VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zahradník Jan Böhm byl za první republiky až do roku 1948 znám, a to nejen u nás a v celé Evropě, ale dokonce i v zámoří, např. v Japonsku, Indii, Číně nebo USA, kam exportoval ročně statisíce kusů výpěstků své zahradnické firmy. Byly to především růže, v jejichž pěstování a šlechtění díky své pracovitosti, vytrvalosti a lásce k nim dosáhl světové proslulosti. V roce 1919 se je v Blatné rozhodl pěstovat navzdory naprosto nepříznivým půdním a klimatickým podmínkám jihočeské Sibiře, na pozemku, který získal do pronájmu po svatbě z rodinného majetku. Blatná se nachází severně od Strakonic uprostřed lesů a rybníků při řece Lomnici; tradičními plodinami zde byly vždy brambory, len, obilí. Začínal takřka z ničeho, dokázal se prosadit i ve světové konkurenci a ne nadarmo ho jako jeden ze svých vzorů uváděl i jiný náš světový podnikatel Tomáš Baťa. Ale nebyly to jen růže, v jejichž světě má své pevné místo a kde se na něj nezapomíná, ale je tu i druhá zapomenutá stránka jeho aktivit a osobnosti, jeho význam v ovocnářství. Ale nejdříve Böhmův krátký životopis.

Jan Miloň Böhm (JB) se narodil 25. 11. 1888 v Praze jako nejstarší syn slavného pražského zahradníka Jana Nepomuka Böhma původem z Blatné. V raném dětství se rodina přestěhovala do nově postaveného domku s velkou zahradou ve Vršovicích, kde měli zahradnictví. Po ukončení základní školy nastoupil JB do učení ke svému otci a výuční list získal v roce 1905. Již o rok později přes nelibost rodičů odjel na zkušenou do Drážďan. Další jeho cesta ke zdokonalení vedla přes Francii a Lucembursko zpět do Německa a byla v roce 1914 ukončena nástupem do rakousko-uherské armády na italskou frontu. V bojích utrpěl mnohá zranění a po vyléčení působil do konce 1. světové války jako vojenský zahradník v Heinburgu. U svého strýce v Blatné se seznámil se svou budoucí manželkou Marií Minaříkovou z nedalekých Hajan, s níž uzavřel v roce 1919 sňatek, a začal ihned jako živitel rodiny pěstovat na prodej zeleninu a současně zakládal menší plantáže planých šípkových růží pro šlechtitelské účely, což mu u místních obyvatel, kteří se trnitých keřů spíše snažili zbavit, vyneslo pověst podivína. Postupem času se stal jedním z největších pěstitelů, vystavovatelů a zasilatelů růží v Evropě, za růže získal řadu nejvyšších ocenění na těch nejprestižnějších výstavách a soutěžích a Blatná se tak už dávno před 2. světovou válkou jeho zásluhou stala světoznámým „městem růží“, kde na jeho pozemcích rozkvétalo až 1 000 000 růží. Osudy JB jako šlechtitele růží jsou nejnověji zachyceny např. v knize J. Sekera: Böhm růže Blatná, kterou vydalo město Blatná v roce 2013.

Sny o dalším šíření dobrého jména firmy však byly přerušeny německou okupací, nastaly finanční těžkosti, které majitel musel řešit půjčkami a pěstováním základních zemědělských plodin. Těžkosti přinesla i poválečná léta, kdy se vlivem politických změn z úspěšných podnikatelů stávali nepřátelé lidu s cejchem vykořisťovatelů a zrádců. Z obvinění sice sešlo, ale i když se prokázal opak, firma byla nakonec stejně znárodněna. JB se sice ještě do roku 1956 na části svých znárodněných pozemků věnoval růžím jako zaměstnanec nově vzniklého komunálního podniku, ale zároveň se stal i přímým svědkem postupného zániku šlechtitelských tradic a pěstování „blatenských královen růží“. Zemřel 4. dubna 1959 po delší vážné nemoci ve věku nedožitých 71 let.

Nebýt katalogů a ceníků jeho firmy a řady dnes už těžko dostupných brožurek, které napsal, úplně by zapadlo, že JB udržoval řadu let kontakty s I. V. Mičurinem, jehož nesporný světový význam a pověst velmi pošramotila doba a jeho nekritičtí, stalinistickému režimu oddaní a nechvalně proslulí žáci jako třeba J. T. Lysenko. O začátku těchto kontaktů (patrně od roku 1917) mnoho nevíme, ale lze se domnívat, že je převzal od svého velmi nejen jazykově vzdělaného otce, který byl svého času i zahradníkem Císařské zahrady na Hradčanech. Ten uměl i rusky a zajímal se o vše, co bylo v zahradnickém světě zajímavého a nového, tedy i o poznatky I. V. Mičurina, a patrně tento kontakt předal svému synovi. Mezi Mičurinem a JB i díky zájmu o růže vzniklo velké přátelství, neboť Mičurin se věnoval sběru botanických růží, které šlechtil nejen kvůli zvýšení jejich odolnosti, ale i proto, aby přinášely i ovocné plody a poskytovaly listy na čaje. JB dostal od něj první zásilku růží již v roce 1923 (!) a po jejich aklimatizaci a ověření odolnosti v našich podmínkách je také nabízel ve svých cenících. Rovněž sám s použitím Mičurinovy plodonosné růže vyšlechtil svou mrazuvzdornou ovocnou odrůdu Vita, která vynikala velkými téměř bezsemennými plody s vysokým podílem dužniny.

To byl ale jen první praktický výsledek jejich kontaktů. V roce 1927 mu přivezl budoucí vyslanec SSSR u nás Alexandrovsky od Mičurina zásilku 200 ovocných odrůd a druhů s prosbou o vyzkoušení jejich odolnosti v našich půdách a klimatických podmínkách (další zásilku zprostředkoval Alexandrovsky ještě těsně před smrtí Mičurina v roce 1935). Co vše v zásilce bylo, nevíme přesně, ale z katalogů a publikací ze začátku 40. let víme, co se osvědčilo a přežilo kruté zimy v letech 1928/29 a následně v zimě 1939/40. A svědčí i o charakteru JB a jeho smyslu pro čest, že dával do prodeje jen to opravdu odolné a něčím pozoruhodné, ne jak to známe v naší době od mnohých zahradníků, kteří v honbě za ziskem nemají zábran. Řada zajímavých výpěstků byla z drobného ovoce, jako jsou jahody, maliny, ostružiny, srstky apod., včetně jejich do té doby nevídaných kříženců jahody - malina, malina - jahoda, malina - ostružina, černý rybíz - srstka. Řada z nabízených druhů již jmenovaných včetně růží poskytovala mimo jedlých plodů i listy na čaje nejen k běžnému pití, ale i na čaje léčivé. Mnohé názvy nám už nic neříkají, protože to jsou asi doslovné překlady z ruštiny či nová pojmenování, navíc latinská jména chybí a fotografie z té doby jsou málo kvalitní. A s odstupem času, po 2. světové válce a po znárodnění Böhmova zahradnictví se tyto odrůdy patrně úplně vytratily z běžného pěstování, tak jako řada jiných rozumných a dobrých věcí.

Takže se můžeme domnívat, že např. lemomahon doporučovaný pro velké plody s léčivými účinky na zubní hygienu a s vysokým obsahem vitamínu C je snad Mahonia repens, že angreštovník ananasový je Mičurinův výpěstek Actinidie, také tornik plodnaja čili stříbrňák čajokeř by mohla být možná hlošina Elaeagnus umbellata. Ovšem, co je to je za vrbu čajoiva těžko říci (drobná se stříbrným listem). V nabídkách jsou také položky jako lemomalina, čajomalina, malužina, malijahoda, jaholina, tedy již zmínění a určitě i dnes pro nás velmi zajímaví kříženci. A nedosti na tom, určitě i dnes by nás mohl zajímat keřovitý ořešák Fertilis nebo keřovitý kaštanovník Pušistyj, loubinec ruský velkoplodý pěstovaný pro plody stejně jako Marmalad, což je velkoplodá selekce dřišťálu Thunbergova. A co velkoplodá selekce Vinogradu sěvěra tedy černého bezu, kterou JB pro jeho mnohonásobné užití už tehdy velmi propagoval? Rovněž by nás nemělo překvapit, že měl ve své nabídce i sorybíz a rybistiku, což byly kříženci černého rybízu a angreštu, už tehdy kolem roku 1940. Podobní kříženci se u nás s velkou (a zaslouženou) slávou začali objevovat z opačné strany světa až v 80. letech, i když pravděpodobně z jiných rodičů pod názvy Josta, Jocheline, Jogranda, Nigrolarie. Už ani dnes nevíme, že bez hroznatý, velkoplodá selekce Mičurinovy Krasnoty vinograd, se používal na šťávu. Také semena Caragany arborescens, tedy hrachovníku čili many severu, která pro vysoký obsah bílkovin byla na Sibiři používána ve stravě jako sója. Čimišníku, jak zní správně česky název tohoto u nás pěstovaného okrasného keře, věnoval JB i drobný spisek (Maso bez kostí, s nebe padající sibiřská mana), který vyšel ve dvou vydáních (1940). Z jeho nabídky u nás odzkoušených Mičurinových výpěstků jsou zajímavé třeba i jeřáb ruský sladkoplodý - odrůda „Něšinskaja“ s plody sladšími než náš jeřáb moravský, muchovník Amelanchier rotundifolia ze selekce s většími plody, Pěršik čerešnovyj - tedy malá broskev s mnohými malými a chutnými plody velikosti větších třešní, velmi odolná a vhodná k pěstování i ve vysokých polohách stejně jako šlechtěnec Pěršik M s plody středními, dále odolné kdoule a kdoulovce, srstka Cukrová pnoucí či rebarbora Champion (Borec) s váhou řapíku až 1,5 kg a velmi nízkým obsahem kyseliny šťavelové. Již zcela zapadly informace, že jako náhražka kávy mohou sloužit opražené pecky dřínu. K doplnění obrázku o širokém záběru JB by nás ani nemělo překvapit, že se věnoval úspěšnému šlechtění okrasných trvalek floxů čili plaménků a že nabízel i takové zajímavosti jako křížence slunečnice a topinambury - tříbarevné brambory či jiřiny s jedlými hlízami. V souvislosti s tímto sortimentem je docela možné, že v těchto válečných letech komunikoval s cestovatelem a světově proslulým kaktusářem A. V. Fričem, jehož významné šlechtitelské aktivity z konce jeho života (†1944) se sójou, rajčaty aj. zůstávají podobně nezmapovány.

Kdo ví, kdy se nám tyto poznatky mohou hodit, stejně jako to, že to byly odrůdy odolné, prošlé zatěžkávací zkouškou velkých mrazů i jiných nepřízní nejen počasí. Tedy pokud ovšem nezůstaly jmenované odrůdy už jen v Böhmových nabídkových katalozích a v jeho drobných publikacích věnovaných tématu tohoto čísla - ovocnářství. Spisek Mičurinovo tajemství o plodech severu vyšel v roce 1939 a pak ještě v doplněných vydáních 1940 a 1941. Další publikace už jen ve výčtu: Největší poklad v Mičurinově tekutém ovoci (1938, 1939), Mrazuvzdorné čajokeře genia I. V. Mičurina (1940), Zahrádkáři promluvili o Mičurinových plodo- a čajokeřích (1940), Průvodce nevymrzající zahradou (1941).

Závěrem lze jen litovat, že po člověku světových kvalit a takových výsledků, kterému byla po roce 1948 násilně přerušena jeho tvůrčí cesta, zůstala stopa jen v oblasti šlechtění růží, a doufáme, že tento článek pomůže vyvolat vlnu zájmu i o tuto neméně významnou část jeho životní dráhy už i proto, že určitě nebylo mnoho lidí, které Mičurin oslovoval „vzácný příteli“.

Zdeněk Lukeš (1950), stomatolog, botanik, ochránce přírody, cestovatel a vnuk Jana Böhma