čtvrtém vývojovém stupni, stadiu plodnosti. Přirozený vývoj stromu může být totiž poměrně rychlý, extrémní případ jsou broskvoně, které neovlivňované řezem, mohou dojít od prvního vývojového stadia k poslednímu za několik málo let. Ostatní druhy jsou na tom lépe a hlavně odrůdy dlouhého vývoje mohou, řezem neovlivňované, prosperovat i desítky let a dožívat se (hlavně hrušně) i několika staletí.

Člověk jako spoluúčastník přírodních dějů

Dnes můžeme bohužel jen spekulovat (protože prakticky chybí příklady správně ošetřovaných stromů během delší doby), jak dlouho by tady s námi mohly ovocné stromy být, kdybychom správně a ve správný čas využívali tyhle poznatky. Nebyly by potom prakticky skoro věčné? Rostliny totiž díky možnosti vegetativně se zmlazovat mají zcela jiné možnosti než živočichové. Právě tuhle schopnost rostlin je nutno využít, je v tom i jistá etika, dá se asi říci, že přestárlý strom se vlastně pomalu dusí. Díky našemu zákroku k tomu nemusí vůbec dojít, stejně jako nemusí dojít k rozlámání stromu následkem přílišných pák a ke vzniku dutin následkem nevhodně zlámaných větví. Když je strom v kondici, nedojde ani k napadení dřevokaznými houbami. Všechny tyhle události snižují perspektivu daného stromu a naším úkolem je preventivně jim zabránit. Tak bychom měli chápat naši úlohu nejen v případě ovocných stromů. Tedy spolutvůrce, ochránce, a ne jen pasivní divák, nebo naopak ničitel, což je bohužel dnes ta nejčastější lidská tvář. Absolutně chybné obecné chápání řezu je jedním z příkladů, jak moc jsme se jako společnost oddálili od přírody. Je třeba zmínit, že veškeré ovocné aleje, které můžeme brát jako dědictví našich předků, jsme vlastně odepsali. Nejen kvůli tomu, že tolerujeme řeznický styl řezu cestářů a hlavně zemědělců, ale také proto, že nejsme schopni udělat komplexní rekonstrukci a zmlazení jejich korun. Dalo by se spekulovat, nakolik jsou současné nově vysazené aleje plnohodnotnou náhradou, protože většinou nemají prostor ani na jednu stranu, není zajištěna správná péče po výsadbě a v neposlední řadě jsou z pomologického hlediska většinou velice chudé. Přitom, nebylo by krásné vysazovat aleje, kde je od června do listopadu stále něco k jídlu? Kde je ke každé odrůdě napsaná aspoň stručná zmínka. Kde je vysvětlen význam výchovného řezu. Kde se dá posedět pod širokými korunami v luční trávě? Realita dneška je taková, že se často jedná i o pouhé dva metry široký pruh zarostlý kopřivami, třtinou, či kerblíkem.

Co dodat závěrem?

Je absolutně mimo možnosti tohohle textu zmínit veškeré problémy, které mohou při sadaření nastat, a jejich případné řešení. Od poškození stromů hlodavci, zajíci, srnci po tlak různých chorob a škůdců. Pilatka švestková, kadeřavost broskvoní, strupovitost jabloně, rez hrušňová, šarka švestek, moniliový úžeh, desítky dalších věcí… Je dobré se v této problematice orientovat a díky tomu zvolit ideální řešení, nejlépe preventivní, což je často jediný možný přírodě blízký způsob. V případě nevhodně zvolené odrůdy je často nemožné dosáhnout pomocí kooperace s přírodou takové efektivity, jakou bychom chtěli. Tedy nesadit například odrůdu Golden Delicious někam, kde hodně prší a je chladno. Naopak odrůda hrušně Špinka či kultovní jabloň Jonathan budou zase špatně prosperovat v teplých suchých oblastech. Musíme vědět, jakou podnož kdy a kde použít. Hodně důležité rovněž je neklást si zbytečné mantinely, ale dívat se na problematiku s otevřenýma očima. Ne vše, co si člověk někde přečte, je pravda, nebo to může být pravda pouze částečná a nemusí platit všude. Například tolik doporučované mulčování pod stromy. V oblastech s větším výskytem hryzců vodních to může vést k likvidaci celé výsadby, protože hlodavci se pod mulč stahují. Osobně si z tohoto důvodu nemohu dovolit na zahradě zamulčovat ani už poměrně vzrostlé stromy. Konkurenci travního drnu je pak lépe v případě mladých stromků řešit udržováním bezdrnné mísy. Není třeba se snažit o to, aby mísy byly zcela bez vegetace, spíš občasným okopáním tu udržujeme rané sukcesní stadium jednoletých plevelů, které není pro mladé stromy výraznou konkurenční zátěží. Vysokokmenný ovocný sad není naší původní přírodou, přesto si, co se krásy a důstojnosti týče, nezadá s našimi někdejšími pralesy. Krajina, kde jsou ještě tyto staré sady zastoupeny ve větší míře, získává díky nim něco jako další rozměr a dodává jí prvek, kterého je v naší krajině stále méně, a to tajemství. Je otázka, zda lze pro naše podmínky vymyslet ještě dokonalejší, ještě přírodnější systém. Pokud ano, tak by se jistě lišil jen v nepříliš podstatných detailech. Lidské hospodaření bylo totiž v minulosti na kooperaci s přírodou závislé a určitě nelze tvrdit, že naši předkové šli proti ní. Nemohli, neměli na to na rozdíl od nás dostatečné energetické zdroje. Hospodářství minulosti bylo uzavřeným koloběhem, kde každá součást měla svůj význam. Pole, louky, sady, pastviny, lesy - vše se do značné míry prolínalo a tvořilo dohromady jednotný celek. Domácí zvířata byla důležitou součástí tohoto celku a přispívala ke zvýšení pestrosti biotopů. Kromě primární, obživní funkce zde byla hromada vedlejších funkcí, o kterých se dnes tak moc diskutuje. Je paradoxní a hodně smutné, že v době, která nám dává možnost maximálně rozvinout právě ty vedlejší funkce krajiny, protože výživa obyvatelstva je zabezpečena, jsme na tohle absolutně rezignovali. Krajina, která kdysi přímo živila statisíce a miliony obyvatel, se proměnila v kolbiště několika málo velkých struktur, jejichž hlavním cílem je, jak se zdá, maximalizace zisku a které propadly jisté paranoie, že to prostě jinak nelze. Jenže to je velký omyl, musí to jít, pokud nám tedy o něco jde. Naším úkolem by nemělo být udržovat a ještě v mnoha případech „vylepšovat“ postsocialistickou krajinu, ale naopak postupně znovuvytvořit krajinu harmonickou.

Ing. Ondřej Dovala (1979), pomolog, lektor řezu ovocných stromů a propagátor starých odrůd, působící ve Slezsku,
ondra.dovala(zavináč)centrum.cz