VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Z historie ovocnářství v našich zemích

Pomineme-li poměrně bohatou plejádu samostatných průkopníků rozvoje ovocnářství v našich zemích, počínaje mnichy ostrovského kláštera, přes jejich následovatele Karla IV. a několik významných osobností doby pobělohorské, nastává opravdový rozmach ovocnářství s příchodem nových odrůd v 18. a zejména 19. století.

Díky intenzivní spolupráci s předními světovými šlechtiteli byly zakládány kolekce odrůd a rozvíjelo se i tuzemské šlechtění. Vznikají tzv. normální sortimenty odrůd a ovocnářská rajonizace určující zóny vhodnosti pěstování ovocných druhů.

Tou dobou bylo ovocnářství považováno za velmi perspektivní obor s možností dosažení zajímavých zisků. Sušené ovoce se exportovalo. V roce 1921 bylo u Ovocnické jednoty registrováno na 2 000 profesionálních pěstitelů ovoce, v roce 1945 již 5 000.

Ovoce bylo pěstováno na menších plochách prakticky ve všech příhodných oblastech převážně na klasických kmenných tvarech. Hlavními nevýhodami vysokokmenného pěstování byly zejména - omezený výnosový potenciál, pozdní nástup do plodnosti a velká pracnost při ošetřování a sklizni ovoce.

Intenzifikace ovocnářství

Po 2. světové válce dochází k postupné intenzifikaci pěstování. Od poloviny 60. let jsou ve velkých celcích zakládány specializované velkovýrobní nízkokmenné sady, zpravidla ještě na bujně rostoucích podnožích, ale sklízelo se dosud i ovoce ze silničních stromořadí. Od konce 70. let jsou pak uplatňovány pásové výsadby zákrsků i na středně až slabě vzrůstných podnožích. Zejména při pěstování třešní, ale i dalších peckovin, kde nebyly k disposici vhodné slabě rostoucí podnože, byly stále ještě uplatňovány vyšší tvary.

V průběhu 90. let 20. století dochází k další intenzifikaci - vysazují se vřetenovité tvary na slabě vzrůstných podnožích - kdy vzdálenost mezi stromky v řadě se pohybuje v rozmezí 1,0-1,5 m u jabloní, u dalších druhů velkého ovoce pak vzdálenost stromů v řadě zpravidla nepřesahuje 3 m. U moderních nízkokmenných výsadeb je dosahováno vyšší kvality ovoce, sklizeň a ošetřování jsou prováděny ze země, popř. z nízkých plošin či schůdků, ovšem jisté riziko dnes představují jarní mrazíky. Pro maximalizaci výnosu a minimalizaci poškození úrody přízemními mrazíky v posledních letech opět zaznamenáváme trend v mírném zvyšování pěstitelských tvarů na výšku do 4 m. Vzhledem k minimalizaci rizik se v krajině objevují výsadby chráněné protikroupovými sítěmi. Výnosový potenciál nejintenzivnějších výsadeb jabloní může dnes dosahovat hranice 100 t/ha.

Odrůdová skladba se přizpůsobuje požadavkům trhu

Od 90. let se znovu začíná rozvíjet drobné podnikání. Farmáři, ale i větší podniky vysazují zejména u jabloní široký sortiment odrůd, který lze dobře uplatnit při prodeji v drobném přímo koncovým zákazníkům. Na trhu se až do masivního rozvoje velkoobchodních řetězců uplatňuje celá řada kvalitních, poměrně odolných odrůd, které dobře zapadají i do schémat integrované produkce ovoce (pěstování ovoce s minimalizací chemických vstupů a vyloučením nejrizikovějších pesticidů).

S nástupem velkoobchodních řetězců, kde se dnes prodává rozhodující množství potravin, dochází i k opětovnému zúžení sortimentu. Na tomto trhu nelze uplatnit nejednotnou odrůdovou skladbu, ale ani nejednotnou či horší kvalitu plodů způsobenou rozdíly v pěstitelských technologiích (řez, ochrana, výživa, sklizeň) a ve způsobu skladování. Tento fakt se ještě znásobil po otevření hranic vstupem ČR do EU.

Tou dobou se začíná výrazně projevovat i absence zpracovatelských kapacit (většina provozů nepřežila transformaci 90. let) a pěstitelé jsou odkázáni v převážné míře na export suroviny pro zpracování.

Struktura ovocnářské výroby

S rozpadem socialistických podniků, JZD a státních statků vznikla v některých regionech řada ovocnářských farem. V jiných oblastech se ovocnářská výroba v transformovaných zemědělských družstvech udržela a úspěšně se rozvíjí. Vzhledem k výše uvedenému faktu nalézáme v ČR v zásadě tři typy ovocnářských podniků. První skupinu představují zemědělská družstva a akciové společnosti, které zachovaly speciální ovocnářskou výrobu. Takové podniky hospodaří na výměře sadů v řádu několika stovek hektarů (100-300 ha). Další typ podniků představují specializované farmy (obvykle rodinné), které se zpravidla vyvinuly z postupně restituovaných podílů v družstvech. Tyto farmy ovocnaří zpravidla na výměře v desítkách hektarů a většinou neprovozují další zemědělskou výrobu. Nejmenší skupinu pak představují malé ovocnářské podniky, hospodařící na výměře do 10 ha. Tato výměra ovšem nedokáže v dnešní době zajistit obživu celé rodiny a ovocnářstvím „na plný úvazek“ se zpravidla živí jen jedna osoba. Tyto podniky pak hledají uplatnění především na místním trhu, kde mohou prodávat širší sortiment odrůd za relativně vyšší ceny.

S nástupem obchodních řetězců na trh došlo k extrémní koncentraci nabídky u několika málo dodavatelů. Tento fakt následně působí, že ani největší podniky nejsou schopné dodávat ovoce do těchto marketů samostatně. Po letech rozvoje individuálních podniků tak opětovně dochází ke vzniku tzv. odbytových družstev. V současné době jich v ČR pracuje 10. Podniky sdružené v takovýchto organizacích snáze získají přístup na trh a mohou čerpat i další podpory na rozvoj podniku skrze programy EU.

Režimy pěstování ovoce

Do 90. let 20. století bylo ovoce profesionálně pěstováno víceméně výhradně konvenčním způsobem - za použití všech povolených prostředků s cílem dosažení maximální výtěžnosti.

Závěrem tisíciletí se v ČR na dobrovolném základě začínají rozvíjet i technologie šetrné k životnímu prostředí a zdraví lidí. Začátkem 90. let byl několika ovocnářskými podniky založen Svaz pro integrované pěstování ovoce, který úspěšně řešil minimalizaci chemických vstupů do výroby při dosažení maximální kvality produkce. Svaz vydává každoročně svým členům - výhradně tuzemským pěstitelům ovoce, kteří splní všechny podmínky, ochrannou známku SISPO, kterou pak smějí označovat svoje produkty.

Jako další nadstavba tohoto systému byla v posledních letech zpracována metodika produkce ovoce pro dětskou výživu, která je prakticky bezreziduální (povolené maximální reziduální limity jsou 30× nižší než hodnoty, kdy zbytky pesticidů nemají prokázán žádný negativní vliv na lidské zdraví, a hraničí v mnoha případech s hranicí detekovatelnosti reziduí přístroji).

Vrchol této pomyslné řady šetrnosti je pak ekologická produkce ovoce. Pěstování ovoce v biokvalitě je velice náročnou činností, která, má-li přinést ovoce, vyžaduje maximální úsilí a řadu pěstitelských zásahů. Přestože bylo v posledních letech vysazeno několik tisíc hektarů „ekosadů“, produkce ovoce z nich je až na několik výjimek minimální a bioovoce se k nám bohužel musí dovážet z okolních zemí.

Výrobky s vyšší přidanou hodnotou

Poměrně závažnou slabinou našeho ovocnářství je nedostatečná zpracovatelská kapacita. Po transformaci hospodářství došlo k rozpadu zpracovatelského sektoru a v provozu zůstalo jen naprosto minimální množství výrobců. Po dvě desetiletí jsou tak naši ovocnáři odkázáni na export ovoce na zpracování do zahraničí (zejména Německa) a jsou vystaveni vysoké oscilaci cen na světových trzích. Tato skutečnost je ještě umocněna dosti velkým zastoupením přestárlých výsadeb, které produkují vysoké procento ovoce, které nelze na dnešním náročném trhu uplatnit jako konzumní. Na druhou stranu je česká produkce ve světovém měřítku zanedbatelná a vzhledem ke stále postupující globalizaci je třeba dodávat světovým výrobcům velké jednotné dodávky suroviny.

Ovocnářská unie ČR dlouhodobě podporuje trend podpory faremního zpracování ovoce. V poslední době vzniklo na farmách několik lisoven, které kromě standardních produktů nabízejí např. odrůdově čisté mošty nebo zajímavé směsi různých ovocných druhů, které se stávají doplňkem při prodeji ovoce z farem. Několik větších podniků dodává své produkty, především mošty a ovocné tyčinky i do sítě supermarketů.

U spotřebitelů vzrůstá zájem o kvalitní tuzemské produkty, a tak se dále otevírá prostor pro kvalitní tuzemskou produkci - 100% ovocné džemy nebo sušené ovoce.

Závěr

Ovocnářství je v Českých zemích tradičním oborem s příhodnými klimatickými podmínkami pro pěstování všech ovocných druhů mírného pásma. Naši ovocnáři dokážou vypěstovat dostatečné množství zdravého ovoce vynikající jakosti a je pouze na zákazníkovi takovou kvalitu vyžadovat a nespokojit se s produkty, které požadované kvality nedosahují.

Ing. Roman Chaloupka (1976), tajemník Svazu školkařů Ovocnářské unie ČR, tajemník Ovocnářské unie ČR se sídlem v Holovousích, člen redakční rady časopisu Vinař-sadař,
oucr(zavináč)seznam.cz