VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Ten anglický park, který byl už za socialismu zařazen mezi významné parky Jihomoravského kraje, ještě existuje?“ ptal se člověk, který po mnoha letech navštívil svůj rodný kraj. „Nevím, řekla jsem, byl totiž obehnán zdí, takže se neví, jak velký bazén se uvnitř buduje. Ale místní lid, který počítá auta vyvážející odtud hlínu, tvrdí, že v něm bude možno trénovat na olympijské hry. Prý tam jsou také dvě vily, jedna pro nového vlastníka a druhá pro jeho bodyguarda.“ „A co ta magnolie u továrníkova domu?“ „Ta už dávno zašla pod hromadou koksu.“ „A ten ohromný černý topol, který převyšoval pětipatrovou přádelnu v jeho blízkosti?“ „Šli na něj s pilou, ale nezvládli to. Tak jej odstřelili dynamitem.“ „A co ten náhon, nezasypali jej?“ „Zatím ne. Jako dítě jsem k němu nesměla chodit. Zrcadlil olše, jako by v něm voda stála, ale prozradil jej každý spadlý list. Ale proč se na něj ptáš?“ „Protože před starými náhony a jejich splavy stávám v pozoru. Jen si představ, jak nějaký mlynář ze 14. či 15. století bez geometrů a satelitu postavil technické dílo tak výkonné, že o 500 let později „utáhlo“ turbinu textilky, a jak ten starý náhon pozdější továrníci osázeli olšemi, zapažili, čistili a dokonce opatřili speciálním dřevěným mostem, který převáděl splaveniny ze staré erozní rýhy do blízké řeky.“

Podobně a podrobně jsme tak ještě chvíli vzpomínali na zašlé časy a na park, v němž lehávalo slunce na rozlehlých trávnících a skupiny mohutných stromů tam stály v závějích růžových a bílých floxů. Tátovu dost špatnou fotografii toho parku včetně záběrů Placzkovy rodiny jsem tehdy poslala Židovskému muzeu, které v té době pátralo prostřednictvím rozhlasu po „zmizelých sousedech“. Z celé rodiny zůstal jen jeden syn, a to Georg. Jako fyzik mimo jiné pracoval ve špičkovém týmu na projektu Manhatan, z něhož vzešel první atomový reaktor a také atomová bomba. Vzal si život v roce 1955 někde v Curychu. Když přišli Němci, můj táta jako řidič pana Placzka ztratil zaměstnání i služební byt a rozhodl se, že koupí parcelu č. 394/73, aby si na ní postavil dům, spíše domeček ve srovnání s rodinnými domy dneška. Jednoho dne jsme tak naposledy přešli lávku nad náhonem a vydali se do polí na tu naši parcelu. Byly tam už vykopané základy domečku, jehož dostavbu o něco později Němci zarazili. Na 70 m dlouhém pozemku stála řada dobře ošetřovaných stromů svědčících o tom, že někde v tom kraji pracuje odborník. Pan Roháček znal vše, především způsoby řezu, které v průběhu svého života stromy potřebují. Na radu k němu chodili místní i přespolní, také páni profesoři z Brna.

Rostly tam vysokokmenné jabloně tehdy obvyklých druhů renet, pak booskopské, panenské, ontario a také letní hrušeň s ochranou sršňů. Nebylo radno se k ní přibližovat, což nevěděl městský bytový kocour, dovezený tam o mnoho let později na víkend. Soused, který zřejmě viděl téměř aerodynamický tvar vytvarovaného kocoura, jak se sklopenýma ušima sprintuje do bezpečí, na druhý den řekl sličnou hanáčtinou v kraji obvyklou: „Te hruške be se měle dat do bečky.“ Nápad se ujal, jen nevím, jak jsme to vysvětlili sršňům. Krátce se ještě musím zmínit o sousedově letní jabloni, na níž zrály „piškoty“. Kdyby je ochutnala Margaret Thatcherová, určitě by nesnídala svůj obligátní pomeranč. Když padaly správně nazrálé piškoty, trousili se sousedi i ze vzdálenějších parcel napříč neoplocenými pozemky, aby se do jednoho, ale opravdu jen jednoho, téměř nábožně zakousli.

Jak čas běžel, stávala se z pole pomalu zahrada, do níž jsme dojížděli na kole ze svého bytového provizoria téměř každý den. Rozmáhaly se tam záhony se zeleninou, keře rybízu a srstek, zelené zdi popínavých fazolek a travou pochodovaly olistěné šlahouny dýní tak velkých, že je bylo nutno odvážet kolečkem. A za kůlničkou rostly vysoké jiřiny, červené rudbekie a před nimi ten nejdrobnější žlutý aksamitník a tařička zvaná fialková královna. Nemělo to chyby. Letní rána bývala plná mlhy. Stromy jako tiší poutníci z ní vystupovaly, a když se zdálo, že podají ruku, zase zmizely. Pokud mlhou proniklo slunce - ale ne naplno - nastala svatá chvíle, kdy na každém listu zářila kapka rosy a chvěla se strachem, aby nespadla. V tom těžko představitelném tichu někde zasyčela kosa nebo srp. Klíšťata tehdy ještě nesestoupila z výše položených lesů do nížin, takže v trávě bylo možno ráno chodit bosky jako v nizounké vodě.

Když přišel podzim s tesklivým zářijovým světlem, stály ve stromech vysoké žebříky (jen je zvednout) „vostrivky“ zaklesnuté zvenku do vidlice vrcholových větví. Trhat z vostrivky byla věc víry, že vidlice se nerozlomí a že „šprušle“ nenapadl červotoč. V koruně stromu, zcela nahoře - dovolte mi osobní vzpomínku - volal ze země neviditelný doc. Jaroslav Horák: „Ty jabka tady, to je zboží, to je zboží! Vylez sem a vem dolů ten plnej koš!“ Koš panenských stojící v trávě, spadlá jablka už v pytlích, drn vyhrabaný, to byl obraz chvíle největšího souznění stromů s námi lidmi. Kdo se zaposlouchal, mohl uslyšet, jak jabloň zvedající vzhůru větve zbavené plodů říká: Teď konečně nastal čas vzít si dovolenou. Ať vám jablka/calvados slouží!

Cesta od koše jablek k láhvi calvadosu není ovšem jednoduchá. Je to čas zmožených páteří, čas rozvážení pytlů přátelům s poděkováním, že si je vzali, čas nezřízeného pití moštu, aby se nemusel konzervovat, čas přetahování bečky s kvasem do tepla, aby nezlenivěl, když se venku ochladilo, a čas zatřepání lahví s tekutinou dovezenou z pálenice, jestli se na její hladině objeví „řeťázek“ jako tajná zpráva o tom, kolik obsahuje čistého lihu. Ó ano, Bůh je opravdu v detailu, jak řekl Mies van der Rohe a připojil výmluvné upozornění: méně bývá více.

Bylo by potěšením věřit, že takto ustálený běh věcí od zasazení stromu přes koš jablek až k láhvi calvadosu nedozná změn až do konce času. Ale není tomu tak. Na leteckém snímku v měřítku 1 : 1000 jsem na 25 nejbližších parcelách napočítala 20 bazénů a pouhých 10 vysokokmenných ovocných stromů převážně ořešáků, což je asi desetina původního stavu. Po anglických pažitech jezdí 25 motorových sekaček jedna po druhé, s výjimkou doby, kdy televize přenáší fotbal. Hladina podzemní vody poklesla minimálně o půl metru v závislosti na poklesu vody ve starém továrním náhonu. Turbína stojí a fabrika nevyrábí. Její areál je volně přístupný a čeká kupce. Možná, že právě nastal čas poohlédnout se zde po tom habánském střepovišti, jak mi kdysi doporučoval člověk zabývající se historií zdejších habánů. „Vždyť oni na tomto místě žili téměř sto let a jako skvělí řemeslníci tu museli mít i své dílny,“ dodal zaujatě. Jako skvělí sadaři, pomyslela jsem si, zkultivovali říční nivu a založili v ní sady. Takže město Ivančice se mohlo chlubit názvem „Insula hortensis“, tedy „Ostrov zahrad“.

Tu část nivy, kterou mí rodiče přeměnili v zahradu a sad, habáni ponechali ladem, protože jako staré říční rameno byla plná vody a rákosin. Odvodnění se ujal až Karl Liechtenstein a udělal to dobře, takže už v roce 1826 sem mohli přijít císařští geometři a provést parcelaci. Stala jsem se dědičkou úzkého pruhu zeměkoule o velikosti 10 × 70 m. Přestože jako vlastník figuruji v úctyhodných pozemkových knihách, mám na rtech lehký smích s ohledem na všechno, co se od Bílé hory po dnešek stalo krajině, lidem a jejich majetku a co vše se ještě může stát od přírodních katastrof přes suchý náhon po nápad udělat v ní úložiště toxického odpadu. Je třeba, abych převzala odpovědnost za ten kousek zeměkoule, řekla jsem si. Nejprve napíši úřadu, aby povolil stavidla a nechal naplnit náhon vodou. Protože ovocné stromy v nivě, tím více pak módní zákrsky, to potřebují. A pak…